Říjen 2005

Události od 1. srpna do 16. září 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky. Většina srpnových událostí je zmíněna jen stručně - autor měl dovolenou.

Pondělí 1. srpna

Zprávou číslo jedna je případ technoparty CzechTek. Po tvrdém policejním zásahu (mezi zhruba sto zraněnými je asi polovina policistů) se zvedla vlna kritiky, v níž se poprvé od roku 1990 sjednotila Pravda a Láska s Neviditelnou rukou trhu. Z kritiky ODS čouhá jako šídlo z pytle politická účelovost (po pravdě řečeno začal s tím už Paroubek, ovšem chuť, s jakou se vůdci ODS zapojili do této nezodpovědné hry, bere dech), o prezidentovi platí totéž, spousta lidí se touží kýčovitým způsobem zviditelnit v očích „našich dětí“. Je správné, že policie zasáhla, technika zásahu je ovšem (jako všechno na světě) kritizovatelná.

Středa 3. srpna

Tomáš Baťa požádal o obnovu procesu, v němž byl bezprostředně po válce jeho strýc Jan Antonín v nepřítomnosti odsouzen mimořádným soudem za kolaboraci k dlouholetému trestu vězení. Věrohodnost mimořádných soudů všeobecně a tohoto zvlášť je velmi problematická, procesy probíhaly v rozjitřené atmosféře, podle velmi problematických právních norem, do rozhodování soudních orgánů se promítaly politické zájmy (hlavně ty komunistické). Politické ohledy ovšem nepochybně poznamenají i rozhodování o případné obnově řízení: Baťa byl zjevně odsouzen podle tzv. velkého retribučního dekretu a dekrety, jak známo, jsou nedotknutelné. Proto taky nejvyšší soud už jednou, a to v době, když byl jeho předsedou nynější ombudsman Motejl, obnovu procesu odmítl. Máme opravdu vykutáleného ombudsmana. Revize Baťova procesu by podle odpůrců znamenala problematizaci retribučního soudnictví. To znamená „přepisování minulosti“, která je pro jistotu nedotknutelná, aby nám náhodou nespadla na hlavu. A tak Jan Antonín Baťa zůstane úředně kolaborantem a nepomůže mu ani svěcená voda.

Čtvrtek 4. srpna

Začíná tahanice o post ministra kultury. Tím, že ČSSD blahořečila zesnulého Pavla Dostála, ztížila si výrazně jmenování nástupce. Paroubek navrhuje generálního komisaře české účasti na letošním Expo Darjanina, „Platforma pro renesanci ČSSD“ Františka Ringo Čecha. Ten kandidaturu, jak se dalo čekat, nadšeně přijal. Čelný představitel Platformy Dašek zdůvodňuje návrh tím, že by nebožtík Dostál s Čechovou nominací jistě souhlasil: argument, který zavání spiritismem. A kromě toho: „Aspoň bychom vyměnili jednoho klauna, jakým byl Dostál, za druhého“. Drtivá logika tohoto zdůvodnění bere dech.

Pátek 5. srpna

Senát schválil 43 hlasy Vlastu Formánkovou do funkce soudkyně ústavního soudu. Paní Formánková odsoudila v osmdesátých letech jakéhosi hostinského za „protistátní“ výroky. Postavili se za ní nejen senátoři z ODS (senát je u nás tradičně prezidentská instituce, podpořili návrh „svého“ prezidenta), ale i senátor Schwarzenberg, který se domnívá, že „mladý člověk“ (Formánková tehdy začínala svou soudcovskou kariéru) se může mýlit. Totéž pak zopakovala i sama kandidátka. Charakterizovat rozsudek paní dr. Formánkové jako justiční omyl je legrační nepřesnost. Paní doktorka prostě chtěla vyhovět „společenské objednávce“. Stejně bude chtít vyhovět i teď . Proto si myslím, že nemá v ústavním soudu co pohledávat. Jenže – kompetentní je Senát, a ten rozhodl.

V MfD napsal k policejnímu zákroku proti CzechTeku Daniel Štrobl: „Policie se postavila účastníkům CzechTeku čelem a se staženým hledím svých přileb. Stejně tvrdě, ne-li ostřeji, by zakročil policejní sbor tam, kde právo na nedotknutelnost majetku je státem hájeno, tedy v zemích, které mají s demokracií podstatně delší a nikým nerušenou zkušenost. Chování technařů a hysterické reakce jejich zastánců jsou smutným dokladem přetrvávání bolševického myšlení v nás, představy, že všechno patří všem, a tedy nikomu. ODS má v čele člověka "s gulami". Jako daňový poplatník chci mít kromě vlády i stejně potentní policii. Pokud ji budeme svou hloupou kritikou neustále kastrovat, můžeme očekávat, že příště si technaři udělají mejdan u nás v obýváku.“

Sobota 6. srpna

Zásah proti CzechTeku se stal vhodnou příležitostí pro to, aby se zviditelňovali politici (aktivní i penzionovaní) i nejrůznější baviči. Díky tomu se teď technaři rozlézají po Praze. Zopakují si tu úspěšně to, co se nepovedlo na Tachovsku? Senát většinou (ovšem dosti skrovnou, 36 hlasy) rozhodl, že policejní zásah byl nepřiměřený. O přiměřenosti zásahu nerozhoduje hlasování. Je to, jako kdyby odhlasovali, že Rukopis královédvorský a zelenohorský jsou pravé. „Technaři“ (tj. jejich samozvaní mluvčí, za pořádáním těchto akcí nestojí žádný formálně vymezený výbor nebo něco podobného) odmítají jednat s ministrem vnitra a premiérem, ale nechtějí prý z „toho“ dělat politickou věc. Dělají ji už tím, že si vybírají, s kým jsou ochotni jednat. Akce tohoto typu jsou v civilizované Evropě tvrdě postihovány. Snad se toho jednou dočkáme i u nás.

Předsedovi ODS Topolánkovi došlo, že téma „českých národních zájmů“ ve volbách 2002 na voliče ODS dvakrát moc nezabralo. To je mírně, ale opravdu jen velmi mírně povzbudivé. Jinak se pan předseda domnívá, že při akcích jako byl CzechTek má policie „monitorovat porušování zákonů“. To je dobré: naše policie se tak sice velmi často chová, ale její úlohou je porušování zákonů bránit.

Máme opět jedno výročí. Řada publicistů prolévá krokodýlí slzy nad svržením atomové bomby na Hirošimu. Tuhle hysterii nechápu. „Konvenční“ bomby nejsou o nic lidštější, rozdíl je jen v kvantitě.

Pondělí 8. srpna

Europoslanec Železný zakládá politickou stranu Nezávislí demokraté. Programem je zabránit islamizaci Evropy, dovolit řidičům chlastat (v omezeném množství, pochopitelně) a, jak jinak, hájit české národní zájmy. Myslím, že iniciativa pana Železného se zakládá na omylu. Lidé jako on mohou uspět tam, kde přijde k volbám mimořádně málo voličů nebo kde se volí na okresní úrovni a do nepopulární instituce (Senát). Může uspět jako Železný, ne jako strana. A navíc: už dost dlouho není ředitelem Novy, paměť lidu je krátká. Sejde z očí, sejde s mysli. Kdyby chtěl zaujmout voliče do PS, musel by si vymyslit nějakou menší pitomost.

Z mapy území, na kterém se konala tolik diskutovaná technoparty u Mlýnce, jednoznačně vyplývá, že většina akce proběhla na pozemku, který účastníci vůbec neměli pronajatý. Nikoho to nezajímá. Prezident se dokonce na plánek odmítl podívat, když mu ho chtěl ministr vnitra ukázat.

Středa 10. srpna

Karel Gott se na rozdíl od dalších hvězd českého popu (Lucie Bílá, Kamil Střihavka, Jaromír Nohavica) nepřipojil k protestům proti policejnímu zásahu, zdůvodnil to celkem střízlivě: „Je pravda, že se mi některé zákroky policie, které jsem viděl v televizi, nelíbily a policie by je měla vysvětlit, ale ve světě jsou zásahy proti demonstracím často mnohem tvrdší… nikdo mne nedojme slovy o tančících dětech, protože někteří technaři děti rozhodně nejsou.“

Čtvrtek 11. srpna

Proces jmenování nového ministra kultury nabývá podivuhodných forem. U Paroubka se střídá jedna lobbistická delegace za druhou. Objevují se návrhy na první pohled fantastické (František Ringo Čech) i méně fantastické (ty mohou být ovšem ještě záludnější). Ministerstvo sice nedisponuje nějakou velkou sumou peněz, ale o lecčems spolurozhoduje a kdekdo by se zjevně rád přiživil. V české politice by se měly prosadit dvě zásady: za prvé, do obsazení funkce ministra kultury nemají různé kulturní celebrity vůbec co mluvit (jsou, jak zní právnický termín, „podjaté“). A za druhé, ministrem nemá být umělec (a už vůbec ne bavič), ale neutrální ekonom a manažer.

Sobota 13. srpna

K lobování ohledně nového ministra kultury píše v Lidových novinách Josef Herman: „Premiér Jiří Paroubek hledá nového ministra kultury, očekávali bychom tedy politika, který ve vládě bude spolurozhodovat nejen o kultuře. Proč se tedy ve středu premiér radil s jednou a včera s druhou skupinkou umělců a nevedl raději politické konzultace? A proč vůbec stojí o někoho jen "od kultury"? Na to se dá odpovědět v dobrém i ve zlém, v každém případě je to ukázka zdejšího zmatku v politických a odborných kompetencích. Premiér Paroubek dokonce hledá někoho, kdo by "udržoval mír vlády s umělci" a je rád, že se mu "kulturní fronta" snaží takového šikulu přistrčit! To opravdu nikomu z ctihodných aktérů nevadí, že je to pohled optikou a slovníkem hluboké totality? Kdyby jen pohled. Skupinky konzultantů označuje premiér za "zástupce umělců", ale oni nic a nikoho zastupovat nemohou kromě sebe, svých názorů a jistě i zájmů, tedy mohou jen lobbovat, třeba vedeni dobrými pohnutkami.“

Ústavní soud přiřkl soudcům se zpětnou platností třinácté a čtrnácté platy za uplynulé dva roky. Exekutiva a legislativa běsní a obviňuje ústavní soud z falešné kolegiality. Soudcovský stav u nás nemá na růžích ustláno a autorita Ústavního soudu je vázaná na okolnosti: když potvrzuje Benešovy dekrety, je jednička, když soudcům vrací peníze, propadá se do nicoty. Pavel Máša k tomu (taky v Lidových novinách) napsal: „Jen s přemáháním cedili politici ujištění, že respektují rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS). Ten včera soudcům vrátil na šest set milionů korun, které jim z platů odebraly zákony usilující o rozpočtové úspory. Někteří poslanci se ostatně nezmohli ani na to. Ústavní soudci podle sociálního demokrata Křečka rozhodli ,kolegiálně´. Má asi jít o projev ,falešné solidarity´, jak se říkalo dříve. Marek Benda z ODS ve vzácné shodě s ním zas prohlásil, že soudci nemají žít ,ve vzduchoprázdnu´".

Tyto a podobné výroky svědčí o tom, na jak žalostné úrovni je v tuzemsku úcta k právní autoritě. Naznačovat, že ústavní soudci jsou jen výhonkem "kolegiálního" klanu v talárech, je nepřijatelné. Zvlášť když tak činí členové sněmovního ústavněprávního (!) výboru, kteří sotva měli možnost si zdůvodnění verdiktu do hloubky prostudovat.“

Pondělí 15. srpna

V českých médiích (viz např. Ondřej Neff v dnešních LN) se roznesla fáma, že nově jmenovaný ministr kultury Jandák byl kdysi členem Sládkových Republikánů (přiživil ji, jak se zdá, i sám ministr). Není to ovšem pravda, byl členem Republikánské unie, což byla sice miniaturní pastrana, ale podstatně nevinnější než SRP-RSČ.

Premiéru Paroubkovi se vytýká, že rozhlásil neověřenou informaci o osmdesáti mrtvých (kyperských) dětech na palubě letadla, které se zřítilo u Athén. Ve skutečnosti jich prý bylo jen čtyřicet osm. „Jen“. Moje rozlišovací možnosti nejsou dost vyvinuté, aby dokázaly postihnout propastný rozdíl mezi osmdesáti a čtyřiceti osmi mrtvými dětmi. Paroubkova nepřesnost se velmi nafukuje. Kdo chce psa bít…

Úterý 16. srpna

Novopečený ministr kultury Jandák prý o svém novém šéfovi Paroubkovi řekl: „Za ty čtyři roky“ (co společně s Paroubkem působil na pražské radnici) „jsem zjistil, že je to člověk, který váží slova, a když něco řekne, tak to sedí jako prdel na hrnec.“ Nu což, aspoň si na rozdíl od svého předchůdce na nic nehraje.

