Říjen 2005

Mnozí savci se obejdou bez očí

David Attenborough

Jdete-li po setmění východoafrickou plání, snadno zabloudíte a stanete se kořistí šelmy. Ne všichni savci jsou ale při orientaci odkázáni jen na své oči jako člověk.

Z děr ve kmenech akácií vylézají malí chundelatí primáti, komby ušaté. Jejich velké oči jsou mnohem citlivější než naše, a přesto se nespoléhají jenom na ně. Orientaci ve tmě jim usnadňuje ještě jiný smysl. Než se sameček vydá na vycházku po větvi, zvedne zadní nohu a vypustí na chodidlo pár kapek moči. Pak si začne rukou třít plochu chodidla. Totéž provede na druhé straně těla, takže chodidla i dlaně pronikavě čpí po moči.

Při noční obchůzce pak všude za sebou zanechává pachovou stopu. Ta je varováním pro každou kombu z jiné skupiny, že teritorium na tomto stromě má už svého vlastníka připraveného je hájit. Stopa také prozrazuje jeho pohlaví a osobní identitu. I samičky zanechávají pachové značky se stejným sdělením, doplněným případně také o informaci o své ochotě se pářit.

Dlouhé pachové stezky na větvích označují také hlavní komunikační tepny na stromě, takže komba po nich může úprkem probíhat i v naprosté tmě.

Pachové majáky

Hyeny, které se celý den skrývaly v křovinách nebo se bezúčelně toulaly v otevřené krajině, se teď promění na odhodlané lovce. Když se ve tmě vydají pátrat po kořisti, nechávají za sebou také pachové ukazatele. Nos hyeny je neskonale citlivější než lidský. Naše nosní sliznice s čichovými buňkami pokrývá plochu o velikosti poštovní známky. Hyena má čichovou sliznici padesátkrát větší. Získává takové množství informací s tak rozmanitou kvalitou, že to sotva pochopíme.

Jediným zavětřením hyena zjistí nejen to, co se děje právě teď a právě zde, ale současně vnímá i řadu událostí minulých. Pozná třeba, jestli tu před několika hodinami neprošlo nějaké zvíře. Dovede přečíst pachový podpis kteréhokoli člena vlastní smečky.

Trsy trávy označené výměškem podocasních žláz pro ni na dálku "září" jako majáky a cestičky naparfémované tlapami členů smečky se ve tmě jeví jako odrazky na povrchu dálnice ve světlech reflektoru. Pro savce s tak citlivým čichem, jaký mají hyeny nebo komby, není ani tma překážkou při orientaci v prostředí.

Čichám, čichám domovinu

Ptáci mají naproti tomu poměrně slabý čich. Jedna skupina ho přesto ve zvýšené míře využívá při navigaci. Buřňáci patří do řádu trubkonosých. Jejich nozdry chrání pár trubiček sahajících od kořene zobáku až ke špičce. To jim umožňuje citlivěji vnímat čichové podněty.

Nad širým mořem, kde buřňáci tráví většinu života, ucítí na dálku zápach zdechlin, jimiž se příležitostně živí. Každoročně se však vracejí na pevninu hnízdit. Tisíce se jich sdružují do kolonií a hnízdí v hlubokých králičích norách nebo v děrách, které sami vyhrabou.

Přes den je kolonie buřňáků tichá a zdánlivě pustá. Někteří z dospělých ptáků odletěli na moře za potravou, ostatní sedí v norách na vejcích nebo krmí mláďata. Dospělí ptáci získávají z mořských živočichů tuk, který při krmení vyvrhují z volete. Tím samozřejmě vzniká spousta nepořádku a zápachu.

Někdy pták stříká tuk i na vetřelce, takže je jím půda okolo hnízd prosycená. To vše spolu s pachem trusu a pižma ptáků dělá z hnízdní kolonie intenzivně páchnoucí místo. Tato skutečnost vedla k úvahám, že se ptáci při návratu temnou nocí z moře na hnízdiště orientují čichem. Někteří badatelé se domnívají, že pták dokonce pozná své vlastní hnízdo podle jeho jedinečného pachu.

