Říjen 2005

Ze zvířat mě nejvíc zajímá člověk

Eva Bobůrková

S texty je to jako s agrárními plodinami - co se urodí, to se urodí, řekl jednou o své tvorbě Stanislav Komárek, biolog, filozof a tak trochu jihočeský sedlák v jedné osobě. Již dávno nepíše jen odborné statě "o píďalkách okolí Vídně", svými eseji o morálce, společnosti a přírodě pravidelně zásobuje intelektuální, cestovatelské a ekologické časopisy i denní tisk a nyní píše román z pražského intelektuálního prostředí Mandaríni. Jak jej hodnotí jiní? "Glosy chytrého skeptika probouzejícího chuť a vůli nepodléhat", čtu v recenzích a také: "Česká próza může být v každém případě ráda, že se v ní tento zvláštní zjev objevil..."

Černý domeček

Setkáváme se v Kardašově Řečici. V tomto jihočeském městečku prožil dětství, tráví tu z každého roku letní období i dnes, odehrává se tu i děj jeho románu Černý domeček a píše tu román třetí. Co zde nasával jako dítě? "Zbytky někdejšího soukromého zemědělství a venkovského podnikatelství." Jak statek jednoho z dědečků, tak krejčovský závod druhého byly v roce 1958, kdy se narodil, dávno znárodněny. A rodiče, byť měli intelektuální ambice, mohli být rádi, že v roce 1951 vůbec odmaturovali.

On sám pro studia volil přírodovědeckou fakultu ("brouci, doufali jsme, mají šest nohou za všech režimů..."), přijímací pohovory absolvoval v dubnu 1977, v atmosféře napjaté po Chartě. "Netušil jsem, že toto společenství za třináct let převezme nenásilnou formou moc ve státě. To bylo tak neuvěřitelné, jako by někdo řekl, že Vltava poteče od Prahy na Šumavu samospádem." Neuvěřitelné tak, že raději odešel do emigrace.

Pěšina do Vídně

Čas emigrace nadešel brzy po nástupu do Parazitologického ústavu v Českých Budějovicích. "Nechci mluvit o parazitech a parazitolozích špatně, ale mé budějovické působiště, to byl takový akaděmgorodok, panelák, v němž jsme všichni bydleli, hospoda, školka, ba i hřbitůvek. Z těch několika hektarů se člověk nemusel celý život, ba ani po něm, už nikdy vzdálit. Z toho mě jímal děs." Bezprostřední důvod však, jak tvrdí, byl jiný. "Nikdo mi to neuvěří, ale pravý podnět byl estetický." Stačila jedna cesta autobusem z Řečice do Budějovic, odpudivé propagandistické poutače na každém kilometru (ti, kteří zažili, nikdy nezapomenou), a když mladý vědec dojel k nádraží, řekl si: "Tady se cesta trojí: jedna by vedla do kriminálu, druhá do blázince a třetí do emigrace." Výběr byl snadný. "Člověk musí být značně nevšímavý, aby nepoznal, kam jeho životní pěšinka vede. A moje vedla do Rakous. Bylo to asi nejlepší rozhodnutí, které jsem udělal."

První práci u vídeňského instalatéra načerno brzy vystřídalo místo v přírodovědném muzeu, následovalo ministerstvo zemědělství. "Nastoupil jsem jako úředník bojující administrativními prostředky s obalečem jablečným." Kromě toho, že zažil závist emigrantů, naučil se ctít Franze Kafku. Nakonec přešel do zoologického ústav vídeňské univerzity. Vídeňský pobyt byl pro Komárka vyloženě "iniciační". Právě tady a tehdy se začal zabývat filozofií a jejím vztahem k biologii - Vídeň na to byla tím pravým místem s dlouhou tradicí, kde působila Altenberská pracovní skupina pro filozofii a dějiny přírodních věd. Na pomezí věd přírodovědných a humanitních už zůstal.

Komárkovi se otevřely nové světy a Komárkův svět se brzy otevřel i čtenářům. V roce 1986 vydal svou první sbírku básní Kartografie. Od roku 1990 své texty předkládá i českému čtenáři a přednáší studentům Univerzity Karlovy.

Mystik z Viničné

Přijel do Prahy v prosinci 1989 a sešel se s legendárním a nekonformním myslitelem profesorem Zdeňkem Neubauerem, který zde zakládal katedru filozofie a dějin přírodních věd. "Takové pracoviště se otevírá v celé Evropě jedno za několik desetiletí. Chtěl jsem být u toho. Nejsem patriot, a kdyby vznikala takováto katedra v Magdeburku, odjel bych beze všeho tam. Ale právě Praha po revoluci byla podobným koncepcím velice dobře nakloněna, právě tady byl intelektuální život živější - ne snad ve srovnání s léty za minulého režimu, to by nebyl žádný div, ale i ve srovnání s usazenou Vídní či Mnichovem."

Za své učitele a druhy nejbližší považuje kromě Zdeňka Neubauera i Zdeňka Kratochvíla, Zdeňka Pince, Jana Sokola. Komárek pak spoluzakládal i skupinu "mystiků z Viničné" (sídlo přírodovědecké fakulty), která je sice trnem v oku některých "kamenných" vědců, ale kde se dodnes odehrávají nejzajímavější intelektuální přednášky na pomezí přírodních i humanitních věd...

