Říjen 2005

Obraz duše zákonodárcovy

Luděk Frýbort

Osoba stižená morální zchátralostí nižšího stupně alespoň o zavrženíhodnosti svého počínání ví a nechlubí se jím. Druhý, vážnější stupeň téže choroby se projevuje ztrátou takového vědomí; pachatel pokládá své poklesky za normální, ba jaksi výborné a napodobeníhodné, divě se, proč to ti troubové kolem nedělají také tak. Kriminály jsou takových sebeobdivných pašáků plné. Mínil bych, že by se pro ně měly zřídit nějaké uzavřené ústavy s mírnějším režimem, aby tam žili, navzájem se šidili, jeden před druhým se vychloubali a nás ostatní ušetřili projevů své vytahovačné rozpínavosti. Jestliže to z právních důvodů není možné, tedy aby aspoň mravní zchátralci vyššího stupně nebyli jmenováni do zákonodárných sněmů.

Přivedl mě na tu ideu článeček v Lidových novinách ze čtvrtého srpna, citující příspěvek senátora Jaroslava Kubery (ODS) k pravidlům silničního provozu. Divil se prý ten znamenitý muž, proč se páni kolegové plouží po ucpaných komunikacích, když to přece mohou dělat jako on: neplyne-li provoz dosti bystře, vymáhá si přednost troubením, poblikáváním a zapínáním dálkových světel, čímž přiměje loudavou holotu, aby Jeho Senátorské Veledůležitosti uvolnila cestu.

Inu, folklor českých silnic je mi znám, takže se ani příliš nedivím. Jen bych doporučil velkomožnému panu Kuberovi, aby nezkoušel tu metodu uplatňovat, až z dopuštění Božího přijede se svým autem k nám do Německa. Nejenže si nevynutí na méněcenné holotě přednost, ale může naopak dopadnout velmi bledě: poblikávání a potrubování za něčí zádí není totiž v této podivné zemi pokládáno za obdivuhodný projev nadřazenosti, nýbrž za neomluvitelnou sprostotu. Úředně se jí dostalo názvu Dränglerei a je nejen zákonem zakázána, ale také důsledně stíhána a trestána. Mimoto ani nevede k zamýšlenému výsledku, neboť místní řidič se nikterak nenechá ohromit, přiřítí-li se zezadu divoce blikající pan Důležitý. Nechci se na rozdíl od pana senátora Kubery dávat za příklad, ale aspoň uvedu, jak si v takových případech počínám já.

Vidím-li v zrcátku, že mě vysokou rychlostí dohání nějaký mistr světa a světelnými signály dává najevo, že mu mám uhnout z cesty, ochotně tak učiním. Sundám nohu z plynu a nechám stroj, aby se nějakou chvíli valil setrvačností. Poté se zvolna, dbaje svého bezpečí, zařadím do pomalejšího pruhu. Měl-li jsem právě v úmyslu předjet náklaďák, zpomalím natolik, abych se mohl zařadit za něj, čímž má Pán silnic cestu uvolněnou. Nevím, proč reaguje vzteklým nadskakováním a rozčílenou gestikulací - vždyť jsem ho přece pustil! Ale abych pravdu děl, už si ani nevzpomenu, kdy jsem si té legrace užil naposledy. Tuzemské řidičstvo se té zakázané a navíc kontraproduktivní hlouposti nedopouští, ještě tak nějaký cizinec ze sorty lepších lidí, který si nevšiml, že se už nenalézá na půdě Kazachstánu. Nebo pan Kubera na výletě.

I když tuším, že ani on ne. Je zajímavé, jak rázem pohasne výbojné sebevědomí leckterého důležitého pána, jakmile překročí hranici české vlasti; plouží se v řadě ostatních a nebliká, netroubí, na svou nadřazenost neupozorňuje. Ví, že by si neposloužil. Dokonce že mu ani nepostačí zamávat senátorským průkazem, neboť zásada přednosti zámeckého panstva není v zdejším zákoníku obsažena.

Chtěl jsem právě navrhnout ctihodným pánům poslancům, aby se neobtěžovali sumírováním silničních zákonů, z nichž beztak pojde jen zase nějaká polovičatost, když by se snadno dal v Zašumaví opsat nějaký už hotový a dobře fungující. Obávám se však, že by to bylo málo platné. Neurvale velkopanské móresy na českých silnicích jsou jen částí a zrcadlem celkového stavu postkomunistické společnosti, a náprava nebude tak snadná, jen nějakým zákonem. Ale aspoň bych rád oslovil zástupce partají, nesoucích v názvu slůvko demokratický: není, pánové, jeho smyslem velkomožná nadřazenost a pohrdání občanskou chátrou. Máte-li nedopatřením ve svém středu výtečníky páně Kuberova typu, kteří si už ani neuvědomují trapnost svých šplechtů, ve vlastním zájmu je z něj vyvrhněte; a nenalézáte-li k tomu dost kuráže, aspoň je nejmenujte do zákonodárných sborů, v nichž mohou tropit jen ostudu.

A vy, občané čeští, bádající před každými volbami, komu byste ksakru měli věnovat svůj hlas, aby z toho zase nebylo jen pokračování věčného kolotoče sobecké chamtivosti, pozorujte bedlivě, kohopak to partajní pánové zamýšlejí delegovat na vysoké politické místo. Zjistíte-li u něj známky morální zchátralosti vyššího stupně, pohrdavou samolibost, již si už ani neuvědomuje, nýbrž se jí okázale chlubí ... vylučte ze svého výběru stranu, nepokládající silniční i jiné hulvátství za újmu své pověsti. Zvolíte-li ji přesto ... nedivte se, bude-li vámi pohrdat, majíc na zřeteli jen prospěch a privilegia úzkého kroužku zasvěcenců.