Středa 17. srpna

Ukazuje se, že po listopadovém převratu převzala československá a posléze česká civilní kontrarozvědka řadu „kádrů“ z komunistické státní bezpečnosti. Není to příliš překvapivé: když se podařilo přežít řadě komunistických hospodářských manažerů a dokonce některým dosti čelným politikům, proč by se to nemělo podařit v tomto oboru – kdo si v něm u nás mohl za minulého režimu opatřit kvalifikaci? Nedostatek skrupulí se netýká jen kontrarozvědky, byl po listopadu 1989 za hlaholu ušlechtilých frází zaveden jako norma. Nejsme jako oni, a tak je rádi zaměstnáme.

Žďárská vědma (Miloš Zeman) varuje premiéra Paroubka před „obludně mocichtivým“ předsedou ČSSD Grossem. To specielně od Zemana opravdu sedí.

Kandidátka na kancléřskou funkci Merkelová se v Polsku zastávala projektu Centra proti vyháněním. Podporuje je jako místo, které nemá „revidovat dějiny“ (co to proboha znamená?), ale dokumentovat lidské utrpení. Její případný kabinet nebude podporovat majetkové nároky vyhnaných Němců. Poláky to ani trochu neuspokojilo. Slyšeli jen na ubezpečení, že nehodlá po volbách utvořit osu Paříž - Berlín - Moskva. Merkelová ale ještě volby nevyhrála a nynější kancléř sice Centrum proti vyhnání nepodporuje (Polákům ani to nestačí), ale na ose Paříž - Berlín - Moskva (případně i bez té Paříže) bude pracovat o to horlivěji. Tady ovšem nejde o „přepisování dějin“ a hrozně by mne zajímalo, kde se Poláci dovolají pomoci. U vítězů druhé světové války sotva, vždyť Rusko je tím největším vítězem, Poláci se o tom přece přesvědčili tak říkajíc na vlastní kůži.

Čtvrtek 18. srpna

Ministerstvo vnitra připravilo „zákon o konání některých shromáždění“, šitý na míru CzechTek a podobným akcím. Podle toho, co píší noviny, se mají organizátoři party patnáct dní předem dohodnout s obcí, v jejímž katastru se má konat, a opatřit si povolení hygieniků, hasičů, vlastníků příjezdových cest. Pokud se jim to nepovede, může radnice konání akce zakázat. Musí být jasné, kdo je pořadatel, a pořadatel musí být schopný party na pokyn úřadu rozpustit. Nařízení vypadá velmi přísně, je však třeba rozlišit politická shromáždění od komerčně zábavních akcí (k těm technoparty nepochybně patří), a konání těch druhých vázat na splnění určitých podmínek. Jaké podmínky je nezbytné splnit, je samozřejmě věcí diskuse.

Pátek 19. srpna

Ústavní soud rozhodl, že Hugo Salm, majitel řady nemovitostí v Rájci-Jestřebí, zemřel v roce 1946 jako československý občan. Tím splňuje podmínky, dané restitučními zákony (bez ohledu na to, jaké byl národnosti, protože restituce se částečně vztahují i na české občany německé národnosti). ÚS dospěl k závěru, že Salm se sice za války pod tlakem přihlásil k německé národnosti, ale ukrýval účastníky odboje a finančně podporoval rodiny osob vězněných nacisty, takže si zaslouží být uznán československým občanem. Dědička, paní Marie Salmová je soudě podle toho, co jsem měl možnost se o ní dozvědět v tisku, sympatická dáma a užila si v téhle zemi své. Dědictví jí ze srdce přeji. Přesto se mi zdá být povážlivé, aby soudy dodatečně kádrovaly lidi podle Benešových dekretů a rozhodovaly, kdo si dědictví zaslouží a kdo ne. Nenašlo by se nějaké důstojnější řešení?

Sobota 20. srpna

V příloze MfD Kavárna vyšel velice obsáhlý článek Pavla Steinera, v němž srovnává Havlův podpis pod dopisem na podporu americké invaze do Iráku se „zvacím dopisem“ československých komunistických kolaborantů pro ruská vojska z roku 1968. To je srovnání strašidelné svou nehorázností. Měl jsem a mám k Václavu Havlovi a jeho politice spoustu výhrad, ale to, že podpořil prezidenta Bushe, bylo úplně v pořádku. Bylo to důstojné ukončení jeho prezidentského období.

Pondělí 22. srpna

Paroubek prohlásil v ČT (Otázky Václava Moravce), že podcenil CzechTek: nevěděl k jakým problémům může dojít, tolik to nesledoval. Zároveň kritizoval ministra vnitra Bublana za totéž. Chování pana premiéra je zvláštní: nejdřív demonstruje rázný postoj, ale jak se zdá, s tím, že když bude nejhůř a věc neustojí, pokaje se (všiměte si, jak jsem to řekl slušně) a zároveň ve svém pokání vymáchá i podřízeného. Taková bezzásadovost je horší, než kdyby nechal technaře řádit.

Odbojáři dostanou přidáno, a to i ti z první světové války. Člověku, kterému bylo v roce 1918 osmnáct – co je plus minus věk potřebný k tomu, aby ještě stihl být odbojářem – musí být dnes sto pět let. parlament vychází zjevně z toho, že naši odbojáři jsou nesmrtelní. A bere to příliš doslova.

Úterý 23. srpna

Herec Jan Kanyza údajně donášel na nového ministra kultury Jandáka (kdysi). Má smůlu, jeho svazek se zachoval, bude to těžké zatlouci. Pokud jde o agenty StB (domnělé i skutečné), může snadno vzniknout podezření, že naši umělci se dělí na národní, kterým jejich řídící důstojníci dosvědčí, že je svévolně zapsali do registru svazků, a na ty ostatní, kterým to řídící důstojníci nedosvědčí. Nesvěřujeme tak řídícím důstojníkům příliš velké kompetence, příliš velkou moc nad našimi osudy?

Steigerwald problematizuje omluvu (nejen generála Jaruzelského za srpnovou invazi), ale omluvu všeobecně. Někteří lidé by se omlouvat neměli: jednak ti, co toho mají na svědomí příliš, a jednak ti, co se „nevkusně a komicky“ omlouvají za „vzdálenější historii“. Kde končí vzdálenější historie? V roce 1948, podle restitučních zákonů? Steigerwald neví, co je omluva. Vypadá prý ušlechtile, ale není k ničemu. Podobně hovořil včera v Právu pro změnu o odpuštění primátor Bém. Odpuštění vede k zapomnění. Až nám bude vládnout ODS, omluvy nebudou nikomu nic platné a odpouštět se nebude nic. Tak se konečně po spirále vrátíme před rok 1989.

Středa 24. srpna

Zástupci českých parlamentních komunistických stran (s výjimkou komunistů) se na včerejším jednání o důchodové reformě shodli na nutnosti prodloužit věkovou hranici pro odchod do důchodu. To není sice žádná shoda, která by vyrážela dech, ale už samotná skutečnost, že jsou schopni o věci jednat (jednání budou pokračovat) a že je zejména ODS zatím aspoň verbálně ochotná neudělat z problému předmět předvolební licitace, je povzbudivá: to tu zatím ještě nebylo (lépe řečeno bylo, ale ve věcech, jako je zvěčnění platnosti Benešových dekretů, tj. tam, kde by člověk přivítal spíš různost názorů).

K podstatě tahanic o vydání katarského prince se nechci vyjadřovat, je to právní problém, na který nemám silný názor. Připadá mi ale divné a nenáležité, jak chce nyní ministr Němec využít skutečnosti, že mu nejvyšší soud dal svým způsobem za pravdu, k tomu, aby si vyřídil účty se soudkyní, která rozhodla jinak, než by si byl přál, a s nejvyšší státní zástupkyní, která měla rovněž jiný názor. Pokud na to nebudou mít státní zástupci a soudy nárok, mohou jejich úlohu napříště plnit ministerští úředníci a octneme se znovu tam, kde jsme byli před převratem.

Václav Havel byl opět (již po deváté) nominován na Nobelovu cenu míru. Důležité není zvítězit, ale zúčastnit se.

Premiér Paroubek si zve na koberec ministryni Buzkovou. Chce s ní projednat její kritiku policejního zákroku proti CzechTeku a odmítavý postoj k Vladimíru Husákovi, dočasně pověřenému výkonem funkce policejního prezidenta. Paní Buzková má s Paroubkem napjaté vztahy ještě z dob, kdy nebyl premiérem, není jasné, jaké místo zaujme na kandidátce ČSSD pro parlamentní volby a potřebuje se zviditelňovat. Populistické tažení proti Policii ČR jí poskytlo vítanou příležitost. Paní ministryně už mnohokrát prokázala, že loajalita nepatří k jejím silným stránkám. Po téhle (technické, nikoli ideové) stránce je jakýmsi výsadkem KDU-ČSL v sociálnědemokratické straně.

Nový ministr kultury Jandák se vyjádřil k tomu, že herec Jan Kanyza na něj údajně donášel coby agent Státní bezpečnosti: „Měli bychom skončit s ohlížením se do minulosti a dívat se spíš dopředu. Hony na čarodějnice nás mohou zavést k tomu, že skončíme jak Polabští Slované.“ K tomu je třeba říci: za prvé, zda jde o hon na čarodějnici, by se mělo napřed prokázat. Pokud pan Kanyza s StB skutečně spolupracoval, má smůlu. Za druhé: nejde o to, agenty StB vyhubit, ale jen o to, aby se to o nich vědělo. Navíc, myslí si snad pan Jandák, že agentů StB byla polovina národa? Paralela s Polabskými Slovany je nesmyslná. Ovšem, mluvit dnes o tom, že někdo byl agentem StB, platí skoro za neslušné. Je to sice zrůdné, ale už jsme si na to skoro zvykli.

Václav Klaus přenesl své tažení proti intelektuálům na islandskou půdu. Komunistický režim prý intelektuály ve svých službách potřeboval, proto po převratu patřili k nejhlasitějším kritikům svobodné společnosti. Jde o „frustrovanou a otevřeně protestující skupinou, která velmi rychle zjistila, že svobodná společnost a svobodný trh nebudou možná potřebovat jejich služby v takovém rozsahu, jak na to byli zvyklí“. Intelektuálové – na rozdíl od pana prezidenta, kterému šlo, jde a půjde vždycky jen a jen o Pravdu - preferují myšlenky, které jim zajistí práci a příjem a zvýší jejich moc a prestiž. To je pěkné: zatímco komunistický režim potíral buržoazii a hitlerovský Židy, teď se půjde po intelektuálech. Kdo je intelektuál, se dá určit daleko hůř, než kdo je Žid nebo příslušník buržoazie (obávám se, že intelektuál bude do budoucna každý, kdo nebude souhlasit s názory pana prezidenta). A to, že lidé usilují o práci, příjem a prestiž, je normální a lidské. Problém vzniká, když usilují jen o to. Názory pana prezidenta představují pozoruhodnou směs vyčuranosti a fanatismu.

Čtvrtek 25. srpna

Vláda včera jednomyslně schválila „symbolické ocenění“ českých (vlastně československých) antifašistů německé národnosti (viz samostatný článek v tomto čísle CS-magazínu).

Ministr Němec vyzývá nejvyšší státní zástupkyni k rezignaci. Tvrdí, že jeho žádost nesouvisí (jen) s případem katarského prince, ale je zjevné, že souvisí především s ním. Jakkoli nejsem ani náhodou příznivcem paní Benešové, myslím si, že v této situaci by odstupovat neměla (což je trochu nadbytečné tvrzení, protože ji to samozřejmě ani nenapadne): „spor je o dva právní náhledy a za právní názory nemá být nikdo postižen“ (cituji ministra Svobodu, který to, co mám na mysli, zformuloval v právní terminologii).

Podle průzkumu STEM považuje vyhnání sudetských Němců za nespravedlivé 5%, za spíše nespravedlivé 20%. A to přes masivní nacionalistické štvanice, které pořádá zejména ODS a KSČM (mnozí politici z ČSSD se na nich přitom s chutí přiživují). To není tak špatný výsledek.

