Říjen 2005

Jehlovky nebyly všemocné

Michael Borovička

Vyšla publikace, která prezentuje nový pohled dvou českých vojenských historiků na bitvu u Hradce Králové.

Bitvu u Hradce Králové si dnes po téměř 140 letech mnozí vybaví jen díky kramářské písni o kanonýru Jabůrkovi a mladší generace se už asi nerozpomene ani na tohoto absurdního hrdinu prusko-rakouské války. Pro milovníky historické četby a dějepisce, zejména ty vojenské, je to však navýsost podstatné téma. Vždyť bitva u Hradce králové, nebo jak se také někdy uvádí u Sadové, jež o výsledku války roku 1866 rozhodla, byla druhým největším vojenským střetnutím v 19. století vůbec (hned po bitvě u Lipska 1813). A politické důsledky rakouské porážky byly nejen pro Rakousko, ale i pro české země osudné.

Čas od času některý z našich autorů zvedne hozenou rukavici a pustí se do tohoto závažného tématu, v posledních desetiletích se to však stávalo zřídka. Dlužno říci, že vinu na tom nenesli ani tak historikové, jako spíše předlistopadový režim, který téma považoval za přinejmenším podezřelé. V psaní o prusko-rakouské válce viděl propagaci habsburské monarchie a o vzpomínkových akcích na bojištích nechtěl už vůbec slyšet.

Přesto na sklonku předlistopadové éry, v roce 1986, vydal historik Otto Urban pozoruhodnou knihu Vzpomínka na Hradec Králové -Drama roku 1866, která je však vzhledem k autorovu zaměření přínosná především v partiích pojednávajících o české společnosti tehdejší doby, méně už ve vlastním líčení válečných operací. Po dlouhé časové odmlce (2001) pak vyšla další práce z pera spisovatele Slavomíra Ravika Tam u Králového Hradce..., která však z vojenskohistorického hlediska vůbec není na výši a její vypjatý protirakouský patos dnes působí více než anachronicky.

Bez "čechostřednosti"

O válce by měli psát především odborníci, což se naštěstí stalo v případě nové knihy z pera renomovaných vojenských historiků - Pavla Běliny a Josefa Fučíka. Co je na ní tak výjimečného? Především je prosta vší "čechostřednosti". Autoři na rozdíl od svých předchůdců totiž berou konečně v úvahu, že pruskorakouská válka roku 1866 nebyla jen "sedmidenním tažením" v Čechách, ale měla také svá italská bojiště, kde Češi krváceli stejně tak jako u Hradce Králové. Díky Josefu Fučíkovi můžeme číst, v tomto rozsahu rozhodně poprvé, o vývoji válečných událostí v severní Itálii včetně vylíčení bitvy u Custozzy, kde rakouským vojskům přálo štěstí. Nechybí dokonce ani zevrubný záznam námořní bitvy u ostrova Visu, kde čest rakouských zbraní obhájilo loďstvo pod velením admirála Tegefthoffa. Jedná se patrně o vůbec první popis v české literatuře.

Pavel Bělina zase vylíčil vývoj válečných událostí v Německu samém, kde se pruským vojskům na odpor postavili, pravda neúspěšně, někteří spojenci Rakouska. Je také autorem kapitol, které uvádějí pruskorakouskou válku roku 1866 do širšího historického, evropského kontextu.

Oba autoři systematicky sledují účast Čechů a českých jednotek na severním i jižním válčišti a neopomíjejí zdůraznit fakt, že v roce 1866 byli Češi "rakouštější" než mnohé jiné národy monarchie. Nebylo na tom nic nelogického, neboť jejich vlast, stejně tak jako už několikrát v 18. století, znovu ohrožoval "Prušák".

Kniha rovněž rozbíjí zejména v našem prostředí rozšířené představy, že Rakousko bylo již předem poraženo a že se tedy válce mělo vyhnout, i legendu o všemocné pruské pušce jehlovce. Rakouská armáda nebyla v žádném případě jen jakýmsi méněcenným vojenským tělesem, jak jsme zvyklí občas čítat. Ukázalo se to i v této válce na italském bojišti, kde dokázala na souši i na moři početně mnohem silnějšího protivníka porazit.

Problém však vězel v tom, že pruská armáda, přestože neměla bohaté bojové zkušenosti, byla z různých důvodů tehdy v Evropě zkrátka nejlepší. A nešlo jen o otázku výzbroje. V roce 1870 Prusům nedokázali účinně vzdorovat ani Francouzi, kteří měli dokonalejší zadovky a "mitrailleusy", jakési vícehlavňové předchůdce kulometů.

V knize nechybí ani pasáže o taktice a strategii, zbraních, péči o raněné i každodenním životě vojáků i civilních obyvatel, jimž válka a okupace na čas změnily život k nepoznání. Významným kladem jsou i původní mapy a plánky bitev a bojových operací.

Vady pouze kosmetické

Má tedy knížka vůbec nějaké nedostatky? Rozhodně mezi ně patří až na výjimky absence fotografií ze současnosti. Žádná z válek, které se odehrály na našem území, není v české krajině tak početně zastoupena stovkami pomníků, osárii či vojenskými hřbitovy. Přesto autoři do knihy převzali pouze jejich starší vyobrazení, povětšinou pocházející z období první republiky. Dnes je jejich stav však často jiný, a především okolí se mnohdy výrazně proměnilo.

Některý čtenář bude postrádat pasáž shrnující příčiny rakouské porážky, i když důvtipnější si tyto závěry posbírají po drobtech v jednotlivých kapitolách. A v neposlední řadě chybí rejstřík, který by kniha tohoto typu rozhodně neměla postrádat. Nakladatelství sice samo vysvětluje, proč do knihy zařazen nebyl, důvody však nijak přesvědčivě nevyznívají.

Přes tyto kosmetické vady však Válka 1866 představuje absolutní špičku v oblasti vojenskohistorické literatury věnované prusko-rakouské válce.

Pavel Bělina, Josef Fučík: Válka 1866, Havran a Paseka, Praha 2005, 688 stran

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)