Říjen 2005

Radostnější povídáním by bylo...

Vladimír Cícha

Na znamenité přání pana redaktora, aby přibylo v Novém domově radostnějších textů namísto kritik, stížností a povícero skličujících informací, řekl jsem si, že snad, jako čtenář ND nebo i pisatel reagující na tuto pobídku, měl nebo mohl bych se tímto pokynem řídit. Vždyť, mám-li být zcela upřímný, nemám v poslední době závažnějších důvodů ke stížnostem. Dále si žiji, zanešené cévy kolem srdce vyměněné, léto začalo tady ve Vancouveru pěkně a dosud pěkně pokračuje a to je věc znamenitá, která může působit blahodárně v potlačení myšlenek poněkud pesimistických (ač pravdou nejspíš je, jak mi kdosi řekl, že pesimista je dobře informovaný optimista).

Jenže, záleží na letoře. Někomu postačí ke spokojenosti pozorovat, jak si počíná malé sousedovo štěně a nebo odpoledne strávené ve slunce svitu na pláži u jezera nebo oceánu, kliďánko ignoruje varování lékařů a díla statistiků ve věci škodlivosti slunečních paprsků; a jiný obdobně má svůj názor a rozum na konzumaci skvělého červeného vína, od jehož popíjení odrazují povahy přísné a střízlivé, uvádějíce na podporu svého argumentu informaci o tom, že Albert Einstein neholdoval alkoholu.

A tak někdy si říkám, že ve snaze vyhovět návrhu pana redaktora Nového domova je nejsnazším způsobem návrat proti plynutí času, imaginárním znesvěcením hodinek a vzpomenutím krásných dob mladosti a čipernosti. V takovém okamžiku mám pocit jako by moudrost a nadhled pokročilejšího věku nevedla k úvahám příjemnějším. Jenže, co bylo, bylo a už se nikdy nevrátí, našinci zbývají jen vzpomínky, grafomanům jen možnost písemného připomenutí.

S tím ale, mám zato, také nelze vystačit. Přítomnosti předchází minulost a z ní rodí se budoucnost. O té mnoho pojednáno v teoriích zasvěcených odborníků stejně jako ve žvástech věrozvěstů komunismu a socialismu. A je-li přítomnost příjemná, jako třeba letošní pěkné léto tady, je dobré využít každého dne, každé chvíle. Neboť než se nadějeme, nastanou mlhy, deště a vánoční shon. Koledy zazní už v listopadu v mallech a obchodních domech. Ale dosud slunce svit a pěkné léto zbavuje chmurných pomyšlení. Kouzelnou moc má pěkný slunečný den.

Leč k opodstatnění názvu tototo textu. Radostnějším bylo by povídání o létě, jaru, kvetoucích stromech, bystřinách bublajících tichem zdravého lesa. Západech slunce pozorovaných z pláže, v ruce sklenku lahodného vína, po boku bytost nejmilejší. Ano, to vše je stále dostupné. Tím vším můžeme se kochat, potěšit. A není nic moudřejšího, než činit tak v nejvyšší možné míře. A přece, stále častěji nemohu se zbavit dojmu, že tomu tak docela přesně není.

Neboť existuje také to, čemu se souhrnně říká realita. Politická. A společenská. Existuje bez ohledu na slunka svitu, bublání potůčku, zpěvu roztomilého ptactva.

Svět se změnil od onoho roku, kdy A. Dubček byl obdivován i v zemích prosperujícího kapitalismu. Mnohé změnilo se i v této zemi, kterou jsme si vybrali pro zbytek svého života, když snaha tohoto člověka, straníka, pozměnit poměry v naší domovině ze špatných v lepší, zhebla na tancích a obrněných transportérech.

Ale poměry se změnily všude. Snad proto, že jak se říká, život je změna. Otázka se nabízí, zda změny jsou k horšímu nebo k lepšímu. Mnoho znamenitých mužů, vzdělaných ba i moudrých, se touto otázkou zabývá, jak můžeme vidět v těch inteligentnějsích TV-pořadech a na stránkách početných periodik. Stejně tak v každé době nechyběly vzpomínky na minulé časy, které připadaly lepší než ty současné. „Och... darmo mluvit, to tenkrát... za našich mladých let...“

Je dosti těch, kteří vzdělaně a fundovaně podávají obraz dnešního, hojně obydleného světa, případně jeho blízké budoucnosti. Napadá mne, zda toto jejich jakkoli odborné snažení, má sílu a možnost pozměnit věci chybné ve správnější. Abych si otázku zjednodušil a snad dodal si trochu optimismu, připomínám si lidovou moudrost, že není ještě tak špatně, aby nemohlo být hůř. Jak dlouho ale to bude trvat, než bude hůř nebo nejhůř? A jak relativními mohou se tyto pojmy stát? A jak a kdy mohou se proměnit v pojmy absolutní?

