Říjen 2005

Čest vůdci vzdal až napotřetí

Slavný fyzik Max Planck se v nacistickém Německu uchýlil alespoň k drobnému vzdoru. Pozdrav zvednutou paží zvládl až na třetí pokus.

Když Max Planck otevíral ve Stuttgartu rok po Hitlerově nástupu k moci nový Institut císaře Viléma pro kovy, došlo k malému, ale významnému incidentu. Poté co Planck vystoupil na pódium, aby přednesl projev, posluchači napjatě čekali, zdali začne předepsaným "Heil Hitler". Podle jednoho z přítomných Planck "zvedl paži asi do poloviny předepsané výšky a nechal ji klesnout. Pak to udělal ještě jednou. Teprve potřetí ruku zvedl pořádně a řekl ,Heil Hitler'." Pisatel, fyzik P. P. Ewald, k tomu poznamenal: "Při pohledu zpátky to bylo to jediné, co jste mohl udělat, jestliže jste nechtěl vystavit nebezpečí celou Kaiser Wilhelm Gesellschaft."

Balíky v rukou

Jinou strategii prý volil fyzik Max Laue. Ten měl podle dodnes vyprávěné anekdoty ve zvyku nosit v každé ruce balík, ať šel kamkoliv, aby nemusel zvedat ruku, kdyby ho zastavili nacisté.

Následující schůze Společnosti císaře Viléma zahajoval Planck nacistickým pozdravem zřejmě bez mrknutí oka a úřední dopisy podepisoval Heil Hitler. Nabádal své kolegy, aby neemigrovali a zůstali v Německu v očekávání lepších časů. Jeho projevy vyjadřovaly snahu dobře se u režimu zapsat.

Proč Planck zdravil nacistickým pozdravem a proč další vědci ochotně obuli střevíce propuštěných neárijců? Abychom je pochopili, musíme poznat úlohu státních zaměstnanců v moderním Německu.

Ať učili na univerzitách, nebo pracovali v Institutech císaře Viléma, byli státními zaměstnanci stejně jako učitelé na školách, pošťáci a desetitisíce dalších lidí pracujících ve veřejném sektoru. Akademičtí hodnostáři vyššího postavení se po desetiletí těšili svobodě výzkumu a výuky a měli privilegované postavení zaručené svou loajálností vůči státu a svým apolitickým postojem. Za výmarské republiky museli snášet inflaci a snížení platů, zejména za úsporných opatření "hladového kancléře" Brüninga z července 1930, a nivelizaci výuky, a proto vzdělaní státní zaměstnanci jejího pádu nelitovali. Nicméně loajalita vůči státu a vůči vládnoucí administrativě byla tradičně celoživotním závazkem, jenž daleko přesahoval úvahy o platu.

Hitlerův slib návratu vlastenectví a "čistoty" našel okamžitou odezvu v řadách nespokojených státních zaměstnanců. Nacistická propaganda nadto slibovala restituci za ztrátu výdělku, spolu s obnovením "věrnostních" přídavků, které se nemohly vztahovat na Židy a rozvratníky. Pojem "obnovení" však byl jen průhledným pláštíkem pro antisemitismus.

Rozdílné druhy Židů

Už jako prezident Společnosti císaře Viléma navštívil Max Planck Hitlera, aby ztratil dobré slovo za Fritze Habera, jehož rezignace z funkce prezidenta Chemického institutu císaře Viléma byla přijata. Planck se evidentně pokusil přesvědčit Hitlera, že stojí za to určité židovské vědce nepropouštět, protože mohou být prospěšní státu. Planckova vlastní zpráva z tohoto setkání, napsaná v roce 1947, uvádí, že řekl Hitlerovi: "...mezi dřívějšími starými rodinami příkladné německé kultury existují rozdílné druhy Židů, některé jsou pro lidstvo cenné a jiné bezcenné a musí se rozlišovat". Hitler řekl: "To není pravda. Žid je Žid; všichni Židé drží spolu jako slepené cihly. Jakmile je někde jeden Žid, okamžitě se kolem něho shluknou další Židé všech typů."

Planck na to namítl, že význam práce židovských vědců pro Německo je takový, že by bylo sebemrzačením nutit je k emigraci. Jako první by z toho podle něj měly prospěch cizí země. Planck napsal, že Hitler na tuto námitku neodpověděl, ale začal pateticky kázat stále rychleji a rychleji. Pak se silně plácl přes koleno a zakončil: "Lidé říkají, že někdy trpím nervovou slabostí. To je pomluva. Já mám nervy ze železa." Hitler se tak rozčílil, že Planck mlčel a odporoučel se.

Knihu britského historika Johna Cronwella z univerzity v Cambridge nazvanou Hitlerovi vědci vydalo nakladatelství BB/art.

(ved)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)