Jan Eichler (k mému dosti velkému překvapení) polemizuje v dnešním Právu celkem věcně s paralelou ČSR – Finsko po roce 1945, kterou ve svém komentáři vedl Jiří Hanák. Přesto si myslím, že Beneš nebyl osudem donucen k roli, kterou sehrál: kdyby nebyl tak bezmezně nenáviděl své politické protivníky, že byl ochoten se proti nim zcela důvěřivě paktovat se Stalinem a s komunisty, a kdyby byl např. v únoru 1948 prokázal aspoň to minimum politické odvahy, že by ihned rezignoval, bylo by to, co se stalo, pro drtivou většinu české veřejnosti daleko, daleko přehlednější. Pádu do ruské žumpy by to nezabránilo, ale dalo by se na první pohled a bez problémů poznat, o co jde. Což není nezanedbatelné.

Kancléř Schröder se zřejmě „v ouzkostech“, jak by napsal Karel Havlíček, pokouší vstoupit po druhé do téže řeky. Zařídil si navržení na Nobelovu cenu za to, že se v předvolebním boji před třemi lety z populistických důvodů postavil proti americkému zásahu v Iráku. Kdyby ji opravdu dostal, rozhodně by nebyl prvním podrazníkem mezi laureáty. Že by mu tatáž podlost přinesla užitek znovu, není příliš pravděpodobné. I podrazníci musí mít fantazii.

Jiří Paroubek v dnešní Mladé frontě Dnes ujišťuje veřejnost, že v zásadě nezměnil názor na problém CzechTek, jednání technařů považuje za nekorektní a zákrok policie za oprávněný. Policie pouze zanedbala komunikaci s veřejností. Premiérovo prohlášení je poněkud uklidňující, nicméně to, jak v této záležitosti vystupuje na veřejnosti, vyvolává jistý zmatek. Není totiž úplně v souladu s jednoduchou, ale zcela legitimní zásadou „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“.

Pátek 26. srpna

Paroubkovo „gesto“ vůči sudetoněmeckým antifašistům mi připadá velmi nedůsledné a polovičaté. To vůbec neznamená, že bych souhlasil s výhradami Václava Klause, který zjevně trpí chronickou sudetoněmcofobií. To, co dělá a říká, má sice mohutný populistický náboj (vychází vstříc špatným stránkám české veřejnosti a zároveň je jaksi zpětně posiluje), ale to jistě neznamená, že by nebyl přesvědčen o své pravdě, jeho primitivní nacionalismus je zcela upřímný. Pravdu má snad jen v tom, když Paroubkovi vytýká: „Myšlenka, že utrpěli válkou a po válce pouze takto stranicky definovaní antifašisté, je něco dětinského“. A taky, když tvrdí, že je to (mimo jiné i, třeba zdůraznit) předvolební dar Schröderovi. Vlna nadšení, která se nad „gestem“ zvedla na německé a sudetoněmecké straně, svědčí o tom, že naši němečtí sousedé i bývalí sudetoněmečtí spoluobčané jsou opravdu troškaři. Mám na věc jiný názor než pan Schäuble, pan Posselt a paní Steinbachová.

Jan Kanyza, o němž StB vedla svazek jako o svém agentovi, označil tento svazek za zmanipulovaný. Podle jeho advokáta Tomáše Sokola musí nyní ministerstvo vnitra prokázat, že tvrzení v něm obsažená jsou správná. Přijdou ke slovu opět i řídící důstojníci, kteří panu Kanyzovi dosvědčí, že si všechno vymyslili? Pan Kanyza zřejmě „spolupracoval“ nerad (kdo by taky spolupracoval rád, k něčemu takovému je normálního člověka třeba donutit). Je mi trochu líto těch obyčejných, veřejnosti neznámých agentů, agentů = šlapek, jejichž zájmy asi nebude hájit Tomáš Sokol a kterým se nejspíš nepodaří přesvědčit své řídící důstojníky, aby se vyznali, že si všechno vymysleli.

Sobota 27. srpna

„Technaři“ mohou považovat svou letní českou akci za totálně úspěšnou: rozhádaným českým politikům se podařilo udělat z masových kraválů s mocným asociálním podtextem boj za svobodu shromažďování a umělecké tvorby. Není divu, že kravalisté chystají co nejdřív repete, na tak úrodnou půdu jejich úsilí dosud nikde nepadlo. Je docela dobře představitelné, že paralyzovaná a demoralizovaná policie se tentokrát nezmůže na žádný odpor. O to zajímavější pohled bude pak na Klause a ODS: český prezident skálopevně věří, že se dokáže ze všeho vykecat: povede se mu to zase? Bude to mít pořádně těžké. Upřímně řečeno, docela se na to těším.

Od března do června klesly preference KDU-ČSL o 3%. Nebylo by to moc, kdyby to nebyl 30% pokles (z 9,4 na 6,4%). Kalouskův rival Svoboda sice tvrdí, že na podzimním sjezdu strany proti Kalouskovi nechce kandidovat, protože upřednostňuje zájmy strany před svými osobními ambicemi, ale: „přemýšlíme, jak dál, a pokud se trend poklesu preferencí veřejnosti do sjezdu výrazně nezlepší, nemůžeme jenom přemýšlet, ale jednat“. To zní mnohoslibně. Kalousek si svou vypočítavou politikou u veřejnosti příliš nešplhl, to, co jeho vzor Lux dokázal elegantně zabalit, dělá s neohrabanou brutalitou. Stejně jako ODS, ani KDU si nedokáže vymyslit nic nového a pohybuje se ve stereotypech ze začátku devadesátých let. Jen Svoboda má alibi, pokoušel se dělat jinou, o něco méně vyčuranou politiku, a doplatil na to.

Pavel Verner, který se podle vlastních slov (viz dnešní Právo) kdysi dostal do podobné situace jako herec Kanyza a na rozdíl od něho spolupráci odmítl, píše: „Přesto si nedovolím plýtvat morálními soudy. Ač se to nerado slyší, jinak váží odvaha bezvýznamného knihovníka z venkova, jinak odvaha populárního, na kariéře mentálně závislého umělce.“ Stejným právem, se dá říci, že bezvýznamný člověk z venkova si může připadat daleko ztracenější a bezbrannější než známý umělec s jistou popularitou, konexemi, jichž se dá využít. Věcně vzato, nevýhody a výhody jejich postavení se navzájem vyrovnávají. Lidská odvaha (nebo skromněji řečeno slušnost) váží vždycky stejně už proto, že bezvýznamní knihovníci z venkova a populární umělci si jsou před Hospodinem rovni i v téhle věci, a bezvýznamný knihovník z venkova může být mentálně závislý na kariéře stejně nebo i víc než populární umělec. Skromnost pana Vernera je zcela nemístná.

Zemřel prof. Peter Glotz, dlouholetý funkcionář německé SPD, náš rodák (vyhnán byl v šesti letech). Patřil k umírněnému křídlu vyhnaných, ale nikdy (ani ve své poslední pozoruhodné knížce na toto téma) se nepokoušel zastřít nebo relativizovat to, co se v roce 1945 - 47 stalo. Čest jeho památce.

Nejvyšší soud nyní rozhodl, že ve sporu o svatovítský chrám smí katolickou církev zastupovat Metropolitní kapitula u Sv. Víta. Je to prý rozhodnutí příznivé pro katolíky. Spor je ukázkově nesmyslný. Český ateistický a šovinistický stát se hodlá zmocnit kostela. Co s ním bude dělat? K čemu kostel potřebuje? Chce ho předat Československé církvi husitské, o níž se dá tvrdit, vzhledem k tomu, že se k ní hlásí Klaus, Paroubek a hlásil se k ní i zesnulý Pavel Dostál, že podmínkou členství není, aby dotyčný věřil v Boha? Snad pak bude kostel zasvěcen právě nebožtíku Dostálovi. Současná úprava je ovšem velmi tolerantní: katedrála patří státu, ale arcibiskup má do ní přístup a mohou se v ní konat bohoslužby. (To mi připomíná následující anekdotu: ptali se kdysi západní novináři soudruha Dzeržinského, co že je to ten socialistický humanismus, Soudruh Dzeržinský odpověděl: vysvětlím vám to na příkladu: pohleďte z okna. Co vidíte? Vidíme milicionáře, jak hladí malého chlapečka, odpověděli novináři. No a vidíte, odvětil soudruh Dzeržinský, a to je právě ten socialistický humanismus. Promiňte, ale nerozumíme, odpovídají novináři. Miliconář hladí chlapečka, co je to za humanismus? No, dovolte, opáčí soudruh Dzeržinský, vždyť by ho mohl zabít!“). Podle Zdeňka Mahlera se pod střechou katedrály sjednocovaly všechny složky společnosti a za Karla IV. měl právo na její užívání i král. Karel IV. ovšem byl velmi zbožný člověk, takže nehrozilo, že tam bude pronášet plamenné epištoly proti cizákům a intelektuálům. A katedrála byla sice jistou dobu i v rukou reformovaných, ale nikdy nesloužila k sjednocování Pánaboha s rohatým. Když si dělá stát nárok na katedrálu, je to stejná nehoráznost, jako kdyby si kardinál Vlk nárokoval Sazka arénu.

Komunistická strana z pochopitelných důvodů neprotestovala proti rozhodnutí premiéra Paroubka ocenit dobrým slovem její členy a funkcionáře německé národnosti, kterým se dostatečného uznání nedostalo hned v roce 1945. Teď si potřebuje napravit reputaci u svých voličů, kteří heslo „není Němec jako Němec“ tak docela nedrží, a tak žádá na Paroubkovi závazek, že je připraven ochránit současné vlastníky před majetkovými nároky bývalých říšských Němců, zrádců, kolaborantů a jejich potomků. Aby to nevypadalo tak hloupě.

Pondělí 29. srpna

Dnešní den má patrně za posledních pět let rekord, pokud jde o nedostatek politických událostí, které by stály za komentář. Premiér Paroubek zjevně nehodlá odvolat nejvyšší státní zástupkyni Benešovou ve chvíli, kdy by to vypadalo, že jde od válu pro konflikt s ministrem spravedlnosti ohledně případu katarského prince. To, že sporný případ vidí paní Benešová jinak než ministr a nenechala si to pro sebe, opravdu nemůže být důvodem k odvolání.

Jan Zahradil (v poslední době se rozmohla v českých novinách nectnost podporovat publicistickou činnost českých politiků, neměli by na ni mít vůbec čas a není to jejich věc) píše v Mladé frontě Dnes: „Paroubek předvedl, že je možná obratným řemeslníkem politické moci, do skutečné politické osobnosti mu však mnohé chybí. Odpuzuje značnou mírou arogance a verbálního siláctví, čímž dokonce občas vyvolá i duchy stranických aparátčíků z předlistopadové doby.“ To od představitele ODS a hlásné trouby českého šovinismu opravdu sedí. Pokud jde o aroganci a verbální siláctví, nemají si obě strany co vyčítat.

Úterý 30. srpna

Ministryně školství a dlouholetá čelná funkcionářka ČSSD Petra Buzková nechce kandidovat v nadcházejících volbách. Zjevně realisticky odhaduje svou situaci: s nynějším předsedou strany je ve skrytém, ale výrazném konfliktu. Své postavení v pražské organizaci ČSSD ztratila. Snažila se sice, aby si zachovala charisma odbojářky (podpora kravalistů z CzechTek), ale její image utrpělo tím, že na rozdíl od let 1998 - 2002 musela něco dělat, vymáchala se coby ministryně školství v praktické politice, její popularita ve veřejnosti klesla (jak by ne, je velmi obtížné být populárním ministrem školství) a Paroubek je dnes v jiné situaci než Zeman v roce 2002: každý měl tehdy sociálně demokratického Kalibána plné zuby a těšil se na to, až zmizí ve Žďárských hvozdech. Dnešní premiér je proti tomu kampelička na ukládání politických nadějí. Petra Buzková nebyla sociální demokratkou podle vkusu českých voličů této strany: její manžel je úspěšný bankéř a člen strany sice již neviditelné, ale přesto konzervativní; dítě dává do drahé soukromé školy a doma servíruje na rosenthalu (viz náš článek z února 2002). Je logické, že opouští svět politiky a chystá se do polosvěta byznysu. Není mezi sociálně demokratickými přáteli první a jistě ani poslední: ale v každém případě zatím padá největší stranická hvězda.

