Říjen 2005

Zachránila nás čokoláda

Miloš Doležal

Prokázal mimořádnou odvahu, když byl jako velitel paraskupiny vysazen do okupované vlasti. Po válce získal vyznamenání, po únoru 1948 šel do vězení. Vděku se Rudolfu Pernickému nedostává ani dnes. Nedávno mu ministerstvo obrany sdělilo, že musí opustit Domov péče o válečné veterány. Důvod? Není schopen se o sebe postarat a potřebuje odbornou péči.

Pocházíte z kantorské rodiny. Proč jste se rozhodl pro vojenské povolání?

Když jsem v roce 1934 maturoval, otec si přál, abych šel studovat práva nebo medicínu. Vzepřel jsem se a dobrovolně odešel na vojnu. Po absolvování záložní důstojnické školy v Olomouci jsem byl přidělen k 108. dělostřeleckému pluku v Hranicích na Moravě. Odsud jsem vstoupil na vojenskou akademii, kterou jsem absolvoval v roce 1938 jako poručík dělostřelectva. Tam jsem poznal své pozdější válečné kamarády.

Kde jste prožil patnáctý březen 1939?

V kasárnách v Hranicích. Když přijeli Němci, měl jsem jako poručík službu. Sněžilo. A já, vášnivý jezdec na koni, jsem musel nacistům odevzdávat všechny koně pluku! To mě strašně bolelo a ovlivnilo to moje rozhodnutí, že v žádném případě nebudu Němcům jakkoli sloužit. A tak jsem začal shánět v Praze cestu ven z protektorátu. Přes Polsko, Francii a kratší anabázi v cizinecké legii jsem byl evakuován do Velké Británie.

Jak jste se dostal ke Zvláštní skupině D, která organizovala paravýsadky do protektorátu?

Vojenské útvary dostaly pokyn, aby vytipovaly lidi, kteří by se hodili k činnosti v týlu nepřítele na okupovaném území. Přijel za námi důstojník II. odboru kapitán Šustr a zeptal se mě: "Chceš? Jsi schopen?" Ano! Prošel jsem speciálním výcvikem a parakursem. Vše bylo založeno na naprosté dobrovolnosti. Chci plnit tento úkol, ale současně musím přijmout odpovědnost nad svými nejdražšími a nejbližšími. Ti kluci, kteří seskočili do protektorátu v první vlně, tedy do roku 1943, ovšem netušili, že nacisté, pokud parašutisty dopadnou a odhalí, začnou vyvražďovat jejich rodiny.

Jak to bylo s vaší rodinou, která zůstala na Valašsku?

Když jsem doma oznámil, že jdu ven, nebylo nejmenších námitek. Je to tvoje rozhodnutí a dál za sebe odpovídáš sám. Matku pak zatkli, do sběrného tábora ve Svatobořicích ji vezl gestapák König, který byl před válkou délesloužícím četařem v naší armádě a pak přešel k brněnskému gestapu. Na matku jsem hrdý, tenkrát prý řekla: "Však tam jdu za Rudu."

V květnu 1942, tedy v necelých sedmadvaceti letech, jste byl jmenován instruktorem parašutistů. Co bylo vaším úkolem?

V malém zámečku Bellasis u Dorkingu a později v Chicheley Hall poblíž Bedfordu jsem se podílel na přípravě mužů určených pro vysazení. Prováděli jsme cvičení, při kterých jsme napodobovali, jak to bude vypadat po seskoku. Sestavili jsme skupinu, naložili ji s veškerým vybavením na nákladní vůz, zavezli na neznámé místo a opustili ji. Ti lidé museli zakopat materiál a dostat se na předem určené místo. Jezdili jsme i do jihozápadní Anglie, kde probíhal zpravodajský kurs. Učilo se, jak budovat ilegální organizace, jaké zásady dodržovat při konspiraci, jak uniknout z obklíčení. Nebo třeba jak si na stromě vybudovat lůžko a která ptačí vejce se dají jíst a která nikoli. Cvičili jsme také nemířenou střelbu: vytáhnout a pálit.

Jak jste byli informováni o situaci doma?

Odcházeli jsme z domova v roce 1939 a 1940, teď se psal rok 1944. Naprosto jiná situace! Okamžitě jsem od II. odboru vyžádal, aby nám posílali protektorátní noviny, které k nim chodily přes Turecko nebo Španělsko. A z nich jsem vystřihoval všechny důležité články. Třeba o změnách názvů ulic, umístění četnických stanic a sídel gestapa. Důležité bylo, že jsme se dozvěděli o zavedení cedulí s názvem obcí, které do našeho odchodu ze země neexistovaly.

