Říjen 2005

Zveřejnit

Vlastimil Marek

Zatímco noviny a bulvár běžně propírají detaily „udavačských“ zpráv těch, které k tomu donutila Státní bezpečnost, respektive její členové, jejich jména, tváře a také detaily jejich i tehdy skandálních metod jsou dodnes tabu. „Ministerstvo vnitra tají spisy lidí z StB“, hlásá titulek v novinách. A jak se ukázalo, stačí byrokratický fígl. Ministr vnitra, ač kdysi disident, tvrdí, že se mu „plošné zveřejňování“ nelíbí, a má tak šanci vstoupit do historie, jak píše komentátor (P. Zídek v LN), „jako disident, který bránil výzkumu Státní bezpečnosti, nebo jako slaboch, který se nechal zmanipulovat šikovnými úředníky.“

František Bublan totiž tvrdí, že ve spisech StB je příliš mnoho citlivých osobních údajů a proto nesouhlasí s jejich zveřejněním.

Pan ministr si plete zásadní pojmy a hrušky s jablky. Zveřejnit citlivé osobní údaje o disidentech je možné, ale zveřejnit citlivé osobní údaje o příslušnících bývalé StB možné není? Když se chce, tak to jde, věděla má babička. Copak by se konkrétní osobní údaje nemohly, tak jako se to dělá s osobními údaji v materiálech, které dostali k nahlédnutí pronásledovaní, prostě začernit?

Copak příslušníci StB nepracovali právě s osobními údaji svých obětí tak vynalézavě, že se jim často podařilo člověka zlomit a přinutit ke spolupráci?

Mne zavřeli v srpnu 1986 na dva měsíce, abych nemohl v rámci celosvětové mírové akce zahrát na gong, a o rok poté odsoudili za „poškozování zájmů republiky v cizině“. Jelikož na mne vůbec nic neměli, tak účelově přeložili slovo - v dopise příteli v Japonsku - „nepovolována“ ve větě „Rocková hudba je u nás nepovolována…“ slovem „zakázána“, a protože přece Olympic hrát může, lhal jsem a tedy naplnil skutkovou podstatu tohoto paragrafu.

Prkotina, řeklo by se. Do smrti ovšem nezapomenu na hluboký pocit zneužití a zahanbení, když se ukázalo, že si v mé mnohaleté osobní korespondenci s několika desítkami Američanů a Holanďanů běžně četli nejen příslušníci StB, mí vyšetřovatelé (např. major Peřt), ale i všichni další, kteří prováděli domovní prohlídku, všechny překladatelky, zapisovatelky, zainteresovaní soudní zřízenci, prokurátorka, soudce Rudý, přísedící a další.

To, že mi estébáci prohrabali všechny šuplíky, zabavili gramofon, kazety, desky, to, že se mi ve vazbě „ztratily“ klíče, a když jsem pak byl u soudu, někdo mi vykradl byt (protokol o vloupání se za měsíc ztratil) a já přišel mimo jiné o fotoaparát s velmi dobrým objektivem, to, že mi obhájce občas přinesl jogurt a rohlík, zatímco, jak jsem se dověděl, když mne propustili, mi žena posílala řízky, to že na mne jakoby náhodou na chodbě cestou k výslechu pravidelně zpoza rohu vybafl rozeštvaný vlčák, to, že mi na cele zakazovali cvičit jógu a smát se a zpívat, to se při troše cviku dalo strávit a překonat.

V tomto smyslu mi nevadily ani ponižující prohlídky ve vazbě a další malé drobné schválnosti bachařů, vyšetřovatelů a právníků, jak právě ona naprostá ztráta soukromí. StB tehdy „zveřejnila“ pár desítkám lidí celé mé nitro. Daleko horší bylo vědomí, že o mě právě tihle lidi vědí všechno, že už nemám žádné tajemství. To bolelo nejvíc.

Archivy StB by se, zvláště pokud jde o tehdejší řídící pracovníky a agenty, měly zveřejnit. Je nejvyšší čas.

Ve svém dopadu na některé konkrétní osoby by se tak sice jednalo o zveřejnění v médiích, ale v praktickém životě ty lidi také osobně zná jen pár desítek osob. Je ovšem nanejvýš nutné, aby byly zveřejněny tváře a osobní údaje všech členů a agentů a vedoucích kádrů StB, právě tak jako komunistických funkcionářů od okresních tajemníků výš (ale právě tak nebezpečné byly i domovní důvěrnice a také odborářští a svazáčtí funkcionáři, kteří svým podpisem rozhodovali o tom, jestli člověk dostal nebo nedostal možnost hrát v kapele nebo devizový příslib). Je třeba, aby je osud alespoň takto klepl přes prsty. Aby jim zatrnulo.

Jistě, dnes víme, že podvědomí nikdy nelže a nikdy nic nezapomíná. Jinými slovy, každá lež, každý podfuk, každé udání je v podvědomí lháře, podfukáře a udavače (a samozřejmě i politika nebo estébáka) navěky uloženo. Jenže mozek se neustále přizpůsobuje a pokud takový člověk není za svůj podfuk (krádež, udání) okamžitě potrestán, vybuduje si jakýsi „bypass“, tedy obchvat, most, chcete-li. Takový člověk pak sám před sebou „vítězí“ („To jsem je převezl!“) a namluví sám sobě, že je vlastně vše v pořádku (nebyl přece chycen a potrestán), že je vítěz.

Tak jako když pes nebo kocour nebo malý kluk něco provede, měl by být ihned klepnut přes packu nebo přes prsty, aby mu zatrnulo, aby si pamatoval (že se nekrade, nepodvádí, nelže).

V tomto smyslu je již, co se týče zveřejnění jmen a tváří estébáků, zatraceně pozdě. Ale jde o to, aby jim alespoň zatrnulo. Protože jinak, jak praví známé rčení, si budeme muset tuhle část historie znovu odžít.