Aféra nyní již bývalého ředitele kabinetu českého premiéra Zdeňka Doležela je věc velmi podivná. Byl původně premiérem obviněn z toho, že tváří v tvář polskému lobbistovi Spirovi (Sláva! Už i Poláci mají lobbisty! Vida, jak se po střední Evropě šíří kultura a civilizace) nehájil dostatečně energicky čest české vlády a jejího premiéra. (Měl zřejmě zpanštělého Lecha vyzvat na souboj, aby to odpovídalo operetnímu koloritu, ostatně panu Doleželovi se podle LN přezdívá stylově „lázeňský švihák“, duel na pistole by se proto byl mohl odehrát za ranního pološera v hájku za františkolázeňskou kolonádou a za svědka by mu byl mohl jít pan Večerek). Ze všech možných vysvětlení je právě tohle to jediné, kterému se nedá ani trochu věřit. Úřad vlády pak na pana Doležela podal trestní oznámení: je u nás nedostatečná obhajoba vládní cti trestná? Další vysvětlení pádu lázeňského šviháka jsou vítaná kádrová obměna na důležitém postu ve Strakovce (Doležela dosadil expremiér Gross) a údajné podezření z korupce. Račte si vybrat.

Premiér Paroubek zasáhl do sporu mezi nejvyšší státní zástupkyní Benešovou a ministrem Němcem tím, že Němcovi vnutil za náměstka Jiřího Vyvadila. Bude náměstskovskou funkci vykonávat bez nároku na odměnu a jako vedlejšák, zůstává totiž zároveň soudcem Nejvyššího správního soudu). O Vyvadilovi se uvažuje, že by mohl Benešovou nahradit. Veřejně ji ovšem podpořil a naopak kritizoval pana Dimuna, který údajně dělá pro ministra Němce to, co kdysi pověstný bratr Josef pro kardinála Richelieu. Jakousi technickou obratnost nelze panu Paroubkovi upřít. Zjevně zhodnocuje své náměstskovské zkušenosti z RaJ, proč ne, zdá se, že jsou lepší než nic.

Předseda CSU Stoiber se připojil k těm německým politikům, kteří ocenili Paroubkovo vládní gesto. Je to prý pozitivní signál, který ponechává naději do budoucna. Naděje ovšem spočívá v tom, že se českým politikům i do budoucna bude stejně dobře dařit tahat Němce za nos. Já v tuhle naději moc nevěřím. Také finský deník Helsingin Sanomat podle Práva píše o tom, že vláda v Praze udělala v této záležitosti malý, ale správný krok. Od polárního kruhu se to tak může jevit. Finové nejsou ovšem v „sudetoněmecké záležitosti“ podjatí, a proto se ve zmíněném listě dále velmi pěkně píše: „každý velký nebo malý národ, když vzpomíná na dobu válečných hrůz, by se nejraději viděl jen jako oběť, jež si kvůli přežitému utrpení nemusí připomínat své vlastní zločiny“. To sedí.

Premiér Paroubek tvrdí, že čeští turisté dělají v zahraničí své zemi ostudu. Především svou nedisciplinovaností, a ostuda je prý slabé slovo. Premiérův „poznatek“ souzní s mou dlouholetou zkušeností.

Středa 31. srpna

Podle reakcí diváků TV Nova porazil v nedělní Sedmičce na Nově Topolánek Paroubka těsně v poměru 51 : 49% hlasů. Podle následného průzkumu STEM porazil naopak Paroubek Topolánka těsně v poměru 52 ku 48% hlasů. Možná, že by bylo nejlepší, kdyby si při podobném klání vždy jeden průzkum dělal Topolánek a ODS, druhý Paroubek a ČSSD. bylo by předem jasné, kdo ve kterém vyhraje.

Schůzka nyní již exředitele Paroubkova kabinetu Doležela s polským lobbistou je obestřena neproniknutelnou mlhou tajemna. Proč například TV Nova tak pečlivě zaznamenala průběh čtyř schůzek? Někdo jí musel dát tip. A komu výměna prospěla? Doležela dosadil kdysi Gross (a Doležel v zachycených rozhovorech radostně přikyvoval obviněním, která na Grossovu adresu vznášel jeho protějšek!). Vystřídá ho bývalý Paroubkův podřízený z ministerstva pro místní rozvoj. Zdá se, že se nad předsedou ČSSD stahují černá mračna.

Senátor Jiří Žáček (ODS) podle Práva nutil svou asistentku, aby půlku svého platu zasílala jeho manželce, která pro něho údajně vykonávala jakési práce. Pokud je to pravda, připomíná to zacházení s ukrajinskými stavebními dělníky.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o vztahu mezi Zemanem a Buzkovou: „Osobní i politické nepřátelství nakonec vyústilo ve výměnu nadávek, kdy na jedné straně padala slova maskot a coura a na straně druhé tvrzení o praseti, které si říká o pár facek.“ Nezdá se mi, že to, co o Petře Buzkové napsal Miloš Zeman, a to, jak na to reagovala Petra Buzková, by se dalo klást na stejnou úroveň. To, co napsal Zeman je nechutná čuňárna, kterou si slušně vychovaný člověk nikdy nedovolí, neměl by si ji dovolit ani tehdy, kdyby to byla pravda. To, co řekla paní Buzková, je přirozená reakce.

Čtvrtek 1. září

Soudě podle krajně expresivního výraziva, které používají shodně premiér i předseda ČSSD v souvislosti s aférou kolem prodeje Unipetrolu, se zdá, že celá záležitost se vymkla jakékoli kontrole. Také v řadách nekomunistické opozice (ODS) panuje jisté zděšení. Do maléru je navíc zataženo i Polsko, země nepochybně i ze strategického hlediska významnější než Česká republika. Mluví se o zpravodajských hrách. Jsou v této oblasti a v tomto oboru podnikání představitelné zpravodajské hry, které by nerozehrával náš velký slovanský bratr na Východě?

Poté, co „technaři“ zjistili, že se u nás těší podpoře prezidenta a „konzervativní“ opozice a že se pro české intelektuály stali symbolem boje za svobodu a proti policejnímu násilí, rozhodli se, že využijí situace k tomu, aby se v této požehnané zemi, kde je na rozdíl od evropského Západu mají tak rádi, ještě v tomto roce jak se sluší a patří vyřádili. Chystají, jak se zdá, hned dvě pořádná repete. Dobře nám tak, sami jsme si o to řekli. Přivítal bych, kdyby se jedno odehrálo v bezprostřední blízkosti Hrádečku u Trutnova a druhé v Lánské oboře.

V novinách se hodně píše o výročí vzniku polské Solidarity. Necítím se kompetentní k nějakému podrobnému hodnocení. Vzpomínám si jen, jak v době jejího vzniku čeští disidenti Polákům záviděli, že na rozdíl od nich dokázali spojit v jedno intelektuální iniciativy a lidové hnutí odporu. Jak by ne! Drtivá většina Poláků, od univerzitních profesorů po pomocné dělníky, si od roku 1945 byla vědoma toho, že se jejich vlast bez jejich velkého přičinění stala kolonií obnoveného ruského impéria, a že jde – mimo jiné a v neposlední řadě - o to, vymanit se z drápů ruského medvěda. Na rozdíl od nás jim chyběl prezident, který se zasloužil o vznik všech států po roce 1918, a pobláznění, nezodpovědní a cyničtí intelektuálové, kteří dokázali lid zblbnout natolik, aby uvěřil, že ruský protektorát je pro národ to pravé.

Pátek 2. září

Aféru kolem prodeje Unipetrolu si troufáme popisovat jenom jako černou schránku (nebo černou díru?). O co jde, nedokáže v tuto chvíli říci asi nikdo, viditelné je jen, co se kolem toho děje. Pozoruhodné je například, že úloha, kterou v záležitosti sehrál lobbista Spira, se zjevně nedá vyjádřit slovy. Záhadný pan Piksa, který se zúčastnil jednoho setkání, má jakési vztahy k úřadu vlády, ale jejich formální povahu nedovede definovat ani premiér Paroubek. Jasné je jen, že má propustku na úřad vlády – přesněji řečeno údajně ji měl v červenci a srpnu, ale dnes je teprve druhého září, nepřišel o ni náhodou teprve v okamžiku, kdy se v médiích provalilo, že ji vlastní? Spyra prý v jednom ze zaznamenaných rozhovorů řekl (cituji dle LN): „Dobře se pamatuji, jak jsme měli schůzku, tak on (Gross) si říkal za tu schůzku nesmyslné částky…“ – těžko se zbavit dojmu, že to říká nikoli svému partnerovi, ale tak říkajíc „do záznamu“. Jinak dojem z „kádrového rezervoáru“ ČSSD je úděsný. Zodpovídá za něj v první řadě tvůrce a demiurg strany, Miloš Zeman.

Prezident i předseda ODS sáhli dnes v případu Unipetrol k razantnějším formulacím. Vypadá to, jakoby si nejsilnější opoziční strana zpočátku nebyla úplně jistá, jestli se v něm taky nevymáchá. Teď, jak se zdá, jí už otrnulo.

Soudě podle toho, jak nyní probíhají přípravy na víkendovou vzdoroakci CZTek (její organizátoři programově zdůrazňují, že nemají strach), měl policejní zákrok proti CzechTeku pozitivní dopad. CZTeku se zúčastní podstatně míň lidí, organizátoři se jasně prohlásili, uvedli, kde se bude konat, a vyjednávají s vlastníky pozemků, příslušnou obcí i policií ČR. (Také premiér Paroubek je naštěstí natolik vytížen skandálem kolem privatizace Unipetrolu, že po dalším zviditelňování určitě nezatouží.) Obávám se jen, že takováhle učesaná technoparty nebude účastníky příliš bavit, spontánní konfrontace s „establishmentem“ patří k věci. Taková „učesaná“ akce jim musí připadat, jako kdyby si někdo chtěl obohatit sexuální život tím, že si prostřednictvím agentury zprostředkující erotické služby objedná vlastní manželku.

Sobota 3. září

Podle průzkumu STEM, pořízeného pro Právo, se 2/3 lidí domnívají, že kandidatura šéfa ČSSD Stanislava Grosse sociální demokraty v příštích volbách poškodí. Z průzkumu plyne, že za správné považuje jeho rozhodnutí kandidovat 61% sympatizantů strany a 47% si jich myslí, že straně pomůže získat víc hlasů. Z nerozhodnutých voličů je jen čtvrtina přesvědčena, že Gross pomůže straně k více hlasům. Průzkum je zavádějící a působí (snad nechtěně) jako agitace proti Grossovi. Ve vztahu k výsledku voleb je úplně jedno, co si o Grossově kandidatuře myslí lidé, kteří ČSSD (a tedy také Grosse) nikdy volit nebudou. Nikde není řečeno, že těch 39% sociálních demokratů, kteří nepovažují jeho rozhodnutí kandidovat za správné, kvůli tomu nebude volit ČSSD. A pokud by se ČSSD podařilo získat 25% z dosud nerozhodnutých (tj. ty, co si myslí, že Gross přitáhne sociálním demokratům voličské hlasy), mohla by si gratulovat.

Podle výzkumu agentury Eurobarometr je 56% našich občanů přesvědčeno, že členství v EU je pro Českou republiku prospěšné. 65% je pro společnou zahraniční politiku EU a 86 pro společnou obranu, Vývoj k politické unii podporuje 65% lidí. Postoj české veřejnosti k EU není poznamenán žádnými vášnivými obavami a populistická a demagogická „obhajoba národních zájmů“, kterou hlásají někteří čelní představitelé ODS a taky její čestný předseda, by pro stranu v příštích volbách mohla znamenat stejnou blamáž jako v roce 2002 (o tom, že ODS tehdy s obhajobou národních zájmů příliš nezabodovala, ví dnes už i předseda Topolánek, a to je co říci).

ČSSD si stěžuje, že aféra Unipetrol je provokace, jejímž hlavním cílem je stranu potopit. Na tom je asi hodně pravdy, je třeba říci, že ČSSD na realizaci tohoto plánu sice nechtěně, ale velmi usilovně spolupracuje. A to i v úplných detailech. Paroubek podle zprávy v MfD dostal do rukou (a parafoval) návrh na ustavení expertní komise, v níž měl zasednout také jeden z účastníků schůzek, jejichž záznam si pořídila TV Nova, Robert Piksa. Paroubek i Doleželův nástupce Přikryl tvrdí, že na základě návrhu premiér s navrženým jednal „třicet vteřin“ a pak jeho nominaci zamítl. Z toho jednoznačně plyne, že důvodem zamítnutí byl kandidátův kukuč: nic jiného (a relevantního) se za třicet vteřin nedá na člověku posoudit. Daleko pravděpodobnější ovšem je, že oba pánové mlží.