Podle jakého klíče jste jednotlivé paraskupiny sestavovali?

V Chicheley Hall jsme zřídili něco nového, co neodpovídalo dosavadním vojenským řádům: ubytovali jsme kluky společně a pěstovali mezi nimi kamarádství. Při budoucím složení paraskupin jsme respektovali, koho si sami vyberou za velitele a kdo s kým chce jít. Jasně jsme domysleli, že kamarádství v ožehavých situacích může hrát významnou roli. Třeba Srazil, který šel do akce se Závorkou a Jasínkem ve skupině Antimony, si přivodil výron v kotníku. Řekli jsme mu, že takhle do akce nemůže jít. A on rezolutně: "Chci s nimi!" Nakonec byl dopaden gestapem a popraven v Terezíně.

Ačkoli jste pracoval jako instruktor a znal cenné informace, stejně jste byl jako velitel paraskupiny Tungsten vysazen do protektorátu. S jakým cílem?

Úkol zněl: spojit se s vedením odbojové organizace Rada tří, předat náhradní krystaly k vysílačce skupiny Calcium, vybrat a zajistit místo pro přistání letounu, vyhledat a zajistit místa pro letecké shozy zbraní. Byl mi přidělen druh, který pracoval na II. odboru, rotmistr a bývalý ostravský policista Leopold Musil. Prodělal pouze základní výcvik, proto jsem se zasazoval o to, aby nám přidali radiostanici a telegrafistu. A žádal jsem četaře aspiranta radistu Jana Štursu, vynikajícího vojáka. Emil Strankmüller (za války zástupce přednosty zpravodajského odboru londýnského MNO plk. Moravce) bohužel odmítl. Teď máte na vybranou. Řeknete ne a jste posera, který ve finále odmítl jít do akce. Nebo řeknete ano, jenomže bez rádiového spojení máte zaděláno na velké problémy. Nakonec jsem do toho šel.

Jaký byl návrat domů?

Počítal jsem s tím, že po seskoku půjdeme na určenou adresu jen jednu noc. Vzali jsme si pouze jednu dávku sušené stravy a pro všechny případy ještě kilogram čokolády. Letěli jsme dvacátého prosince 1944. U Vídně nás napadl noční stíhač, ale unikli jsme. Jako první byla vysazena skupina Embassy. My jsme měli skákat asi čtyři minuty po ní. Vše se ale zdrželo, dispečer začal nervózně pobíhat mezi námi a navigátorem a my skočili později asi o deset minut. Vypadnete, vidíte jen mlhu. A musíte dávat pozor, jakým směrem vyskočil váš parťák. Aeroplán mizí a říkáte si: "Sbohem, Anglie! Už se tam nikdy nepodívám." Propíchl jsem příkrov mlhy a uviděl terén. Dopadl jsem, zbavil se padáku, strčil jsem ho s batohem ke křoví, našel Musila. Bylo asi půl jedenácté v noci. Přistáli jsme na strništi, ležel na něm poprašek sněhu. Pak jsme půldruhé hodiny chodili dokola a hledali nožní zásobník, který se Poldovi utrhl. Když jsme ho našli, sbalili jsme padáky, vytáhli je na stoh a zahrabali. Začali jsme pátrat, kde vlastně jsme. Po notném čase se nám podařilo zjistit, že jsme seskočili u Kutné Hory, nikoli na Vysočině, a že k Musilům do Studnice na určenou adresu je to vzdušnou čarou osmdesát kilometrů. Naplánoval jsem přesun. Pouze v noci, po lesních pěšinách a polních cestách, vyhýbat se vesnicím. Přes den se ukrývat v lese, maximálně střídavý spánek.

Štědrý den jste tedy prožili na cestě?

Psi ve vsích štěkali a vyli, došli jsme ke zřícenině hradu Lichnice. Ano, byly Vánoce, tentokrát více než skromné, ale současně asi moje nejhezčí v životě, protože jim kralovala radost z operačního nasazení. Štědrý večer jsme prožili za pochodu. Na mezi za Čáslaví jsme si s Musilem popřáli a pokračovali dál. Později se Polda probořil do zamrzlé Svratky, po pás zahučel do vody. A tak jsme museli do vesnice kvůli mostu. Potkali jsme kluka, který si pískal Lilli Marlene. Obtížný byl přechod Železných hor a pochod Vysočinou, kde bylo dost sněhu. Šli jsme směr Sečská přehrada a kolem Nasavrk. V lese jsme natrhali chvojí, batohy pod hlavu a vlezli do spacích pytlů; byly americké, kvalitní, podšité. Já udělal první noc chybu, když jsem si sundal boty. Pak jsem se do nich nemohl dostat, protože zmrzly. No, zachránila nás ta čokoláda. Nabrali jsme sníh, na ohýnku rozehřáli, rozpustili ji a vypili. Když jsme dorazili do Studnice, namrzlé nohy mi otekly a nemohl jsem chodit. Paní Musilová nám z ovčí kůže ušila papuče a dávala nám koupele z výhonků mladého smrčí. Dnes jsem ovšem upoutaný na lůžko, což je následek právě té cesty zimním protektorátem.