Několik dalších druhů ptáků si vyvinulo mnohem přesnější metodu hledání vlastního hnízda ve tmě. Salangany jsou drobní svišťouni hnízdící v jeskyních v jihovýchodní Asii a Austrálii. Hnízda staví i v nejzazších prostorách sluje, kam nikdy nepronikne jediný paprsek světla. Salangany tam i v naprosté tmě směle a zcela neomylně létají. Mají totiž zvláštní smysl, pomocí něhož se za letu řídí.

Když vlétnou do jeskyně, začnou vydávat sérii vysokých cvakavých tónů. V prostorné jeskyni jich mohou vyslat asi čtyři nebo pět za sekundu, když se ale přiblíží ke skalní stěně a svou polohu potřebují znát přesněji, zvýší rychlost cvakání až na dvacet tónů za sekundu.

Takový zvuk se našemu sluchu jeví jako souvislé drnčení. Doba, za kterou se po odrazu od skály jednotlivé zvuky vrátí zpět, umožní ptákovi odhadnout vzdálenost od stěny. Svišťoun musí též poznat, kterým směrem se nachází překážka. Odhaduje to z rozdílu v intenzitě a nepatrném časovém rozdílu zvuků přicházejících do obou uší.

Ultrazvuková sbíječka

Echolokace salangan je však primitivní ve srovnání s metodou, kterou si vyvinuli netopýři. Především změnili výšku tónů. Čím je tón vyšší, tím menší plochu může jeho ozvěna odhalit. Některé hlasy netopýrů slyšíme i my, ale registrujeme jen jejich společenskou konverzaci. Zvuky, které používají pro navigaci, spadají do pásma ultrazvuků daleko za oblastí citlivosti lidského ucha. Nejvyššími tóny dokáží odhalit přítomnost drátku tenčího než lidský vlas.

Kromě toho netopýři zvýšili intenzitu zvuků. Čím je zvuk hlasitější, tím vzdálenější objekt může odhalit. Netopýři vydávají zvuky, které by nám v oblasti naší slyšitelnosti připomínaly pneumatickou sbíječku.

To však přináší komplikaci. Kdyby je měl netopýr vnímat přímo, jeho hypersenzitivní uši, vyladěné na zachycení i těch nejjemnějších a nejslabších ozvěn, by byly vážně přetížené. Problém odstraňuje malý sval ve středním uchu, připojený k jedné ze tří sluchových kůstek, které přenášejí vibrace ušního bubínku k smyslovému orgánu v lebce.

Při každém cvaknutí tento sval kůstku odtáhne na stranu a bubínek odpojí. Znovu ho zapojí až v momentě, kdy se vrací jeho ozvěna. A to se může dít více než stokrát za sekundu. Hmyzožraví letouni získávají pomocí sonaru tak přesnou informaci o svém okolí, že oči takřka nepoužívají. Zmenšily se jim a za letu jsou prakticky k ničemu.

Elektrický sonar

Existuje ještě jiné temné prostředí, kde zvířata používají sonar. Voda mnoha veletoků - Gangy, Hindu, Amazonky nebo Jang-c' je tak kalná, že živočichové nevidí dál než na pár centimetrů před sebe. Jeden delfín vydává sonarové cvakání protlačováním vzduchu zvláštními kanálky a dutinami v hlavě. Vzniklý zvuk se soustřeďuje do úzkého paprsku oválným, tukem nabitým orgánem, který delfínovi vytváří na čele bouli. Ve skutečnosti je to jakási zvuková čočka sloužící jako zvukový "světlomet". Pomocí něho zvíře zkoumá vodu před sebou.

Delfín vydává až 700 cvaknutí za sekundu a z jejich ozvěny zjišťuje ve vodě přítomnost předmětů před sebou, ale také jejich vlastnosti. Rozliší plechovku plnou vody od prázdné, nebo kámen od nehybného živého tvora.

Jelikož je v tomto temném prostředí tak špatně vidět, oči jim podobně jako netopýrům zakrněly. Delfíni v Hindu a Ganze dokonce nemají ani oční čočky, takže zrakem nerozeznají víc než den a noc.

Mnohá zvířata se tedy ve tmě dovedou velmi přesně orientovat pomocí hmatu, chuti a čichu, nebo si vyvinula zvláštní metody echolokace či elektrokomunikace. Ovšem pro mnohá ostatní, včetně nás samých, je východ slunce vítanou změnou - konečně se zas můžeme orientovat zrakem.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)