Říjen 2005

Skutečné přeludy maďarské puszty

Eva Bobůrková

Nejrozlehlejší travnatá step v Evropě - NÁRODNÍ PARK HORTOBÁGY - leží v Maďarsku nedaleko Debrecínu. Zdáli vypadá jako holá pustá pláň, ale ve skutečnosti kypí životem. Koně víří prach, muži v modrých suknicích a černých kabátcích se blíží tryskem. Zprvu vypadají jako přelud. Vzduch pročísne ostrý výstřel biče. Černovlasí muži s tvářemi ošlehanými větrem seskakují z koní a klesají i se zvířaty do trávy. Zbojníci - betyárové - vždycky museli umět skrýt sebe i své koně před pronásledovateli, žandáry.

Pochopitelně, že divadlo, které se před námi uprostřed maďarské puszty odehrává, už je jen „jako“. Úchvatná podívaná však přesto jako by člověka přenesla rázem o staletí zpátky, kdy se nekonečnou stepí proháněli ještě divocí koně a honáci dobytka s uhrančivýma očima... Dnes však umění svých předků předávaných po pokolení - včetně řízení devítispřeží vestoje za prudkého trysku - předvádějí muži coby zaměstnanci Národního parku Hortobágy pro návštěvníky.

Puszta není pustá

Maďarská puszta, to rozhodně není jen pověstná nudná „placka“, kde není k vidění nic kromě nekonečného moře trávy a kukuřice. Odvěká symbióza člověka a přírody byla heslem, pod kterým vstoupil tento kraj - nejrozlehlejší travnatá step Evropy uprostřed Maďarska - v roce 1999 do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. První a dosud největší národní park v Maďarsku nese své jméno podle vesnice Hortobágy vzdálené 39 kilometrů od Debrecénu. Národní park Hortobágy vznikl v roce 1973, poté co léta po záchraně unikátní krajiny volali maďarští i zahraniční vědci, mimo jiné i slavný etolog Konrád Lorenz.

A sepětí člověka s přírodou tu rozhodně nepředstavoval jen člověk a kůň - dnes konkrétně šediví koně nonius, kteří sem byli kdysi dovezeni z Normandie. Chov domácích zvířat tady má tradici dlouhou přes dva tisíce let, byť po období komunismu vymizelou. Znovu se tu pěstuje šedý skot, který si přivedli Avarové v 5. století, zvláštní druh ovcí nazývaný racka se šroubovitými rohy (a rohy mají i samice), které přivedli předkové Maďarů z Asie a jejichž maso se dodává do vybraných czárd. Dnes je tu k vidění i speciální druh vepřů mongolica s obzvlášť jemným a tučným masem bez cholesterolu, prý ideálním na steaky - dodává se do mnoha restaurací. Vrátili se sem i téměř vyhynulí maďarští býci szurke a rovněž nejsou jen atrakcí pro turisty v Národním parku Hortobágy - jejich maso se prodává za pětinásobnou cenu masa obyčejných býků.

Stáda zvířat se v péči farmářů, rovněž zaměstnanců národního parku, utěšeně rozrůstají. Jezdecké umění a další představení je pochopitelně určeno pro turisty a není zadarmo (vstup do vybraných částí národního parku je možné jen na návštěvnickou kartu, která stojí v přepočtu asi 100 korun na den), ale pasoucí se stáda ovcí a skotu můžete potkat i na některé z turistických či cyklistických stezek, které vedou napříč parkem. A rozhodně nemusíte mít ani štěstí a čekat na náhodu, když kousek od silnice spatříte stohlavé stádo ušlechtilých koní - hlídané však ostrým hochem v sedle. Pozor: přibližovat se ke koním můžete jen s dovolením majitele.

Jak nám říká náš průvodce Richard Bogdán, bývaly tu kdysi, v minulých staletích, rozesety vesničky s kostely, ale mongolští nájezdníci zabili všechny, kdo tu žili. Lidé se znovu vrátili - a přišli Tataři. Chov dobytka pomalu ustával - nebyl, kdo by se o něj staral. Krajina osaměla, oblast se stala domovem pastevců, rybářů, zbojníků a vyhnanců. Jen starý most s devíti oblouky přes řeku Hortobágy připomíná, že tu kdysi žili lidé.

Ptačí ráj

Nasedáme do loďky. Náš průvodce, jak jinak - Maďar s pořádným knírem, startuje motor a loďka se čtyřmi pasažéry se vydává zátočinami řeky Tisy k jezeru stejného jména. Míjíme lekníny a divoké kachny, József vypíná motor. Odměnou za ticho je nám ledňáček, který přeletí přímo před našima očima. Na vzdálenost několika metrů pozorujeme bílé volavky. Opět se rozjíždíme - a po chvíli vystupujeme z loďky na dřevěné chodníky, které lemují vodní plochu. Na konci mola stojí dřevěná ptačí pozorovatelna.

Kromě stepi a rozsáhlých pastvin totiž oblast Národního parku Hortobágy zahrnuje i početné vodní plochy. Rybníky plné ryb (je tu i největší rybník v Evropě, který má rozlohu 7 000 ha), velké bažiny a mokřady kolem řeky Tisy a přehradního jezera stejného jména (jen část z něj spadá do národního parku) předurčují tuto část maďarské nížiny k tomu, aby se stala domovem a jedním obřím hnízdištěm mnoha běžných i vzácných a ohrožených druhů ptáků. Nocují zde a potravu zde nacházejí desetitisícová hejna hnízdících i tažných ptáků.

Během roku se tady objevuje 342 ptačích druhů, z nich 152 hnízdí přímo na území národního parku. Ve starém rákosí jsou to stovky racků chechtavých, volavek červených, bukačků malých, volavek bílých, bukačů velkých. Hnízdí tady i 200 párů vzácných a přísně chráněných kolpíků bílých. A když na podzim v říjnu táhnou krajem desetitisícihlavá hejna jeřábů, fascinující pohled na mávání jejich křídel se nedá vymazat z paměti. Právě jeřába má Národní park Hortobágy ve znaku.

Pozorování ptáků je dalším neodolatelným magnetem tohoto kraje. Úžasnou podívanou umožňují naučné chodníky, ale i vyjížďky lodí kanálem až k jezeru Tisza. Na motorové loďce s průvodcem taková projížďka přijde zhruba na tisíc korun, ale je možné využít i půjčovnu kánoí či dovézt si kánoi vlastní.

Druhé největší přehradní jezero v Maďarsku o ploše 125 km2 je ostatně jedním z nejoblíbenějších prázdninových míst v této zemi - a jen jeho část spadá do přísného ochranného režimu národního parku. Ideálním východiskem do rekreační zóny je městečko Tiszafüred.

Ubytování je možné v četných kempech i hotelích, leckde tu nabízejí oblíbené vyjížďky na koních či na lodích, cyklistika nebo vodní sporty jsou nesporným lákadlem. A mimo plochy národního parku je povolené a oblíbené i rybaření (rybářský lístek lze zakoupit v Tiszafüredu, na den stojí 120 korun).

Pořád to ještě není vše, co opravdu jen zdánlivě nudná puszta nabízí. Všude kolem vyvěrají minerální prameny a termální koupele jsou dalším zpříjemněním pobytu. To u nás málokdo tuší. V posledních letech českými turisty pozapomenuté Maďarsko však není jen přeludem.

Webová stránka, kde najdete veškeré informace: www.hnp.hu

(MFDNES)