Idea multikulturality dozná, jak se zdá, dalšího podstatného rozšíření. Generální tajemník OSN Kofi Annan totiž prohlásil: "Lidoopi jsou naši příbuzní. Stejně jako my mají vlastní kulturu, nástroje, léky i zájmy. Umí se dorozumívat posunky a komunikují jak mezi sebou, tak i s lidmi. Je smutné, že jsme s nimi doposud nezacházeli s úctou, kterou si zaslouží." Měli by snad jejich zástupci zasednout také v Organizaci spojených národů? Ubohá zvířátka!

Pondělí 5. září

Ke kauze Unipetrol už jen dvě poznámky. Za prvé, proč posílal – byť i jen pro informace – Paroubek za polským premiérem šéfa svého úřadu? To je velmi asymetrické, velmi neobvyklé a poněkud podezřelé. Svědčí to o důvěře, jakou v Doležela měl, a asi i o naléhavosti a spěšnosti celé záležitosti – nicméně by bylo bývalo normální, kdyby se pan Doležel byl sešel s nějakým Belkovým poradcem nebo důvěrníkem. Za druhé, Ivan Langer se pozastavuje nad tím, jak je možné, že pan Doležel nebyl dosud zadržen, a poukazuje na to, jak loni postupovala policie razantně proti pánům Dalíkovi a Večerkovi. Langer má pravdu, nemělo by se jinak měřit opozici a jinak vládním úředníkům.

Ještě k výsledkům průzkumu agentury Eurobarometr, o nichž jsme psali už v sobotu. Je zajímavé, že ztráty suverenity se česká veřejnost podle průzkumu příliš nebojí a např. obavy o ztrátu kulturní identity má jen 14% lidí. Naopak: evropské instituce (Evropská komise, Evropský parlament) se těší daleko větší důvěře než odpovídající české „národní“ instituce. Jistě, je to hlavně tím, že dopad rozhodnutí EK a EP lidé na vlastní kůži necítí, obě instituce jsou jim proto vzdálené a nevadí jim. Ale stejně: je bušení ODS na tamtamy „národních zájmů“ tou správnou předvolební strategií? (přitom nechci zastírat, že z hlediska skutečných českých národních zájmů považuji Klausův a odéesácký „eurorealismus“, případně „euroskepticismus“ za zhoubný, úzké politické soužití s civilizovanějšími národy západní Evropy nám může jen prospět).

„Učesaná“ technoparty u Příchovic proběhla v klidu. Nepochybně přes vzdorné heslo „nemáme strach“ na účastníky policejní zásah z konce července zapůsobil, účast byla menší, z ciziny nepřijel nikdo nebo skoro nikdo, takže „tvrdé jádro“ se neúčastnilo. Někteří technaři se na této ukázněné produkci cítili jako bezdomovec na plese v opeře (už to není tak free, prohlásila jakási dívka). Důležitější bude příští léto.

Bývalý ředitel CIA John Deutsch (cituji podle Lidových novin) kritizuje „humanitární jestřáby“ Clintonovy i Bushovy vlády a tvrdí, že Amerika by se měla vrátit k realistické politice ochrany národních zájmů a přestat inženýrsky konstruovat jiné společnosti. Na tom je hodně pravdy: možnost civilizovanějších společenství polidštit ta méně civilizovaná je poměrně omezená a vyžaduje si dlouhý čas. Je logické, když se stát jako USA snaží dosadit v krizových oblastech režimy, které budou jemu i jeho spojencům přátelsky nakloněny, a hlídá si jen jakési základní normy lidskosti, které by přitom měly dodržovat. Prosazování evropského parlamentarismu je běh na dlouhou trať a pro společnost, která na něj není vůbec připravena, může být spíše „kontraproduktivní“. Když dáte parlament vášnivým lidojedům, prvním, o čem budou hlasovat, bude, kdo se zítra octne na pekáči.

V Olomouci uspořádali „festival menšin“ pod ušlechtilým názvem „Umíme se domluvit“. K programu patřilo i utkání mezi úředníky magistrátu a místními Romy. Soudě podle toho, co píše dnešní tisk (Právo a MfD), dal během utkání romský hráč jednomu z úředníků ránu pěstí do krku. Úředník do něho strčil, načež na hřiště vtrhlo asi padesát Romů a začala všeobecná rvačka, během níž prý Romové slibovali úředníkům, že jim povraždí rodiny. Nakonec musela zasáhnou policie. Krajská koordinátorka pro národnostní menšiny pak prohlásila, že Romové akci opouštějí s pocitem křivdy, protože „podle některých účastníků“ střet vyprovokovali úředníci, byli prý opilí. Pořadatelé „multikulturní akce“ považují incident za podružný, já považuji festival za mimořádně povedený, ba přímo vykutálený: je to jakási veseloherní obdoba toho, co předvádí slavný Buńuelův film Viridiana. Multikulturalita u nás zatím nemá na růžích ustláno.

Úterý 6. září

Lidové noviny v pěkném přehledném informativním článku o aféře Unipetrol vyslovují mj. jako jednu z eventualit domněnku, že aktivity kolem Unipetrolu mohly monitorovat tajné služby, které ovšem nemají jinou možnost, jak výsledky sledování zveřejnit, než je víceméně anonymně poskytnout nějakému médiu. Nedovedu to posoudit, ale je velmi těžké zbavit se podezření, že za skandálem stojí (mimo jiné) jakýsi záměr (koho, to samozřejmě nevím) ovlivnit politickou situaci v ČR.

„Ženské aktivistky“ podle MfD zahájily kampaň proti „zneužívání nahých těl a jejich částí v reklamě“ (jde jen o ženská těla, nebo se kolegiálně zasazují i o muže?). Přisprostlé billboardy typu „Udělala jsem si to sama“ mi sice připadají poněkud hnusné, ale jsou spíš projevem nekulturnosti našeho postkomunistického prostředí než „sexismu“. Jinak toto tažení zavání nesmyslnou prudérností. „Aktivistky“ to prý uráží. Jiné třeba ne. To není žádný argument. Jakási paní ze sdružení pro pomoc obětem domácího násilí vypráví o ženě, která prý musela před svým partnerem pózovat nahá v pozicích z reklam a pornočasopisů, aby ho přesvědčila, že tam není vyobrazena ona sama. Problém v tomto případě není v reklamách, ale v partnerovi.

Nechtěl jsem komentovat přírodní katastrofu v Louisianě, ale nemohu se nepozastavit nad tím, co dnes píše Iva Pekárková rovněž v MfD: „Dalším zajímavým aspektem je všeobecné přesvědčení lidí v postižených oblastech, že Bůh Ameriku trestá za její hříchy. Američané, i ti pobožní, obvykle berou živelní katastrofy věcně. USA už léta válku vyvážely. Teď je situace hodně podobná válečným hrůzám dostihla doma. Nepřipravené.“ Stručně řečeno: v takovýchto případech není první povinností křesťana (a já bych skoro řekl v obecnější a sekulární rovině slušného člověka) toho, koho potkalo neštěstí, z jakéhosi pomyslného piedestalu soudit, ale solidarizovat.

Středa 7. září

Od října prý může být ohrožena výplata důchodů, protože Česká správa sociálního zabezpečení má začít vyplácet příspěvky k důchodům pro účastníky odboje za II. světové války a oběti komunistické perzekuce. České vlády (všechny od roku 1989) propadly odškodňovací mánii, která ovládá Evropu a USA. Přitom si nikdo nespočítal, že některé křivdy (například ty, které jsme způsobili našim někdejším německým spoluobčanům) pořádně odškodnit ani dost dobře nemůžeme, protože bychom přitom přišli o kaťata. V takovém případě slušnost velí velmi se mírnit, i pokud jde o naše vlastní odškodňování. Místo toho se roztáčí odškodňovací malström a vypadá to, jako kdyby ho mohla zarazit jen nějaká další pořádná katastrofa, srovnatelná s druhou světovou válkou nebo s bolševickým terorem. Nepřivoláváme na sebe náhodou neštěstí?

Grossovo rozhodnutí kandidovat ve volbách do PS znovu rozděluje sociální demokracii. Zdá se, že ji Paroubek sjednotil jen formálně a povrchně. Stejně formální a povrchní byl i smír mezi Němcem a Benešovou, Němec na ni teď podal kárnou žalobu (nebylo by lepší a logičtější, kdyby je premiér byl vyhodil oba? Jenže to si vzhledem k vládní většině jednoho hlasu nemůže dovolit).

Zprávu ministra Bublana o policejním zásahu kritizují nejen postižení, ale i ODS a dvě menší koaliční strany. Politická licitace nemůže ale nic změnit na tom, že rozhodnutí zasáhnout bylo v pořádku. Kritizovat lze techniku provedení (a tu lze kritizovat vždycky, je to snadné: viz kritika, jaká se nyní snáší na prezidenta Bushe za údajně pomalou reakci federálních úřadů na živelnou katastrofu v Louisianě). Něco jiného je věcná kritika a něco jiného kritika účelová, deformovaná politickými zájmy, a kritika kverulantů z přesvědčení, zvlášť když jsou do rozehnané akce namočeni. I v demokratickém státě musí policie občas tvrdě zasáhnout. Chtěli by snad chytráci z ODS, aby policie v New Orleansu jen „monitorovala“ řádění ozbrojených rabujících band? Jistě, vyvádění příznivců techna je o hodně nevinnější: ale je taky asociální, i když v menší míře.

Doris Schröderová vytkla ve volební kampani předsedkyni CDU Merkelové, že kdysi neobstála jako ministryně pro otázky žen, protože je bezdětná a neztělesňuje zkušenosti většiny žen, které vychovávají děti a zároveň musí chodit do práce. To je neuvěřitelná sprosťárna - není divu, že se to zalíbilo panu Kovaříkovi, má jistě od roku 1973 s podobným způsobem argumentace vlastní intimní zkušenosti. „Mediální kancléř“ za to svou manželku veřejně pochválil.

Po ČR se objevily billboardy, na nichž je vyobrazen párek hlaváčů z ODS (dvojice Langer – Němcová), jak v družném obětí sdělují veřejnosti: Zařídíme technoparty i ve vaší obci! Místopředseda Starec prohlásil, že jsou „zdánlivě legrační“ a že v nich ČSSD nemá prsty. Pan Starec se mýlí, nejsou legrační zdánlivě, nýbrž doopravdy. A ODS si to zaslouží.

Vladimír Bystrov napsal do LN podivnou úvahu nad případem herce Kanyzy. Vyplývá z ní, že daleko horší než donašeči byli ti, kdo je řídili, a donašeči nebyli o moc horší než všichni ostatní, kteří byli taky závislí na komunistickém režimu. K tomu je třeba podotknout: Je zjevné, že agenti museli být v drtivé většině případů k donášení brutálně donuceni (dobrovolně to nikdo nedělá, protože každý dobře ví, že je to prasárna: i když je skutečně těžké soudit člověka, který se té úlohy podjal po dlouholetém věznění, nebo toho, komu naslibovali, že ulehčí osud jeho blízkému, jenž je právě z politických důvodů vězněn). Ale je nehorázná blbina tvrdit, že se „za totality“ rodiče s novorozenětem museli povinně účastnit „vítání nových občánků“: z vlastní zkušenosti vím, že jste nemuseli ani k volbám: když se v den voleb důkladně zašili, nikdo si na vás nic nevzal (pravda, možná že by vám nedali výjezdní doložku, ale já jsem se bez ní v letech 1969 – 1989 docela dobře obešel; a nemohli jste nejspíš ani dělat náměstka ředitele, ale i to lze při troše skromnosti nějak překousnout). Stinnou stránkou věci je, že to nejspíš nakonec odvolili za vás. Stejně nehorázný nesmysl je, že zvedání ruky na znamení pro či skandování v anonymních davech mělo nejednou váhu rozsudku, bohužel také smrti. O rozsudcích rozhodovalo politbyro a v méně významných případech nižší „stranické“ orgány, a žádné hlasování nebo skandování. Je třeba rozlišovat: jistě, česká společnost má jakousi vinu za komunismus. Ta vina je u řadových občanů nesrovnatelně menší než vina těch, co se (většinou pod nátlakem) odhodlali donášet. A samozřejmě vina těch, co je k donášení nutili a donášení organizovali, je o hodně větší než vina donašečů, jenže to donašeče vůbec nevyviňuje.