V mém věku a společensky nikterak již užitečném postavení, bez nutnosti soustředit se na práci a výdělečnou činnost, zbývá mi více času k pozorování dění kolem sebe ba i ve světě. To je dneska dost dobře možné navzdory tvrzení, že dnešní média neříkají pravdu a jsou manipulována, ba cenzurována. S tím nemohu nic dělat. Ale kulturní člověk má o světovém dění něco vědět, nejednou sděleno, a já bych se za takového člověka také rád považoval. Kulturní člověk zní lépe než blbec.

Čas letí jak střelná rána, sděloval nám nejednou mírně potrhlý profesor hydromechaniky. Říkal to bezmála před padesáti lety. To je v porovnání k věčnosti absolutní nic. Odmocnina z minus jedné. Vystačila by mu střelná rána dnes k připodobnění dnešního chvatu a horečnatého rozvoje techniky všeho druhu, informatiky snad především?

Pokrok a vývoj poskytuje nám řadu příjemných věcí, možností, zjednodušení, urychlení... ale i komplikací. A tak někdy si říkám, že způsob života na sklonku století devatenáctého a začátku dvacátého, čerpaje než z literatury, to by byla možná doba, ve které bych chtěl žít. A to i za cenu, že automobil, který bych třeba vlastnil, nebyl by podoben dnešnímu BMW (ani naší Toyotě Tercel) či jiným vozidlům, že tento text musel bych vyťukat na psacím stroji a pracně opravit překlepy. Ale zpět k současnosti. Co nabízí?

Obávám se, že sotva řešení konfliktu mezi západním světem a islámským fundamentalismem. Sotva změnu v trendech konzumní, ekonomicky vyspělé společnosti, její uvědomění si toho, co je pro život podstatné a co ne.

Sotva prohlédnutí, že image, dnes tak důležitá složka pro život hlavně mladší generace, není nic než pozlátko nic neznamenající, hodnotu nemající.

Sotva nahlédnutí mocných, že jejich ohromný zisk dosahovaný za jakoukoli cenu může být zárodkem veliké katastrofy (investice do komunistické Číny, kupříkladu).

Trvající ignoraci faktu, že ekologie není jen téma, na kterém si nějaký groš mohou vydělat učenci, ale že je již dnes dosti důkazů o tom, že tento fenomén je třeba vzít vážně.

Oprávněnou obavu, že ohromující rychlost pokroku dnes činí nápravu chyb jím působených mnohem těžší.

Že vyspělému světu demokracie a kapitalismu, ať si to připouští nebo ne, hrozí vážná energetická stejně jako ekologická krize. Tento svět a jeho vlády a obyvatelé spoléhají možná i dodnes na bohaté zdroje ropy a jsou neochotné investovat dostatečně do získání jiných zdrojů energie (hydrocells, větrná energie a jiné) a hlavně dosud ignorující cestu k úspoře energie nejsnadnější... omezení spotřeby. Nic o tom není lepším důkazem než bující výroba (nepochybně dle průzkumu požadavků spotřebitelů) vozidel SUV a mini-trucků, jejichž spotřeba nezůstává nijak pozadu za automobily-koráby plujícími silnicemi v dobách poválečného dostatku.

Značnou komplikaci situace energetické a ekologické, až země jako Čína a Indie ve snaze nezůstat nijak pozadu za velmocemi, vydají se plnou parou (ostatně, k tomu již došlo) na cestu kapitalistické úspěšnosti za každou cenu. To bude mít za následek značně zvýšené požadavky na energii a stejně tak na ekologii, neboť chvatnému rozvoji v těchto zemích nedostává se technologie zajištující maximální efektivitu procesů a tedy i minimálního poškozování prostředí.

Kudlu v zádech demokraciím, které dopustily, aby kupříkladu v Evropě se ocitlo dvacet millionů muslimů, jejichž požadavkům pod knutou politické správnosti až nepochopitelně vycházejí vlády Anglie, Francie, Holandska či Německa vstříc... a neblahé důsledky počínání se již dostavují.

Pravda, vývoj atomové a vodíkové pumy, navzdory tragédiím v Hirošimě a Nagasaki, na níž existují rozličné názory, uchránil svět dalšího monumentálního konfliktu a katastrofy. V dokonalém paradoxu atomové zbraně děsivé ničivé účinnosti nebyly od té doby znovu použity a uchránily svět absolutní devastace.

Ale, čo bolo, to bolo.

Obávám se, že dnes, kdy do světového dění vstoupil onen pro nás nepochopitelný prvek islámského fundamentalismu a nastala éra, která činí z japonských kamikadze-letců úplné diletanty; nejsou zástupy učenců možná schopny, navzdory snažení některých (a nijak se tomu nedivím) dokonale odhadnout podobu našeho civilizovaného světa za dalších dvacet nebo padesát let. Sarkasticky mohu dodat, že to už mě nemusí nijak zajímat. Ale, možná, že ona změna dostaví se mnohem dříve.

A to je smutné konstatování. Stejně smutné je zdůvodnění mnohých demokratů a přílišných liberálů a vlivných činitelů, této dnešní bezmála jíž tragické situace.

A tu připomněl jsem si knihu J. Pelce ... a bude hůř.... jenže v poněkud jiné souvislosti.

Jenže, jsem laik a mohu se mýlit.

A doufám, že se mýlím...