Říjen 2005

Nová kvalita německo-ruských vztahů

Bohumil Doležal

Ruská federace a Německo uzavřely smlouvu o stavbě plynovodu z ruského Vyborgu do Greifswaldu. Má se vyhnout polskému území a vést přes Baltické moře. Později má být prodloužen do Holandska a Británie. O významu, jaký projektu obě strany připisují, svědčí i to, že k podpisu smlouvy přijel do Berlína prezident Putin.

Polští politici a média vyjadřují zklamání a nespokojenost. Všeobecně se má za to, že jde o jakousi pomstu Moskvy za to, že Poláci podpořili revoluce v Gruzii a na Ukrajině. Čelný představitel umírněné pravicové „Občanské platformy“ Rokita si stěžuje, že očekával od Německa víc solidarity. Radikálové ze strany „Pravda a spravedlnost“ přemýšlejí, jak stavbu zkomplikovat. Gazeta Wyborcza vyjadřuje zklamání z toho, že zrovna Německo, které v minulosti vždy hájilo i polské zájmy, se teď přes hlavy Poláků paktuje s Ruskem.

Kancléř Schröder ujišťuje, že projekt má sloužit jen německým a ruským zájmům a není namířen proti nikomu. Krásná slova! Na druhé straně kancléř velmi dobře ví, o čem mluví, když říká, že smlouva znamená novou kvalitu ve vztazích mezi Ruskem a Německem.

Zdá se, že se otvírá nová kapitola německé zahraniční politiky. Během studené války (v podstatě až po Helmutha Kohla) stála na bezpodmínečné loajalitě ke spojencům z NATO. Ti sice kdysi organizaci postavili na zásadě „držet Američany uvnitř, Rusy mimo a Němce dole“, ale nakonec ji uplatňovali poměrně zdrženlivě. Schröder se pustil do emancipační politiky: nejprve bezprecedentním způsobem vypověděl solidaritu s USA v irácké krizi. Teď vysílá dosti výrazné signály vstřícnosti vůči Rusku. Tato politika má v Německu veřejnou podporu (pomohla kancléři vyhrát volby) a zpětně veřejnost ovlivňuje. Je otázka, může-li ji německá opozice nějak podstatně změnit, zvlášť když se zdá, že jí nezbude, než jít s SPD do velké koalice.

Je to ovšem politika pro Německo nebezpečná: s globální výzvou islámského terorismu se Evropa (a tedy i Německo) bez pomoci USA sotva vyrovná, Rusko je nebezpečnější jako spojenec než jako protivník, při vší své bídě je silnější než Německo a koketování s ním se může Schröderovi či jeho nástupcům jednou vymstít. A je nebezpečná pro malé státy v pásmu mezi Německem a Ruskem, mohly by se opět změnit v jakousi zemi nikoho, kterou je třeba politicky pacifikovat. Z tohoto hlediska je polské znepokojení pochopitelné.

Byla by ovšem na místě jakási reflexe, nakolik středoevropské postkomunistické státy tomuto neblahému vývoji samy nechtě napomohly. Od pádu bolševismu provozují za tiché tolerance západních vítězů války vůči Německu politiku z pozice síly: jejím velmi výrazným projevem byla před nedávnem rezoluce polského Sejmu, který jednomyslně vyzval vládu, aby na Německu vymáhala válečné reparace. Schröder teď přes polské hlavy podává ruku jinému vítězi, upřímně řečeno, stále ještě o dost mocnějšímu.

V této situaci je jedinou účinnou obranou proti možným excesům německé (a samozřejmě nejen německé) emancipace Evropská unie jako politický celek, který zaváže všechny své členy k solidaritě a umírněnosti. Je zajímavé, že zrovna nyní považují středoevropští politici za nutné se od tohoto projektu co nejvíc distancovat a vrátit se k jakési bezzubé „organizaci evropských států“ a ke spolupráci především v hospodářské oblasti. A za druhé: německo-ruské námluvy činí opět aktuální otázku spolupráce mezi malými středoevropskými národy: dokáží se opravdu domluvit například Slováci s Maďary nebo Češi s Rakušany? Nebo převládne zase stupidní rýsování jakýchsi „os zla“?

(www.bohumildolezal.cz)