V roce 2001 byl pak na Karlově univerzitě jmenován, ve svých 43 letech, profesorem pro obor filozofie a dějiny přírodních věd. Jeho hlavní úvazek je dnes na Fakultě humanitních studií UK. "Snaha překročit obzor do svého oboru uzamčeného specialisty" a "nalézt téměř ztracený dialog mezi tzv. přírodními a humanitními vědami", to psali kritici, když se objevily jeho první eseje. "Ale vždyť on nás do své tlamy nakonec vtahuje všechny - ať sebou mlátíme, jak chceme," píše Jiří Peňás, když mu loni vyšel román Černý domeček.

Komárek sám komentuje svůj vývoj slovy: "Člověk posléze přijde na to, že ze všech zvířat jsou nejzajímavější lidé. Je zajímavé sledovat cichlidy v akváriu, ale pak se ukáže, že daleko zajímavější je pozorovat své bližní i společnost jako celek."

Čínská budoucnost

A jeho příklon od úzké biologické specializace ke komplexnímu vidění světa, které je krédem i Komárkova učitele Zdeňka Neubauera? "Zdroj úspěchů moderní civilizace je v úzké specializaci. Díky ní jsme tam, kde jsme, ale vlivem toho se z většiny lidí stávají, kulantně řečeno, deficientní jedinci. To, že je jednoznačně podporována úzká specializace na úkor syntetizujících proudů, však neznamená, že by neměly existovat." A příměr si volí z přírody. "Trepka velká je jediná buňka, ale zároveň celé zvířátko, má vlastní pohyb, vnímá světlo, pohlcuje potravu, čiperně rejdí. Pes jakožto mnohobuněčný organismus nerovná se pytel trepek, ale obrovský komplex specializovaných buněk - neuronů, jaterních, svalových buněk - které však přišly o veškerou autonomii. Jako ve všem, ani se specializací by se to nemělo přehnat."

Do věd o životě podle něj patří vše živé, tedy i lidé a jejich produkty, kultura. "Kdyby termiti dělali ve svém termitišti koncerty, pak by to také patřilo do biologie, a nikoli do muzikologie." Považuje za nepatřičné se nad ostatní živé organismy vypínat a hledět na ně jen jako na materiál pro naše konání, ale ani neříká, že člověk je druh jako každý jiný. "Koneckonců giboni nevydávají noviny a nedělají pro ně interview," říká mi s typickým humorem a vážnou tváří.

Cestuje po světě a předvídá Evropě čínskou budoucnost. Brojí proti "nelidským" velkochovům zvířat. A občas provokuje. Rád, nebo náhodou? Ptám se, když si vzpomenu například, jak před časem nazval kultovní foglarovky "romány pro budoucí sluhy". "Provokuji nerad, domnívám se, že intelektuál má vyzývat k řešením nenásilným. Ale má zároveň vytvářet nové pohledy na svět a neostýchat se nazývat věci pravým jménem. Obecně vzato, na Karlově univerzitě je taková stará tradice hovořit o ožehavých společenských tématech. Decentně upozorňovat na dobové nepravosti, spíš myšlenkové, to je podle mne v popisu práce univerzitního kantora humanitního zaměření," dodává Stanislav Komárek, nepřehlédnutelná postava naší vědecké, univerzitní, ale také literární scény.

Komárkův životaběh

Narodil se 6. srpna 1958 v Jindřichově Hradci, vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, poté nastoupil do Parazitologického ústavu ČSAV v Českých Budějovicích.

V letech 1983 - 1990 žil coby emigrant v Rakousku, ve Vídni, kde pracoval v Muzeu přírodní historie, na ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Zde začal spolupracovat s Altenberským okruhem pro filozofii a dějiny přírodních věd.

V roce 1986 vydal první sbírku básní Kartografie, následují Kaligrafie (1994) a Holografie (1998).

V roce 1990 se vrátil do Prahy, nastoupil jako odborný asistent na katedru filozofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK, kterou nově založil Zdeněk Neubauer.

V roce 2001 jmenován profesorem pro obor filozofie a dějiny přírodních věd.

Od roku 1993 publikuje naučné knihy, např. Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Příroda a kultura (2000), Mimikry a příbuzné jevy (2004), Spasení těla aneb Moc, nemoc a psychosomatika (2005), a četné eseje, jejich souborná vydání obsahují sborníky Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Hlavou dolů (1999), Mír s mloky (2001), Leprosárium (právě vyšlo). Vydal dva romány Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004), pracuje na románu Mandaríni.

Přednáší na Fakultě humanitních studií UK a Přírodovědné fakultě UK.

Úryvek z eseje Za érou Václava Havla

Na druhé straně se intelektuální disent nepotýkal s řadou problémů, s nimiž bojují myslitelé v otevřených společnostech - nemusel neustále administrativně zdůrazňovat svou nezbytnost, provádět nekonečné byrokratické piruety pro zachování pouhé vlastní existence a především měl neobyčejně mnoho času, prakticky neomezeně. V neměnném rituálním bezčasí minulého režimu, kdy se v cyklickém střídání oslav neměnily ani vládnoucí garnitury, ani technologie, ani způsob života a vše bylo jaksi jednou provždy zakonzervováno, neměl čas žádnou cenu, a kdo si ho přál, měl ho jako písku - většina občanů byla postavena před problém, jak jej utloukat. I pro studenty biologie to bylo v relaci k pozdějším dobám idylické - plžů či čmeláků bylo dost a času k jejich sledování rovněž. (...) Ovšem ten, kdo se vzdělává a přemýšlí sám, jen v okruhu několika přátel (...), ten se potom od "normovaného" západního intelektuála liší zhruba jako ručně vyráběná keramika oproti tovární. (Leprosárium)