Jak dlouho jste zůstali u Musilů?

Pouze krátký čas. Další ubytování nás čekalo v Novém Městě na Moravě u staršího chlapíka, který měl jeden pokoj plný zpívajících kanárů. No jo, to bylo pěkné, ale o poschodí výš bydlel hauptman wehrmachtu, velitel města! Nechtěl jsem tam zůstat. Přece nebudu na schodech potkávat hejtmana a rozprávět s ním o počasí! Pak nás přemístili do lihovaru.

Kde vás zastihl konec války?

Počátkem května jsem byl v Novém Městě určen okresním velitelem. Usídlil jsem se nejdříve na okresním úřadě, ale rychle jsem odtamtud upaloval, protože jsem tam byl příliš na ráně. Na nádraží stál německý obrněný vlak. Snažil jsem se zkoordinovat činnost domácího odboje se sovětskými partyzány, kteří již na Vysočině operovali. Ti poslali veliteli, nadporučíkovi wehrmachtu, ultimátum, aby se okamžitě vzdal. Místo toho dal lokomotivu pod páru a popojížděl sem tam. Plánoval jsem přepad vlaku, ale pokusil jsem se nejdříve vyjednávat. Mluvil jsem s ním přes parlamentáře, abych se neprořekl nějakým anglickým slovíčkem, což by byl malér. Velitel samozřejmě s kapitulací nesouhlasil, protože by tím byl vydán na milost domácímu odboji. Tak jsme odcházeli a oni po nás začali střílet. A křičet česky, byli to Sudeťáci! Načež se začal valit městem wehrmacht promíchaný s esesáky, tanky jezdily po polích. Poblíž radnice je dostihly sovětské jednotky, ruští vojáci mi nabízeli ukořistěné velkorážní kulomety, že bychom mohli zasáhnout. Odmítl jsem pálit proti ustupující armádě, protože hrozilo, že Němci vypálí město a zmasakrují obyvatele. Nejsem blázen, abych v posledních hodinách války obětoval životy lidí, jako se to stalo například v blízkém Velkém Meziříčí! Po válce mě v Novém Městě lákali, abych se stal členem městského národního výboru. Řekl jsem jim: "Já do politiky dělat nebudu."

Po komunistickém puči v únoru 1948 jste byl zatčen. Jak to probíhalo?

Byl jsem na návštěvě u manželčiných rodičů. Jaromír Nechanský (velitel paraskupiny PlatinumPewter, spekulovalo se, že později pracoval jako agent komunistické vojenské kontrarozvědky, popraven v roce 1950) se zřejmě dověděl, že mám být zatčen. A hodil nám do bytu lístek: "Rudlo, hned jak se vrátíš, volej mi!" Šel jsem do telefonní budky, ale on už byl asi pod kontrolou a nechtěl mluvit. Vrátil jsem se do bytu, něco snědl a vtom začal zvonit zvonek u dveří. Jdu otevřít a najednou jsem se ocitl na protější stěně s osmi pistolemi na břiše. Zatkli i manželku, která byla ve třetím měsíci těhotenství. Naštěstí ji po třech nedělích propustili. V prosinci mě převezli na Pankrác, souzen jsem byl třetího března 1949 a byl obviněn z přípravy úkladů proti republice a za zločin vojenské zrady. Odsoudili mě ke ztrátě čestných odznaků a vyznamenání a k těžkému žaláři dvaceti roků. Podepsán byl prokurátor Vaš (nechvalně známý komunistický prokurátor, navrhl trest smrti pro Heliodora Píku). V mém případě se uvažovalo o trestu smrti, ale jako polehčující okolnost mi pomohla účast ve druhém odboji.

Co jste si po tom všem myslel o našem národě?

Musíte se s tím vyrovnat. Půl roku po zatčení se nám narodil syn. Víte, jak mi bylo, když ho poprvé přivezli na Bory? Jak jsem ho křtil potokem slz? Mé věznění trvalo jedenáct a půl roku, z toho osm let jsem strávil na uranu. Co se nepovedlo německým nacistům, povedlo se českým komunistům.