Čtvrtek 8. září

Předseda ČSSD Gross naznačuje, že jedno mohutné ekonomické uskupení (Právo z Grossových tajemných náznaků soudí, že má jít o firmu Setuza) usiluje o jeho politickou (a možná i fyzickou) likvidaci. Pokud by skutečně nějaké takové uskupení bylo bývalo stálo za případem expremiérova bytu, bylo by to mělo jednoduché, nebylo by totiž muselo ani hnout prstem: Gross si svou diskreditaci zařídil od A až do Z sám. V záležitosti s Unipetrolem se nedá vyloučit, že někdo využil špatného image, který si Gross sám zařídil (předvedl se jako perfektní terč, protože ve věci vlastní likvidace je velmi kooperativní typ), jenže kdo? Muselo by se to napřed prokázat, a to se v podobných případech pravidelně nedaří. Navíc i zde ČSSD velmi spolupracovala – počínaje otcem zakladatelem Milošem Zemanem si stalinské heslo „kadry rěšajut vsjo“ vykládali a vykládají velmi svérázným způsobem.

Vláda včera vzala na vědomí zprávu o policejní akci proti letošnímu CzechTeku, předloženou ministrem Bublanem. Jakkoli se vláda sama chválí (akce se policii tu a tam vymkla z rukou), je pravda, že CzechTek byl v nejlepším případě pololegální podnik (nebylo jasné, kdo ho organizuje, a do poslední chvíle ani kde vlastně bude) a proběhl z velké části na pozemku, který nebyl vůbec pronajat. Bylo správné, že policie zasáhla. Akce v Příchovicích, která byla v těchto ohledech v pořádku, proběhla úplně klidně, jenže se účastníkům (kterých bylo navíc méně a chyběli ti zahraniční) zase až tak nelíbila. „Nebylo to tak free.“

Miroslav Kalousek je proti snahám o odvolání nejvyšší státní zástupkyně Benešové, protože by neměla být postihována za odlišný právní názor v kauze katarského prince. Ministr Němec ovšem údajně postavil kárnou žalobu vůči Benešové na obviněních, která vznesla vůči jeho mluvčímu Dimunovi. Pokud je paní Benešová neprokáže, je to dobrý důvod k jejímu odvolání. Zároveň je třeba říci, že vztah, jaký se v poslední době vytvořil mezi ministerstvem spravedlnosti a nejvyšším státním zastupitelstvím, je skandální, musí mít devastační vliv na práci obou institucí a snad by v jejich čele měli stát lidé, kteří se snesou aspoň o fous lépe než Němec a Benešová.

V KSČM probíhá ideový zápas o stalinismus. To, že strana stalinismus výslovně neodsoudila, blokuje její účast ve „Straně evropské levice“. Předseda Grebeníček se domnívá, že žádný stalinismus neexistuje (není to vědecký pojem v duchu marxismu-leninismu), reformní místopředseda Dolejš je toho názoru, že existuje a je třeba o něm hovořit. Celá tahle šaškárna by stála tak nanejvýš za nějaký žertovný fejeton, kdyby jí svými voličskými hlasy nedodávala váhu pětina obyvatel České republiky.

Podle průzkumu STEM si 80% obyvatel ČR nepřeje politickou integraci EU a souhlasí v tom s prezidentem Klausem. Podle průzkumu agentury Eurobarometr, o němž jsme tu už informovali, si politickou integraci EU přejí dvě třetiny Čechů. Tento průzkum proběhl ještě před odmítnutím euroústavy ve Francii a v Holandsku, je ale možné, že by se během pár týdnů tak dokonale změnila nálada ve veřejnosti? Přitom autor těchto řádek si myslí, že politická integrace EU je nezbytná, otázka je jen jak a jak rychle. České společnost může jen prospět, octne-li se v úzkém svazku s civilizovanějším politickým prostředím s hlubší demokratickou tradicí. Klausova představa společenství evropských států povede k nefunkčnímu konglomerátu na způsob někdejší Společnosti národů a může vytvořit podmínky pro další rozdělení Evropy: vůbec nepochybuji, že se v takovém případě zase octneme na špatné straně.

Pátek 9. září

Předseda ČSSD Gross se konečně odhodlal prozradit národu tajemství: pokud by byl před dvěma roky zvolen prezidentem Miloš Zeman, byl by usiloval za pomoci svých lidí v ČSSD o odstranění Vladimíra Špidly z funkce premiéra i předsedy strany. To bylo ovšem v době prezidentské volby jasné nejen Špidlovi, Grossovi a dalším stoupencům Pravdy a Lásky v ČSSD, ale každému jen trochu soudnému pozorovateli. Gross nechce prozradit, kdo v ČSSD byli „lidé kolem Zemana“. Ani nemusí, to je přece každému jasné.

Případ Kořistka se jako ponorná řeka opět prodral na povrch. Policie chystá rekonstrukci památné schůzky v kavárně ostravského Shopping Parku. Jejím smyslem je zjistit, zda mohl pan Sommer, který se před nedávnem přihlásil coby svědek, slyšet, co si povídají pánové Dalík, Večerek a Kořistka. Policie hodlá k rekonstrukci pozvat Dalíka, Večerka a Sommera (proč ne taky Kořistku?) Pozoruhodné je, že to odmítají všichni tři. Pan Sonmmer poněkud nelogicky prohlašuje, že se zúčastní jen tenkrát, když Dalík a Večerek půjdou na detektor lži. Na detektor lži by měl jít také a především pan Sommer.

Ukrajinský prezident odvolal vládu premiérky Tymošenkové. Nejsem odborník na ukrajinské záležitosti: jen mne jako laika v době „oranžové revoluce“ radostně překvapilo, že Ukrajinci (dosud) existují jako politický celek a jsou schopni se postavit za svůj stát. (Bylo by taky příjemné, kdyby mezi ČR a Ruskem stál nějaký velký a silný stát, který není jen ruskou marionetou). Není vyloučeno, že ta radost byla předčasná. Vyhrát revoluci nestačí.

Ministr Jandák se tváří, jako by chtěl zlepšit vztahy s církví (přesněji řečeno církvemi, je jich u nás víc), které se zásluhou sv. Pavla (Dostála) octly na bodu mrazu. Pokud by opravdu projevil v této věci dobrou vůli, bylo by to asi pro mnoho lidí (pro mne taky) šokantní překvapení: svým dosavadním vystupováním pan ministr totiž nenabuzuje přehnanou důvěru.

Další technoparty se bude konat v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Organizátoři (to je pozitivní: akce má organizátory) získali povolení od správy oblasti. Jeden z obyvatelů přilehlé obce k tomu Právu řekl: „My tady nesmíme skoro nic, nesmí se rozdělat ohýnek, když chceme opravovat barák, tak na to od nich musíme mít povolení, a pak povolí takovou šílenost.“ Cituji bez komentáře.

Kancléř Schröder se dohodl s prezidentem Putinem přes hlavy polských představitelů o stavbě plynovodu do ruského Vyborgu. Plynovod se vyhne Polsku a povede po mořském dnu (nebo pod mořským dnem?) Poláci se cítí být vynecháni a poškozeni a vyhrožují komplikacemi při stavbě.

Sobota 10. září

Česká ekonomika zřejmě kvete: průmyslová výroba roste meziročně o 11%, HDP o 5,1%. Vláda by nejraději dokázala, že to všechno ona, opozice, že se to stalo nikoli díky vládě (přesněji řečeno vládám), ale navzdory vládě. To druhé se dokazuje podstatně hůř. Pozoruhodné je, že veřejnost to nijak zvlášť nevzrušuje. Stranické preference se nejspíš řídí jinými podněty. Ekonomické úspěchy se zjevně bezprostředně nepromítají do soukromého života respondentů. Ale jak se do soukromého života respondentů promítly problémy s bytem expremiéra Grosse?

Podle Práva je prý jakási naděje, že v příští Poslanecké sněmovně už nezasednou pánové Laštůvka, Jičínský, Kavan, Hojdar, Koudelka a Lachnit. Nepropadejme však předčasnému optimismu! I pokud by se zpráva nakonec beze zbytku potvrdila, ČSSD má nepochybně ve svých řadách za každého hned několik důstojných náhrad.

Premiér Paroubek v rozhovoru pro Právo prohlásil, že mu vláda postavená na podpoře komunistů připadá jako legitimnější řešení než velká koalice. To je Zemanova doktrína. Otázka je jen, zda pro ČSSD vůbec existuje jiná schůdná varianta. Vytváří se situace, která je od té předlistopadové velmi odlišná, ale zároveň se jí velmi podobá: můžete sice svobodně volit, ale nemáte koho.

Podle průzkumu agentury SC&C si sedmdesát procent Čechů myslí, že nám nehrozí žádný velký teroristický útok, a nepochybně na tom něco je. Zároveň je pravda, že aby se procenta výrazně změnila, musel by se u nás napřed takový teroristický útok odehrát.

Komunisté rozzlobili vdovu po písničkáři Karlu Krylovi: na svém stranickém rádiu hrají jeho písničky a předseda Grebeníček ho označuje za svého oblíbeného zpěváka. Je otázka, není-li v Krylových písních přece jen něco, co komunistickou zálibu když ne legitimuje, tedy aspoň vysvětluje. Už v době jejich vzniku mi na nich vadil jakýsi zarytý, toporný a poněkud hysterický fanatismus. „Nad ztichlou zemí vrčí netopýři a národ němý bijou oficíři“. Nezdá se mi, že by to odpovídalo atmosféře normalizace. Národ němý se neměl zase až tak špatně (špatně se měli jen ti, co němí nebyli) a kšeftoval s ruskými okupanty s benzinem. Bylo by nespravedlivé nad ním ohrnovat nos, byl ponechán sám sobě, jeho elity ho buď přímo zradily (Dubček a spol.), nebo se na něj aspoň vykašlaly. Například Karel Kryl emigroval, jiní zůstali, a buď selhali, nebo ne. Pak se vrátil, zřejmě s velkými nadějemi a ambicemi, a byl rozčarován z toho, co se tu děje. Předtím si s Karlem Gottem zazpíval na Václaváku hymnu.

Někde na Mladoboleslavsku založili prý nefalšovanou středověkou hospodu. Podlaha je pokrytá slámou, jí se rukama, personál oslovuje návštěvníky „holoto“ a číšník, přinášející jídlo, říká zákazníkovi: tady máš žrádlo. Nepřipadá mi, že by se zrovna v tomhle zmíněná restaurace nějak výrazně odlišovala od jiných venkovských hospod a hlavně od toho, jak to v RaJ vypadalo za totality. Tohle není žádné exotikum: exotikum je pořád ještě úhledná a čistá restaurace s vlídným, usměvavým a ochotným personálem.

Pondělí 12. září

Poté, co americká média rozšířila zprávu o desetitisíci obětech přírodní katastrofy v New Orleansu, kritika prezidenta a federální vlády dostala obrátky a prezidentovy preference klesly pod 40%, ukazuje se, že obětí prý bude „podstatně méně“. Vypadá to, jako kdyby přehnaná informace, poté co zjevně splnila účel, mohla být korigována podle reality.

Václav Klaus vystoupil na konferenci PepsiCo s drtivou kritikou nevládních organizací a Evropské unie. Opět přirovnal NGO i EU ke komunistickým strukturám. Václav Klaus ztělesňuje bytostně zdejší typ: českého kverulanta. Proto je taky u nás tak oblíben.

Ministryně zdravotnictví ohlásila, že zdravotní pojišťovny rozešlou v příštích dnech zdarma „zdravotní knížky“ prvnímu sto tisíci občanů. Přijetí knížky je dobrovolné. Dostanou ji důchodci, a sice ti, kteří trpí více nemocemi. Předpokládá se nejspíš, že proto nebudou schopni se dostatečně bránit.

Polská prokuratura a parlamentní komise vyšetřuje údajné uplácení při privatizaci Unipetrolu. I ona má k dispozici několik nahrávek toho, co říkal lobbista Spyra, a dokumenty, z nichž prý vyplývá, že peníze na byt předsedovi ČSSD kdysi poskytl podnikatel Babiš, zainteresovaný v prodeji firmy. Oba údajní účastníci transakce to zuřivě popírají. Pokud by na informaci opravdu něco bylo, staví to ovšem do zvláštního světla trojici strýc Vik, pan Rod a Michal Simkanič. Strýce Vika by mi v tom případě bylo líto, člověk nemůže za své příbuzné a je pochopitelné, že se jim občas snaží pomoci. Pánů Roda a Simkaniče by mi není líto ani náhodou a měli by nést zodpovědnost za to, co veřejnosti napovídali.

