Říjen 2005

Češi, Němci a komunisti

Pavel Bobek

Být mladý má celou řadu výhod. Být starý, či diskrétněji starší, má celou řadu nevýhod. To ví asi každý, kdo překročil - dejme tomu - šedesát let života. Já osobně - v září mi bude šedesát osm - mám se stářím i jisté dobré zkušenosti. To, co jsem prožil v této zemi, si pamatuji prakticky den ode dne, a nikdo mi tudíž nemůže namlouvat, že věci byly jinak, než jsem je viděl a prožil.

Bylo to přece v pořádku...

Brzy po narození jsem vstoupil s touto zemí do nacistické okupace a do druhé světové války. Pak do slavného osvobození sovětskou armádou a května 1945. Tehdy jsem se svým bratrem sledoval německé vojáky táhnoucí Břevnovem k Bílé hoře na západ, do amerického zajetí. Asi věděli proč. Jeden z nich nám hodil na chodník skvělý fotoaparát Rolleiflex, dobře věda, že by ho při pouti do Plzně jen tížil.

Nálada byla - a kdo by se divil? - těžce protiněmecká. Pamatuji si na triumfální návrat prezidenta Edvarda Beneše a na nadšení snad sta procent Čechů po jeho oznámení, že náš nový stát bude jen státem Čechů a Slováků. (Nějak se zapomnělo, že slovenský stát byl za války vazalem třetí říše a že vyhlásil válku všem spojencům protihitlerovské koalice.)

Tak došlo k takzvanému odsunu Němců z Čech a Moravy, z míst, kde žili po generace, po několik staletí. Teprve teď se dovídáme, za jakých podmínek. Mnohdy velmi krutých. Sudetští Němci byli ovšem jako celek zrádci a zločinci (i batolata, školní děti, starci a stařeny), takže správně dostali na frak. Že to byla etnická čistka, to se tenkrát neříkalo, ale i kdyby, bylo to přece v pořádku.

O letech následujících, o únorovém vítězství, o totálním zdevastováním většiny vysídleného pohraničí se nehodlám zmiňovat. To jsou přece věci všeobecně známé.

Sudetské Němce, tu většinu z nich, kteří při vyhánění nezemřeli, přijala především tehdejší americká okupační správa v Německu, konkrétně v Bavorsku.

Bavorsko se stalo v průběhu studené války útočištěm mnohých Čechů a Slováků, kteří prchali před komunistickým útlakem. Stalo se i základnou Svobodné Evropy. Mezi těmi uprchlíky, kteří tam našli svůj nový domov, byl i můj bratr a jeho žena.

Pak čas oponou trhl a změněn svět. Tak se to alespoň zdálo v listopadu 1989.

Spíš jen zdálo, protože leccos z té komunistické hrůzovlády, zavírání a vraždění nevinných mužů a žen bylo zjevně zapomenuto. Lidská paměť je často krátká. Moje v tomto případě, zaplať Bůh, ne. Ale mladou generaci to vše už příliš nezajímá.

Ovšem "nelibé" předsudky zůstávají. Nikoli ze strany mého bratra, miluje svou domovinu a rád ji navštěvuje, když je to konečně možné a beztrestné. Ale dál u nás existuje strana, která ho z jeho domova vyhnala a která mu návštěvy v rodné zemi zakazovala. Komunistická strana. I když už ne "Československa", ale "Čech a Moravy". To je něco, jako by v Německu existovala a byla povolena nějaká "NSDAP". Nemyslitelné, že?

Můj bratr žije v Mnichově od roku 1964, nabyl tam velmi dobrého postavení a za celou tu dobu mu nikdo nikdy nevyčetl, že je Čech. Ani žádný vyhnaný sudetský Němec.

A je to

Nemám z toho všeho dobré pocity, a tak jsem se stal signatářem občanské petice s názvem Zrušme komunisty. Myslím, že je to krok správným směrem a že má zaplať Bůh i značný ohlas.

Nedávno jsem byl pracovně někde mimo Prahu. Přišla ke mně milá paní a děkovala mi za to, jak jsme to s panem Smoljakem správně napsali a že to nechala podepsat nejmíň čtyřiceti známým. Poděkoval jsem jí s vysvětlením, že text petice jsem sám nesepsal, že jsem jen účastníkem. Řekla mi na to: "To nevadí, pane Bobek. Víte, ty komunisti musejí asi vymřít. Ty jsou jako ty sudeťáci."

A je to.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)