V květnu 1960 vás propustili na amnestii. Jaký byl návrat domů?

Vlakem jsem jel do Prahy a šel rovnou k rodině. A když jsem procházel kolem dětského hřiště, zrovna si tam hrál můj tehdy jedenáctiletý syn. Lekl se mě a utekl. Začalo úděsné období sžívání se s ním i s manželkou. To nebylo pěkné.

Jak jste sháněl zaměstnání?

Tajemník okresního výboru KSČ mi řekl: "Soudruhu, komise rozhodla, že musíš pracovat v cihelně." Bydleli jsme tenkrát v pražském Suchdole, právě se stavěla vysoká škola zemědělská. Nabídl jsem, že tam budu pracovat jako pomocník zedníka. "Je to kousek od našeho domu a budu se moci více účastnit výchovy syna," argumentoval jsem. Tajemník opáčil: "Heleď, soudruhu, komise rozhodla, tak konec řečí!" No tak jsem nastoupil do cihelny v Libčicích. Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno, abych chytil vlak. Po dvou letech jsem se naštěstí ze zdravotních důvodů - pronásledovala mě angína - dostal pryč, do skladu drogerie v Praze.

Patřil jste mezi hlavní organizátory založení Konfederace politických vězňů. Jak svoji popřevratovou činnost hodnotíte dnes?

Už před listopadem 1989 jsem se stýkal s Václavem Bendou, Petrem Uhlem a dalšími kamarády z vězení. V roce 1990 jsme svolali sjezd politických vězňů a já se stal jejich prvním předsedou. Podařilo se nám vybojovat rehabilitace, byly zrušeny tresty, ale parlament bohužel neodhlasoval zákaz Komunistické strany Československa.

K vašemu životnímu jubileu vám ministerstvo obrany nadělilo překvapivý dárek. Můžete říci, o co jde?

Když jsem jako člen výboru Československé obce legionářské chodíval k dnes již bývalým ministrům či náměstkům, slýchal jsem tolik řečí a slibů, jaká zdravotnická zařízení ministerstvo postaví pro válečné veterány! Nakonec bylo v Ústřední vojenské nemocnici zřízeno osmnáct míst. Tento domov pro válečné veterány je však penzion, který si musíme sami hradit, a navíc tam mohou být pouze osoby, které se dokáží o sebe postarat bez pomoci jiných. To je přece nemravné! Kdo z lidí starších osmdesáti let se obejde bez pomoci zdravotní sestry? Mně například neslouží nohy, což je dědictví válečného pochodu. Teď jsem dostal rozhodnutí o ukončení pobytu v domově, nabídli mi přestěhování do Karlových Varů. Abychom nebyli na obtíž, máme si ke zkrácení života přispět vlastní rukou? Proč nemůže ministerstvo postavit hospic pro veterány?

Prvního července jste oslavil devadesáté narozeniny. Když se podíváte zpátky, změnil byste nějaké své rozhodnutí?

Myslím, že jsem nemohl jednat jinak. Už Mnichov byl pro mě strašnou osudovou fackou. A taktéž rok 1948. Kdybych se mohl rozhodovat znovu, asi bych volil stejně. I když to byla trpká cesta, která mě stála mnoho sil. Důležitá je pro mě vojenská čest: věrnost přísaze a svědomí.

Rudolf Pernický (90) se narodil v Krhové, dnešní části Valašského Meziříčí. Dětství strávil v osadě Santov. Získal hodnost poručíka dělostřelectva, v červnu 1939 odešel z protektorátu: polskou hranici překročil ukrytý na vagonu s uhlím. Odplul do Francie a podepsal závazek v cizinecké legii. Po krátkém pobytu v Alžíru byl převelen ke koloniální pěchotě v Tunisku v hodnosti seržanta. Po vypuknutí války se hlásil v Agde u československé zahraniční armády, pak se dostal k parašutistům. Jedenadvacátého prosince 1944 seskočil u Kutné Hory jako velitel paraskupiny Tungsten. V roce 1948 byl zatčen a v březnu 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody za velezradu a úklady proti republice. Vězněn v těžké samovazbě na Borech, ve vojenské věznici v Opavě, v Jáchymově na těžbě uranu, v roce 1955 přemístěn do Leopoldova, v letech 1956 - 1960 na uranu v Bytízu u Příbrami. V roce 1993 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Čestný předseda Konfederace politických vězňů.

(Týden)