Miroslav Grebeníček odchází z čela KSČM. Odvedl tak říkajíc dobrou práci, s jeho jménem je spojena stabilizace a vzestup jedné z nejsilnějších neostalinistických stran v Evropě. Dnes se strana sápe po politické moci a Grebeníček se stává brzdou, bude třeba ho nahradit někým ulízanějším: nabízí se např. první místopředseda Filip. Je to totéž, co Grebeníček, ale dokáže se médiím a partnerům lépe prodat. A Paroubkovi opatří alibi ke spolupráci s takto obrozenými komunisty. Strana se reformuje!

Úterý 13. září

Tématem dne je (zatím ne úplně jistá) změna na čele KSČM. Premiér Paroubek důrazně prohlásil, že spolupráce ČSSD s komunisty je možná jen v tom případě, když se komunisté kriticky vyrovnají se svou minulostí a budou v podstatných věcech sdílet programovou orientaci ČSSD v zahraniční politice. Pan Paroubek si z nás dělá srandu. Pan Paroubek samozřejmě nebude „spolupracovat s komunisty“, nýbrž vytvoří menšinovou vládu, která bude hledat podporu „napravo i nalevo“. Dělá to do jisté míry už teď, přestože je vázán koalicí se středopravými stranami. To znamená, že se bude zároveň pelešit s komunisty a vydírat ODS. Pelešení s komunisty potřebuje učinit stravitelným pro kolegy z ČSSD a voliče strany. Proto by samozřejmě přivítal nějaké kosmetické úpravy vizáže KSČM. Předpokládám, že to není prosba, s níž by se (jako člen Československé církve husitské) svěřoval pouze Hospodinovi ve svých modlitbách. KSČM je zato v jakési krizi. Proti předsedovi Grebeníčkovi, který má o stranu nepopiratelné zásluhy, pomohl jí nejen přežít nejhorší, ale navíc i vypracovat se na fakticky druhou příčku českého politického systému. Grebeníček vždy dbal na to, co mu dovolí stávající členská základna, lidé starého režimu: ti nechtějí, aby se KSČM zapojila jako rovnoprávný partner do hry politických sil polistopadového univerza, ale aby se vrátily staré dobré časy. Ostatní funkcionáři KSČM jsou ovšem vystaveni strašnému pokušení: faktická síla strany jim umožňuje dostat se k lukrativním politickým postům. Proto se zjevně proti svému předsedovi vzbouřili. Teď budou muset přesvědčit členskou a voličskou základnu, že to, co prosazují jako novou stranickou linii, jsou jen taktické manévry, které ulehčí to, o co členům KSČM a jejím voličům jde, tj. změnu režimu (jinak jim spadnou preference). A zároveň přesvědčit voliče nekomunistické levice, že se opravdu reformují. S tímto problémem komunisté zápolili vždy a zatím vždycky se jim podařilo se s ním úspěšně vyrovnat (stačí si přečíst, co psali o „reformě“ KSČ v letech 1946 - 47 mamlasové z Peroutkova Dneška, citáty dodám v příštích dnech). Ale ani Grebeníček není docela bez šancí: nižší patra KSČM nechtějí o žádných změnách ani slyšet. Dobře vědí, že změna současného režimu při vší jeho labilitě je možná jen za cenu krvavých represí a nic jiného než tyto krvavé represe si nepřejí. Těžko předsedat takovéhle chásce.

Předseda Grebeníček loni v Poslanecké sněmovně u příležitosti výročí listopadového převratu prohlásil: „Co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989? Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě." Pozoruhodné je, že kromě „dravého kapitalismu“ by to mohl klidně podepsat i pan Zahradil a další koryfejové z ODS. Proč se vlastně má KSČM reformovat, když se programově od těch ostatních zase až tak neliší?

Izraelci nechali v podstatě z náboženských důvodů synagogy ve vyklizených židovských obcích z pásma Gazy stát. O jejich likvidaci nyní pečují plesající Palestinci. Třeba by se těch staveb dalo nějak použít, i když pořizovatelům by se to jistě nelíbilo. Nenávist Palestinců k Izraelcům je tak veliká, že vylučuje takové uvažování: všechno židovské je třeba zničit, zničit, zničit. Palestinská samospráva je jen bezvýznamným ornamentem na této bezmezné nenávisti, kterou může zmírnit jen čas a prozíravě uplatňovaná síla. Všichni, kdo chtějí na Blízkém východě organizovat appeasement, by to měli vzít v úvahu.

Nominovaný kandidát ČSSD pro Prahu Jahn dostává v dnešním Právu co proto za to, že dává děti do drahé soukromé školy. Prý to odradí mnoho sociálně demokratických voličů. Zvláštní strana, která vyžaduje na svých představitelích bezmála, aby dávali děti cíleně do pomocných škol: je to projev „levicovosti“, nebo prostě českého buranství a krkounství, k němuž neodmyslitelně patří neovladatelná touha strkat nos do cizích věcí a pracky do cizích kapes?

Václav Klaus rozhořčeně dementoval zprávu ČTK, podle níž na konferenci PepsiCo srovnával nevládní organizace s komunismem. ČTK se hájí a uvádí citát z prezidentova vystoupení: „NGOism je pro mne nepřítel, jakého jsem měl dřív v komunismu - je skoro na stejné úrovni.“ NGO (Non-goverment organisations) jsou tedy srovnatelné s komunismem v tom, že obojí je pro Klause stejně nepřátelské. Klaus NGO s komunismem zároveň srovnal i nesrovnal. Bravurní kousek. Rád bych přál panu prezidentovi, aby byl v budoucnu konfrontován s takovými situacemi, které podobnou vyčuranou obojakost vyloučí: jenže vzhledem k předpokládané povaze podobných situací to nemohu přát sám sobě.

Klaus vetoval zákon, zakazující privatizaci nemocnic. Mimo jiné a především proto, že nepřípustným způsobem omezuje právo krajů disponovat jejich majetkem. To je úplně pravda a prezident neměl jinou možnost. Bohužel sociální demokraté, hledající podporu „napříč politickým spektrem“ jeho veto hravě přehlasují. Hádejte s kým?

A do třetice všeho dobrého i zlého český prezident. Ke svým četným úvazkům na sebe nabalil přednášení na Vysoké škole ekonomické (dvě hodiny týdne). Klausovi nelze upřít velkou pracovitost a cílevědomost. Bez ohledu na to, jak přednášky budou vypadat, a na to, že tato energie by si zasloužila lepší využití. Je opravdu posedlý svým Posláním a zrovna to je svým způsobem obdivuhodné.

Úvaha Jiřího Hanáka o nejnovějším dění v KSČM (dnešní Právo) je pozoruhodná: ten člověk vůbec nepočítá s tím, že by KSČM mělo kromě možných nebo nemožných komplotů a aliancí, reforem či nereforem záležet na tom, aby měla nebo neměla nějaké voliče. Voličstvo je pro vyznavatele Pravdy a Lásky (byť i v narudlém rouše) něco v podstatě nedůležitého. Lze se bez něho obejít. Proto taky tito lidé v politice dopadli tak, jak dopadli.

Diváci si stěžují, že v reality show zaznívají sprostá slova. Spor je o to, zda jsme (my Češi) bytostní sprosťáci nebo ne. Přiznám se, že v soukromí používám sprostých slov často a s oblibou. Stejně jako většina mých spoluobčanů se snažím nepoužívat jich na veřejnosti. Taky jde o to, zda jsou použita tak říkajíc k popisu situace nebo k urážení bližních. Problém reality show je, že ruší hranici mezi soukromým a veřejným. Pro soukromé platí, že (až na přesně vymezené případy, jako je třeba domácí násilí) do něho pokud možno nemají srkat své všetečné a drzé nosy ti, kteří k tomu nejsou výslovně přizváni. Reality show přizývá do soukromí celý národ.

USA prý plánují preventivní jaderné útoky na teroristické základny. Salonní pacifisté budou zuřivě protestovat. Nicméně ve světě globálního ohrožení je třeba některé věci předefinovat. Proti islámskému terorismu zatím nebyla nalezena účinná strategie. A teze, na níž stavěly demokratické režimy dvou minulých století, totiž že legitimní je pouze obrana, když jsme napadeni, by za těchto nových okolností asi chtěla znovu promyslit.

Středa 14. září

Michal Velíšek, vedoucí střihačů TV Nova, šel včera o půl šesté s dítětem v kočárku do parku na Karlově náměstí. Uviděl, že nějaký otrapa ohrožuje pistolí ženu, pokusil se ji bránit, ten člověk ho cynicky zavraždil.

Dnešní Právo tvrdí, že významná skupina lidí, namočená v aféře Unipetrol, byla v minulosti spolupracovníky východoněmeckých, českých, polských a sovětských (rozuměj komunistických ruských) tajných služeb. Hrozně bych se divil, kdyby to byla jen náhoda.

Okresní výbor ČSSD v Bruntále vyzval Stanislava Grosse, aby se vzdal funkce předsedy strany. Současně požádal o vyjádření v té věci i ostatní okresní výbory strany. Akce je zjevně iniciativou exministra zemědělství Palase, kterého Gross před časem odstranil. Gross proto tvrdí, že Palas „má samozřejmě řadu svých osobních důvodů“. Každý máme řadu osobních důvodů. To, že člověk má k nějakému požadavku osobní důvody, nevypovídá nic o tom, je-li ten požadavek od věci nebo ne. Dovedu si představit, že pokud případ Unipetrol ještě trochu pokročí, může se pro ČSSD její předseda stát naprosto neúnosným, jenže případné odvolání už pak bude čistě vynucené a nebude mít žádný význam. A své dosavadní spojence (Sobotka, Kraus) může pak raz dva stáhnout do politického nebytí.

Václav Klaus v Izraeli slíbil, že Česká republika jako nový člen EU udělá maximum pro to, aby vyvažovala vztah EU k Izraeli. Pokud by se takovou linii Klausovi podařilo prosadit doma, bylo by to pozitivní – a ještě pozitivnější by bylo, kdyby se ČR spolu s dalšími zeměmi podařilo prosadit změnu dosavadní politiky EU vůči Izraeli, kterou Klaus takto nepřímo, ale právem kritizuje.

V MfD se pozastavují nad tím, že příslušník StB Kafka, který se podílel na mučení disidenta Třešňáka, podniká kdesi na Nymbursku, má tam truhlárnu a provozuje služby pro stavební výrobu. Zaměstnává asi patnáct lidí. Jedna věc je ohavné jednání dotyčného za totality (za to byl odsouzen, rozsudek se mi zdá být velmi mírný). Druhá věc je to, co teď dělá. Vztahuje se na něho lustrační zákon, ten mu ale přece nezakazuje zřídit si truhlárnu. Ve srovnání s jeho kolegy, kteří se pohybují ve světě „financí“ a často zjevně na hraně zákona, je tohle relativně počestný způsob živobytí, a pokud přitom nepřekračuje zákony, nevím, proč by se mu to mělo vyčítat.

Bývalý příslušník StB Lamr prohlásil v rozhovoru pro MfD na adresu svých kolegů, kteří dnes před soudem doznávají, že své agenty zanesly do evidence bez jejich vědomí: „Řeknu na rovinu, jestli si veřejnost o nás myslí, že jsme nedůvěryhodní, má asi pravdu. Sám bych těmto lidem nevěřil. Nechápu, co z toho ti bývalí řídící pracovníci mají. Pokud by svědčili ve prospěch člověka, který měl postavení kdysi a má ho i nyní, tak bych nevylučoval protislužbu, ať už finanční či jinou. Jeden z mých agentů, kterého jsem svého času převzal sám k řízení a za kterým jsem rok chodil pro zprávy, byl soudem uznaný za neoprávněně evidovaného... Není možné, aby pracovník Státní bezpečnosti před soudem uvedl, že svého agenta nepoznává nebo že si na něj zprávy vymýšlel. To je nesmysl snadno dokazatelný… V deskách osobního svazku agenta je nalepená fotografie, jsou tam vypsané svazky dokumentů, jsou tam podpisy náčelníka, jsou tam podpisy řídícího orgánu. Je nesmysl, aby vzniklo falzum svazku. Za deset let práce u StB jsem se nesetkal s tím, že by byl svazek zfalšovaný. Proč agenti nežalují tyto bývalé pracovníky StB, že je neoprávněně evidovali? Proč to ani jeden z těchto ,osvobozených´ agentů neudělal?“

Jsem hluboce přesvědčen, že ten člověk říká čistou pravdu (jeho poslední argument je drtivý). A mám nepříjemný dojem, že říci to takhle na rovinu vyžaduje dnes, bohužel, jistou odvahu.

