Říjen 2005

O degradaci písmene V aneb Nelson Mandela jako argument

Luděk Frýbort, Hannover

Přiznám se, že jsem si vypěstoval jistou averzi k vztyčování dvou prstů ve tvaru písmene V. Znamení vzdoru, jímž kdysi Winston Churchill vyjádřil odhodlání britských lidí nepoddat se hitlerovské moci, od té doby zlacinělo a zdegenerovalo, až nakonec vystrkuje dva prsty každý prznitel malých holčiček, když ho vedou k soudu. I může mi být ukraden politik, užívající tohoto vyprázdněného gesta. I jiné jevy a pojmy mají tendenci ztrácet časem svůj otřesný význam a stát se frází k snadnému vypuštění z huby. Věřím palestinskému Arabovi, že se mu nežije zrovna útulně - není řečeno, že výhradně cizí vinou - ale začne-li říkat své patálii holocaust, plní si ústa žvástem; to příšerné slovo by mělo zůstat vyhrazeno osudu evropských Židů a v menší míře - snad - i Čečenců a několika málo jiných etnik. Takhle se nakonec stane, že bude křičet o holocaustu každý obejda, když ho před ránem vyhazují z hospody. Jako už také zdegeneroval pokřik gestapo, gestapo, jakmile policajt projeví úmysl umravnit rozparáděné fotbalové fanoušky. Jsou prostě slova, jimiž by se mělo šetřit, neboť svádějí k zneužití. Naše doba je ve znamení střetu s islámským terorismem, a vizme, už také začíná degradace, už se substantiva teror, terorista, terorismus také stávají frází, už je jimi označován kdejaký nesmysl. Chceme-li zabránit, aby následovala osudu holocaustu, gestapa a písmene V, měli bychom přesněji vymezit, co teror je, co jím není a kde se mezi obojím nalézá hranice.

Přivedl mě k tomuto zamyšlení pan Jiří Sobota článkem I Tony vystřelil od boku v Respektu z 22. - 28. srpna. Kritizuje v něm britskou vládu za zostření podmínek vstupu cizinců podezřelých ze sympatií k terorismu a cituje čísi slova: ...opatření jsou formulována tak široce, že by se kvůli nim nedostali do země ani Nelson Mandela a zakladatelé Spojených států amerických. Což je příklad věru znamenitý. Podívejme se blíž na oba zmíněné objekty a určeme, komu sluší titul teroristy a komu ne.

Zakladatelé Spojených států se ozbrojeně pozvedli proti britskému koloniálnímu režimu, vojsko proti vojsku, mušketa proti mušketě. To, prosím, terorismus nebyl a není. Důvod válečného střetnutí nemusí každému vonět (je-li například mínění, že Spojené státy měly zůstat britskou kolonií), ale lovit z té polévky nudličku terorismu je nevhodné a scestné, znevažující obě strany sporu a degradující pojem teroru, zajisté k velké radosti jeho provozovatelů. I soudil bych, že by pánové Washington a Jefferson v britské říši navzdory někdejšímu protivnictví byli vítáni. Naproti tomu Nelson Mandela ... no, ať jsem pes, ale znával jsem Jižní Afriku za onoho času, kdy už řídil boj proti apartheidu, a musím chtě nechtě říci, že kdo by přísně třídil příchozí na teroristy a neteroristy, pana Mandelu by do své země asi nevpustil. Hranice terorismu se nachází tam, kde někdo k dosažení politických cílů - oprávněných či neoprávněných, svatých či nesvatých - užívá teroristických metod. Jimi není střetnutí muže proti muži na poli válečném, nýbrž snaha usmrtit bez výběru co nejvíc na sporu nezúčastněných osob za účelem vytvoření atmosféry strachu. Osměluji se připomenout, jakými způsoby směřovalo ke svým cílům Mandelovo hnutí ANC. Byly to exploze trhavin v hustě navštívených místech - pamatuji se, jak černé policistky prohlížely mně, bílému tašku před vstupem do samoobsluhy, zkoumajíce, nenesu-li něco podezřelého. Bylo to systematické vraždění černých učitelů pod heslem first revolution, than education, nejdřív revoluce, pak vzdělání ... inu, chápu, že dosažením vyšší kvalifikace ztrácí člověk obvykle zájem na osvobozování. K omluvě mi to ale nestačí. Byla to likvidace politických odpůrců metodou tzv. fire necklaces - ohnivých náhrdelníků: to se chytila osoba nedosti ochotná podporovat osvobozenecký boj, svázaly se jí ruce za zády drátem, kolem krku se hodila stará pneumatika, naplnila se benzinem, vzaly se sirky, a... Omlouvej, kdo máš silný žaludek.

Ozbrojených střetnutí s vládní mocí bylo naproti tomu málo, vlastně žádná. Z čehož vychází závěr: Mandelovo hnutí výrazně překročilo hranici, za níž se z poctivého boje stává teror. Mohu se jistě nadít námitky, že jeho cíle byly vznešené, že usilovalo o svržení opovrženého apartheidu, což samo o sobě je dostatečným oprávněním k ... řekněme poněkud nekonvenčním způsobům... Možná. Dejme tomu. Ale připustíme-li oprávněnost metod vznešeností cíle, ocitáme se na poněkud tenkém ledě. Bruslíme na něm přesně s týmiž hochy, kteří dnes dokazují správnost svých skutků vyhlídkou na skvělý, ve všem všudy dokonalý řád, až džihád zvítězí a lidstvo bude vysvobozeno z temnot.

Je ozbrojený boj a je terorismus. Boj může být zbytečný, jeho pohnutky hloupé, nespravedlivé nebo cokoli chcete, ale aspoň je čestný a tím vysvětlitelný, když ne omluvitelný. Teror je podlý, vraždící bez výběru, obrací se ne proti rovnocennému soupeři, ale vyhledává si co nejbezbrannější cíl. Kdo se jím pošpiní, ztrácí morální nárok, aby se vznešeností jeho pohnutek kdokoli byť jen zabýval, neřku-li je vysvětloval nebo dokonce omlouval. A je vždy lepší zasáhnout proti zločinné vůli předem než honit viníky, až když byla vražda dokonána.

Nu, skončeme už. Můžeme o teroru diskutovat z té či oné strany a mít opatření proti němu dle vlastního gusta za přehnaná či nedostatečná; ale netahal bych do toho jako argument zrovna Nelsona Mandelu. Neboť dělej co dělej, tento obdivovaný muž, jejž mnozí neváhali vyhlašovat za nového Krista, splňoval kritéria terorismu, kterýžto kaz krásy mu neodebere ani jezovitské posvěcení prostředků účelem. Ale asi jsem starý zpátečník a nerozumím džihádům a takovým věcem, promiňte.