Říjen 2005

Čechoslováci byli po válce odsunuti bez náhrady

Vilém Faltýnek

Skupina českých senátorů, která je na návštěvě našich krajanů na Ukrajině, má na programu jednání o nikdy nesplaceném závazku vůči někdejším československým občanům, kteří před válkou žili na Podkarpatské Rusi. Nezanedbatelná pohledávka ale v českém rozpočtu chybí a republice tak hrozí mezinárodní ostuda. Politiky na návštěvě Užgorodu doprovází kolegyně Milena Štráfeldová.

Mileno, jak celý závazek vznikl? Českoslovenští občané Podkarpatské Rusi nikdy nedostali vyplacené náhrady. Jak k tomu došlo?

Českoslovenští občané, kterých tady bylo podle odhadů 30 až 40 tisíc, museli skutečně opustit svoje zdejší majetky velmi rychle. V roce 1938 sice ještě měli možnost odcházet ještě poměrně pokojně a odvézt si většinu toho movitého majetku s sebou, k tomu jim československý stát dokonce poskytl speciální vlaky, ale v roce 1939 po vzniku slovenského štátu dostali ultimátum od Maďarů a museli odejít prakticky okamžitě, do 48 hodin a pouze s malými příručními zavazadly, takže všechno ostatní zůstalo tady. Snažili ještě ke svým majetkům vrátit v roce 1945 na konci války, pak ovšem připadla Zakarpatská Ukrajina na základě dohody mezi Československem a Sovětským svazem právě Sovětskému svazu a oni lidé tedy ty svoje majetky dá se říci ztratili podruhé. Existovala ovšem mezinárodní dohoda, která jim zaručovala, že dostanou náhradu majetku, který tu museli nechat. Jednalo se o majetek v hodnotě asi 300 milionů rublů, což byla veliká částka, a tuto sumu Sovětský svaz vyplatil skutečně československé vládě, která ale nikdy svým občanům onen majetek nenahradila.

O jak velkou částku by se v dnešní měně jednalo?

Jedná se podle odhadů o několik set milionů korun, ty nejvyšší odhady hovoří o 8 až 10 miliardách, ale ty už jsou zřejmě trošku přehnané. Onen majetek je ale dobře zdokumentovaný, takže by asi nebyl problém ho skutečně dobře ohodnotit.

Jak postupují dědicové těch nároků, ti, kterým by měla současná Česká

republika vyplácet ty náhrady? Organizují se nějak?

Vznikla organizace, která se jmenuje Podkarpatská Ukrajina, která sdružuje jako občanské sdružení několik desítek lidí, jednali o tom s nejrůznějšími úřady, s ombudsmanem, se senátem... Všichni přiznávají, že skutečně ten černého petra má v rukou česká vláda, ale zdá se, alespoň podle vyjádření ministra financí Bohuslava Sobotky, že na to ve státní pokladně nejsou a nebudou peníze. Po těch letech, kdy se členové toho sdružení mírnou a pokojnou cestou snažili získat odškodnění svých nároků, se rozhodli, že s celou záležitostí půjdou k Evropskému soudu ve Štrasburku.

Měla jsi možnost hovořit na Ukrajině také se senátorkou Jitkou Seitlovou. Jak se k tomu staví?

Senátoři a specielně Jitka Seitlová, která se tím hodně zabývá, přiznávají, že skutečně jsou ony nároky naprosto legální a že pro Českou republiku může znamenat velkou ostudu, pokud těmto nárokům nedostojí.

Viděla jsi při návštěvě Užgorodu nějaké domy, pozemky, kterých se náhrady týkají?

Viděla jsem je a je to skutečně zajímavý zážitek, protože třeba konkrétně v Užgortodu vznikla česká čtvrť, která se dodnes jmenuje Malé a Velké Galago a velmi připomíná třeba pražské Dejvice. Typem domů, uspořádáním, je to skutečně přenesení Hradce Králové nebo Dejvic sem do Užgorodu. Vznikly tady velmi hezké budovy a čtvrť rodinných domků, které si tady tehdy postavili čeští učitelé, úředníci, lékaři. A kromě Užgorodu se to týká řady menších zemědělských usedlostí, pracovali tady lesníci, stavitelé silnic... Mimochodem, hovoří se o tom, že T. G. Masaryk ve chvíli, kdy se rozhodlo o připojení Podkarpatské Rusi k Československu, prohlásil, že bude třeba 30 miliard československých korun a skutečně ony investice se zde zřejmě objevily. Je to tu hodně znát.

(ČRo 7)