Paroubek prohlásil, že pokud by chtěla KSČM po volbách za pět nebo devět let spolupracovat s ČSSD, musela by se vypořádat s minulostí, souhlasit se zahraničně politickými prioritami ČSSD a dodržovat kázeň v rozpočtové oblasti. To je chytře vymyšleno, zejména druhou podmínku KSČM nebude schopna splnit, aniž by se úplně předělala (a já jsem přesvědčen, že úplně se předělat nemůže, přišla by o skoro všechny voliče) a třetí podmínka by ji připravila o vlčí zuby, protože by jí velmi ztížila provozování cynicky populistické politiky. Jenže Paroubkovi tu jde o viditelnou, koaliční spolupráci, která je hudbou budoucnosti. Pelešení se s KSČM pod duchnou „menšinové vlády, která hledá podporu napříč spektrem“ (a nachází ji shodou okolností většinou u KSČM) Paroubek na žádné podmínky vázat nebude, protože ho k tomu nikdo ani netlačí.

Prezidentův mluvčí Hájek v Lidových novinách vysvětluje, proč umístil na hranicích svého soukromého pozemku ceduli (on říká plakát) se státním znakem ČR a nápisem „Vítejte v České republice, zde končí EU“. A vypráví v té souvislosti, jak na to reagují kolemjdoucí: „Lidé, kteří tím zapomenutým místem jdou na houby, se u ní zastavují, fotografují se u ní, a když se s nimi náhodou v takové chvíli u vrátek potkám, podávají mi ruce, se spikleneckým úsměvem zvednou palec nebo se poplašeně klidí pryč, protože si nejsou jisti, jestli se to smí, jestli nebudou ,mít potíže´“.

Vida, náš policejní stát, jehož policie bije malé děti, co vesele a nevinně skotačí za dunění techna, vyprodukoval prvního disidenta. Statečný chlapík dal najevo svůj postoj k EU, což vskrytu nepochybně oceňují i ti ustrašení, kteří se bojí politických represí. Jaká je to klika, když disident může být zároveň mluvčím prezidenta, to za mých mladých let nebývalo. Obávám se jen, že výčet kolemjdoucích není úplný, že kromě těch, kteří panu prezidentskému mluvčímu ukazují zdvižené palečky nebo se poplašeně klidí pryč, jsou i tací, co si odplivnou a pomyslí si o panu Hájkovi něco, co nemohou říci nahlas, protože by je žaloval. Musím říci, že právě k těmhle mám velmi blízko.

Čtvrtek 15. září

Dva dosti otřesné kriminální případy, které teď z důvodů nikoli nepochopitelných hýbou veřejností, by se vlastně daly zhustit do jednoho: sexuální deviant uprchne z psychiatrické léčebny, znásilní ženu a nejspíš ji přitom nakazí nebezpečnou a těžko léčitelnou chorobou. Předtím bez rozpaků zastřelí člověka, který se ji pokouší bránit. Poměry v ČR jsou poměrně divoké. Léčebné ústavy, kam jsou takoví lidé posíláni, nejsou vybaveny a střeženy tak, aby se z nich nedalo utéci (našemu delikventovi se to jen v srpnu povedlo už dvakrát). Jde o nemocnice, ne o vězení, a svůj trest si dotyčný už odseděl. Zřizovat pro lidi, kteří jsou pacienty, vězení, by znamenalo porušit jejich lidská práva. Poněkud porušena byla ovšem i lidská práva deviantovy oběti. Je těžké se ubránit dojmu, že ten člověk buď za své jednání plně odpovídá, a pak měl nejspíš pobýt ve vězení podstatně delší dobu – ne za trest, ale aby byly uchráněny jeho příští možné oběti – nebo je nepříčetný, a pak patří do zařízení, které je sice nemocnice, ale nedá se z ní utéci. Pokud české zákonodárství obě ty věci vylučuje, není s ním nejspíš něco v pořádku.

Koaliční strany se nemohou shodnout na novém zákoníku práce. Partnerům ČSSD se zdá být málo liberální, dává prý příliš mnoho moci odborům a málo volnosti zaměstnavatelům. ČSSD je zjevně odhodlána prosadit jej v parlamentu s komunistickou podporou. Nevím, zda je zákoník práce v koaliční dohodě označen za věc, v níž musí být konsensus, asi ne. Ale stejně: jaký smysl má koalice, která se nedokáže shodnout v takové poměrně zásadní věci?

Exministr Palas (který teď jde k Paroubkově nelibosti tvrdě po předsedovi ČSSD Grossovi) byl prvním, kdo českého premiéra upozornil na existenci nahrávek Novy z rozhovorů mezi Doleželem a Spyrou. Reportér Novy Kroupa potvrdil, že o tom Palasovi řekl, zavázal ho však, aby to nikomu neříkal, a Palas to slíbil. Pan Kroupa si snad dělá legraci, oba pánové museli přece hned vědět, že závazek je čistě formální a nebude dodržen.

Čínský prezident podpořil při osobní schůzce s prezidentem Bushem jeho snahu zabránit Íránu, aby si v rámci jaderného programu opatřoval materiál k výrobě jaderných pum. Zároveň ale Čína vůbec neslíbila, že by v Radě bezpečnosti podpořila případné sankce proti Iránu. To je typické: hubou vás podpoříme a pak se budeme dívat, jak se v tom plácáte. Na Čínu islámští teroristé přece útočit nebudou, proč by.

Břetislav Tureček klade v Právu izraelskému prezidentovi Kacavovi nepříjemné otázky: „Izraeli přibývá v odborných kruzích lidí, kteří se stavějí kriticky k některým momentům v historii státu. Mohou takové debaty vyústit třeba v situaci, kdy Izrael připustí, že vznikl za cenu vyhnání stovek tisíc Arabů z tohoto území ve 40. letech?… A nevzniklo to tedy zčásti na úkor původních arabských obyvatel?“ Předválečnému Československu bylo taky možné klást spoustu nepříjemných otázek, pokud jde o národnostní politiku. Pouze je třeba zdůraznit, že podzim 1938 k tomu nebyl tou pravou chvílí.

Jiří Franěk se v Právu pozastavuje nad případem britského obchodníka s oděvy Lakhaního, kterého agenti FBI v převlečení za teroristy přemluvili, aby pro ně nakoupil protiletadlové rakety a nasměrovali ho na agenty ruské FSB, kteří pak coby obchodníci se zbraněmi předstírali, že mu je prodají. Na základě toho pak v USA vyfasoval čtyřicet sedm let vězení. Jiří Franěk má v tom, jak případ posuzuje, úplně pravdu: pan Lakhaní je nepochybně všeho schopný gauner, ale případ, postavený jen a jen na provokaci, je velmi problematický: běda tomu (těm), skrze něž přichází pokušení!

Víc bylo těch, kdo nepodepsali (spolupráci s StB za minulého režimu), hlásá titulek v Lidových novinách. Při úvahách tohoto typu je třeba vzít v úvahu, že většina občanů komunistické ČS(S)R za svůj život nepřišla do styku se Státní bezpečností, a že velké většině těch, které si StB kdy předvolala, vůbec spolupráci nenabídla. Já jsem byl v letech 1987 - 89 u výslechu nebo za katrem pomalu každý měsíc, ale nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal. Nevím, zda se s tím mám chlubit nebo se za to stydět, ale je to tak: StB byla vybíravá.

Taktéž v Lidových novinách píší, že „reforma OSN byla vyhozena z okna“. Dá se OSN vůbec reformovat? Každá z velmocí může reformu blokovat (tak si to tvůrci organizace, Roosevelt a Stalin, v roce 1945 vymysleli), a svět ještě zdaleka nepokročil natolik, aby byl v této věci mezi velmocemi dostatečný konsensus.

Čtvrtek 15. září – dodatek

Nemohu odolat, abych nepřičinil k dnešnímu dni ještě jednu malou poznámku: senátoři navrhli doplnit státní svátky o hlavní křesťanský svátek, Velký pátek. Se zdůvodněním, že ČR je křesťanská země. Zdůvodnění vzápětí v České televizi zpochybnil jeden z navrhovatelů či podporovatelů, pan senátor Mejstřík, který prohlásil, že nám Velký pátek připomíná „zázrak vzkříšení“. Ač vychován v reformované tradici, pro informaci pana senátora Mejstříka (a pro jednoduchost) cituji Krédo z katolické mše: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. V Ježíše Krista, syna jeho jediného, Pána našeho; jenž počal se z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé.“ Podotýkám i pro indolenty typu pana senátora.

Pátek 16. září

Předseda KSČM Grebeníček to podle toho, co řekl Právu, svou demisi nemyslí zase tak úplně vážně – lépe řečeno, zjevně doufá, že ho Výkonný výbor, resp. Ústřední výbor strany (správně bych měl napsat jeho strany, ale zvyk je železná košile, větší část mého života se o jeho straně veřejně mluvilo prostě jako o straně an sich) přiměje, aby ve funkci setrval minimálně do voleb, maximálně do příštího sjezdu. Předsedovo místo je ovšem viditelně ohroženo (když už se ke vzbouřencům přidal i druhý muž v KSČM Filip, který je totéž co Grebeníček, jen v trochu elegantnějším balení, a když Grebeníček poněkud hystericky hovoří o „sedmi skupinách“, které se derou na jeho místo). Osoba pana Filipa zase garantuje znepokojenému členstvu, že ve skutečnosti se v KSČM nic nezmění. Pan Filip prostě využívá třenic ve straně k posílení své osobní pozice a nic víc.

Naše justice ve spolupráci s policií a zdravotnickými zařízeními dbá na to, aby byla přísně dodržována lidská práva našich úchyláků. Jak se prokázalo v případě sexuálního devianta Frona, mají tito naši spolubližní poměrně široký prostor k uspokojení svých neotřelých zálib. A ti normální mají smůlu, že se tak děje na jejich účet.

Předseda PS Zaorálek připravil návrh úřední směrnice, podle níž se mají ve Sněmovně registrovat lobbisté. „Chceme lobbistům nabídnout jakési zvláštní zacházení“. Německy se tomu říká Sonderbehandlung. Mají být viditelně označeni modrou kartičkou s písmenem L (trošku to připomíná označení vozů autoškol). Nejlepší by bylo, kdyby museli velkou ceduli s písmenem L nosit povinně na zádech (podobně jako byli po válce čeští Němci označováni písmenem N), a to nejen po dobu pobytu ve sněmovně, ale stále (do postele by si ji směli sundat).

Nový náměstek ministra spravedlnosti Vyvadil přišel na originální způsob, jak inovovat návrh jednoho ze svých předchůdců Motejla na Nejvyšší soudcovskou radu jako na orgán soudcovské samosprávy. Do čela by jí postavil ministra spravedlnosti a část jejích členů by ministr spravedlnosti jmenoval. Proč ne všechny?

Senátoři za ODS podali návrh na úpravu ústavy, která by umožnila prezidentovi vyzvat Poslaneckou sněmovnu, aby předčasně ukončila své volební období v případě, že vláda podá demisi a je zjevné, že jiná podporu v PS nedostane. Odpadla by nutnost trojího jmenování a trojího ztroskotání vlád. Úprava není nic neobvyklého, má ji řada evropských zemí a byla by nepochybně užitečná. Obávám se jen, že naši poslední vládní krizi by nevyřešila, v PS nebyla vůle k předčasným volbám.

Petr Zídek se (v LN) domnívá, že agenti StB byli jen obětmi, viníci jsou důstojníci StB. Je zjevné, že větší část agentů byla ke spolupráci donucena nátlakem a vydíráním, ale spolupráci bylo možno odmítnout a spousta lidí to udělala, někdy s následky, někdy bez následků. Odmítnout spolupráci bylo správné, přijmout ji špatné, s tím, že jsou tu jakési polehčující okolnosti. Agenti byli taky viníci, samozřejmě v různé míře. To, že důstojníci StB byli viníky většími, je ještě nezbavuje viny.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky