Říjen 2005

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 4)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Australská zastavení

Vlastně jsem o Austrálii v této knížce ani nechtěl psát. Ne že by nebylo o čem; je to světadíl odlišující se od všech ostatních naprosto vším, krajinou, zvířenou, stromovím, nic není takové jako ve zbytku světa. Ale je to země spořádaná, spolehlivá, mravu západního, neposkytující mnoho námětů kritickému peru; a jak jsem uvedl, nehodlám psát turistickou příručku a dokonce ani cestopis.

Sedím však v těchto prvních dnech roku 2002 před televizí a pozoruji záběry strašlivých lesních požárů svírajících australskou metropoli Sydney, a tu mě přece jen cosi kritického napadá.Vykonal jsem před skoro už desíti lety pouť napříč severní částí té země. Bylo to v zimě - tím myslím čas mezi červnem a srpnem, kdy je sever Austrálie právě vhodný k návštěvě; jinak jej navštěvují mohutné bouře a krajinou je možno leda propádlovat, ježto se podobá jezeru, z nějž koukají eukalypty. Když však na jih od rovníku nastane zima, je zde krásně, sucho, a teploty příjemné, jako bychom se ani nepohybovali kolem patnácté rovnoběžky, což je poloha, jejíž ukrutná vedra jinde našinci vyhánějí duši z těla.

Ledaže je australský výlet trochu drahá legrace. Jako dopravní prostředek nezbývá dohromady nic než automobil, a to terénní, chce-li se člověk dostat i trochu stranou od asfaltovaných silnic, jichž je na australském severu beztak pořídku. Dvě stě australských dolarů na den, to už je sumička, již nemám v kapse každý rok. V tom tkví jistá nevýhoda takových pěkných, spořádaných a bohatých zemí. V chudších končinách se pocestný může pohybovat autobusy, vzácně i vlakem, někdy autostopem a vůbec všelijak. V Austrálii, USA a jiných výspách západní zámožnosti je veřejné dopravy pořídku, takže zůstává jediná možnost: zajít si do půjčovny aut a vybrat si něco na spodním konci nabídky, aby to pokud možno nestálo majlant. Vyjde-li z výběru terénní vůz, majlant to navzdory všemu stát bude.

Vybraná trasa probíhá napříč Queenslandem, územím Northern Territory a severní částí Západní Austrálie. Podél ní lze najít mnoho přenáramných krás, ale jak praví sami Australané, ležících proklatě daleko od sebe. I musí se cestovatel připravit na dlouhé, monotónní úseky prašných či hlinitých silnic, motor vrčí, noha na plynu málem že zdřevění, volantem se nepohne, o zábavu se starají jen dlouhé úseky, na nichž se silniční povrch upravil do podoby vlnitého plechu. Je nejlepší jej překonat asi tak osmdesátkou, kdy se kola jen dotýkají hřebenů vlnek; při pomalejším pohybu zapadají mezi ně, což vytřásá nejen duši z těla, ale i různé šrouby a jiné součástky.

Okolí se mění jen v tom smyslu, že někdy je prach silnice žlutý, jindy červený nebo šedý, podle toho, jakou geologickou formací se právě projíždí. Nalevo napravo se prostírá na sta kilometrů nedotčený, převážně eukalyptový buš, což může v někom vzbuzovat romantické představy, ale za pár hodin se i romantika, není-li v ní změny, může omrzet.

Ještě že tu není tak mrtvo a prázdno, jak by se z povrchního pohledu mohlo zdát. Hejna bílých, růžových i všelijak strakatých papoušků křičí v korunách eukalyptů, na travnatých plošinách se procházejí skupinky australských pštrosů emu a co chvíli odkudsi přiskáče klokan, postaví se na zadních prackách ke kraji silnice a pozorně zkoumá, kdo to jede kolem. Zastavím-li, abych si toho legračního panáčka vyfotografoval, udělá tři skoky stranou a pozoruje dál. Obvykle je to malý druh, jemuž se v Austrálii říká wallaby, řídčeji se nechá vidět i jeho větší příbuzný, red cangaroo. Umí být vysoký skoro dva metry, když se postaví na zadní.

Je pozoruhodné, jak je ta australská zvířena krotká. Píši o tom úkazu na jiném místě, takže jej nyní nebudu doširoka rozvádět; ale zvěř je všude tak plachá, jaké má zkušenosti s člověkem. Říká-li jí zkušenost mnoha generací, že jí jde při setkání s ním o život, je plachá skutečně; to platí všude tam, kde panuje nebo až do nedávna neomezeně panoval druh zábavy, zvaný lov. Kde se člověk vyskytuje v přírodě bez flinty nebo jen s takovým zahnutým klackem, co se mu říká bumerang, zvěř nejen že se nebojí, ale umí být někdy i dost drzá. Ostatně lov bumerangem už také skončil, jelikož dnešní australský domorodec by si s ním tak nejspíš přerazil nohu. Naproti tomu živočišstvo nikterak neruší pouhý lidský provoz, jak se nám snaží tvrdit lovci, mající zájem na tom, aby nás ostatní vypudili z lesa a měli jej sami pro sebe. Kdyby divá zvěř opravdu upadala v takový stres jen při pouhém spatření člověka nebo jeho vehiklu, jak nám je namlouváno, mohla by zde, na nekonečných rozlohách queenslandského buše, do něj kilometr nebo dva zalézt a do konce čtvrtohor by měla svatý klid. Jenže ona kašle na svatý klid. Ona chce panáčkovat u silnice a pozorovat to napínavé divadlo, jež jí poskytujeme.

A když se večer utáboříme, přikráčí z buše emu, strká nám svou malou pštrosí hlavu do pánve a hledí ukrást kus masa; i musím ho natřít po hřbetě polínkem, aby si nedovoloval. Nemohu říci, že je to moc platné. Mezitím přilítne s velkým řevem obrovský bílý papoušek, vytvoří na prádelní šňůře několik veletočů a zase s krákotem odletí - nu, věru že pěkná divá zvěř.

Ono je to všechno jinak, starostliví ochránci přírody. Australský domorodec- budu ho nadále pro odlišení od domorodce bílé pleti jmenovat praobyvatelem (australské označení zní aboriginal) - lovil po desítky tisíců let zvěř své země zbraněmi doby kamenné, což v ní nestačilo vypěstovat ochranný instinkt plachosti. Bílý muž sice s ohnivou rourou přišel a nějaký čas se s ní divoce oháněl, ale poměrně brzo si začal své přírody vážit, takže ani jeho činností nedošlo v říši zvěře k permanentnímu stavu panické hrůzy. Kdo si chce užít zvířátek hezkých, zajímavých a přitom nebojácných, nechť neváhá a vydá se do Austrálie. Může je tam při troše trpělivosti krmit z ruky. Jak by bylo možno ten rajský stav uvést zpět na náš kontinent, je obtížné určit. Snad vrácením přírody k původní rovnováze, jíž není třeba lovce s flintou, aby ji uměle udržoval. Ledakdo by tím ovšem přišel o svou málem že ne posvátnou zábavu, ale řekl bych, jaký už nejsem kacíř, že by se nic tak strašného nestalo.

Krátce před městečkem Borroloola v Severním Teritoriu jsem zjistil cosi znepokojivého: v nose mě zaštípal kouř a zahlédl jsem plameny, šlehající v trávě a šplhající vzhůru po stromech ... hoří! Honem to někde ohlásit! Ale nezdálo se, že by domácí lidi ta zpráva znepokojovala. Ano, kývali hlavami, každý rok touto dobou hoří buš. Černých, vypálených míst, sežehlých stromů a doutnajících strání pak přibývalo, až jsme dospěli do přepěkného přírodního území kousek před Darwinem, zvaného Litchfield Park, a tam už to bylo jedno spáleniště. To už jsem věděl, že jsem se plašil zbytečně; ohně nevznikají v buši neopatrností výletníků a většinou ani od blesku nebo jiným přirozeným způsobem. Zakládají je vědomě a plánovitě jednak praobyvatelé, jednak lesní zřízenci. Prý, vysvětlili mi, se tak zabrání daleko mohutnějším požárům později, až suchá tráva dosáhne výšky dvou metrů. Což, uznávám, že to má svou logiku. Mimoto se necítím být dost silný v zvěstovatelství, abych radil Australanům, jak si mají v Austrálii počínat.

Ale nelíbí se mi to, ksakru. Snad aspoň mám právo na to, aby se mi něco zcela soukromě nelíbilo. Nelíbí se mi ty vyhořelé plochy, žalují mi ty ubohé zbytky malých, něžných palmiček a jiného rostlinstva a je mi líto klokanů i všech ostatních tvorů božích, kteří se někdy před plameny stačí zachránit, jindy nestačí. Říkával nám pan učitel kdysi, že nemáme zjara vypalovat meze, protože se tím ničí všelijaký drobný život, broučci a housenky, a já jsem si jeho varování zapsal za uši, nikdy bych nepřiložil sirku k suché trávě. Jak to, že pro australský drobný život to poučení neplatí?

Ale všechny mé námitky jsou obráceny v nic odzbrojujícím argumentem: preventivní vypalování buše už dlouhá tisíciletí před příchodem bílých osadníků praktikovali praobyvatelé. Žili, jak se tak vzletně říká, v sepětí s přírodou a věděli, co jí prospívá. No ... tady bych už se skromně ozval, mám své zkušenosti s přírodními národy jiných světadílů a jejich sepětí bych tak vysoko nevážil; ono se spíš ukazuje, že přírodní národové mívají o přírodu zájem, jen pokud jim poskytuje obživu, nebo, v přítomné době, mohou-li ji nějak výnosně zpeněžit. Jinak jim celkem může být ukradena. Nehledejme své vznešené city, jež ostatně ani v naší kulturní oblasti nejsou tak zvlášť staré, u těch, kteří se řídí zcela jiným pořadím hodnot. Ani u praobyvatel v předkoloniální fázi bych proto nepředpokládal nějaké obzvlášť ochranářsko-ekologické uvažování, spíš bych tušil, že zakládali ohně proto, aby pak ve vyhaslém popelišti našli klokany již upečené a nemuseli se za nimi honit s bumerangem po buši.

Já vím, také jsem býval skautík a se zaujetím jsem si čítal v E. T. Setonovi o indiánech a lesní moudrosti; jen, jak mi přibylo let i zkušeností z různých konců světa, se mi zdá, jestlipak vedle lesní moudrosti neexistuje i lesní hloupost. A ne-li hloupost, tedy netečnost, nezájem, myšlení nejdoucí za nejhrubší materiální cíle.

Existuje však i něco jiného, když už je řeč o přírodních instinktech: pravěké okouzlení člověka ohněm. Bez něj bychom ani my, lidé počítačového věku, nesedali tak rádi u otevřeného krbu nebo u táboráku. I venkovský strejc, namlouvající si, že zapálením stařiny dělá dobře nové trávě, ve skutečnosti jen hoví tomuto vzrušujícímu pudu. Zündeln, říká se té lidové zábavě německy a je mi divné, že my pro ni slovo nemáme. Možná že i australskému praobyvateli se především líbí zündeln. Možná i samotným lesním strážcům.

Čímž se konečně vracím k nedávným obrovským požárům kolem Sydney; byly prý založeny žháři a skutečně jsem viděl v televizi, jak policajti vedou v poutech takové šestnáctileté kloučky. Jistě i oni nechtěli víc než se vzrušovat pohledem na běžící oheň. Ona je to, víte, v Austrálii taky jiná podívaná, než když u nás hoří nějaké smrčky a břízy; eukalypty jsou plné všelijakých silic a olejů, a když chytí plamenem, je to, jako když zapálíš sud benzinu. Teď prý je za to čekají tvrdé tresty. A třeba si je i zaslouží; ale jak má pitomá dušička šestnáctiletá přesně rozpoznat, kdy je zakládání ohňů v buši ekologické a tisíciletou lesní moudrostí posvěcené, a kdy je to zločin, jemuž padnou za oběť životy a miliardové hodnoty? Kdo chceš zabránit zlému činu, nejdi mu sám příkladem.

Je na světě země srovnatelná s Austrálií, ledaže v ní nerostou eukalypty: Jižní Afrika. Také by mohla docela pěkně hořet, což o to. Ale nehoří, protože nikdo nepřišel na nápad předcházet stepním požárům zündlováním. Snad by se tam někdo z Austrálie mohl jet podívat, i když, jak říkám, neodvažuji se nikomu radit.»Buš,« zamyslela se jedna Australanka. »V buši se, pane, umí pohybovat jen aboriginal. Jenomže ten už dávno zapomněl, k čemu má nohy.«

Vpadám tímto výrokem rovnou doprostřed problému, o němž vím, že v debatě o něm budu snadno a vlastně skoro jistě označen za rasistu. Je však těžké mluvit o Austrálii a ponechávat stranou její praobyvatele; a je těžké mluvit o nich a dělat, jako by byli tomu stejní ... ale kdepak jako my, to by byl rasismus, že ano. Ale že by australští aboriginals byli totožní třeba s Číňany, což už je nejen rasismus, nýbrž i pitomost. Nuže, ponechme Pánubohu soud o tom, je-li jedna lidská rasa kvalitnější než druhá. Snad je ale dovoleno vyslovit, že se mohou od sebe velmi lišit. Odlišnost pak nespočívá v samotné barvě pokožky, což je povrchnost, s níž často bývá tato záležitost odbývána.

Bylo to v Borroloole, kde jsem si tu odlišnost poprvé zplna uvědomil. Síťovinou vnitřního pláště stanu už začaly prosvítat hvězdy - vnější plášť, nepromokavý, jsme nestavěli, nebylo jej třeba - když tichem stmívání pronikl děsivý zvuk. Něco jako doprovod k filmu o psu baskervillském, jako poslední výkřik vražděného, do nějž postupně vpadaly ječivé ženské hlasy jakoby divokými výčitkami, až nakonec všechno přešlo do prazvláštního zpěvu, napůl tesklivého, napůl hrozivého. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Třeba tam venku opravdu někoho škrtí? Nebo si někdo jenom tak prozpěvuje?

Ukázalo se, že druhá z teorií byla pravdivá: byl to folklór. Borroloola leží uprostřed jednoho z území, zvaných Land Trust a vyhražených k obývání praobyvatelům. Ne že by je tam někdo zavíral, mohou si chodit, kudy chtějí, a také že chodí, jejich oddělená území byla zřízena prostě k tomu, aby v nich mohli žít po svém. Jestli tak činí, je jiná věc. Některá z nich jsou přístupná i bílým, jako například Borroloola, většinou je tam však vstup bledé tváři přísně a nesmlouvavě zapovězen. Kdyby tomu bylo opačně, mluvilo by se bezpochyby s ukazovákem káravě vztyčeným o apartheidu; nu, nechci v tom dělat soudce, jistěže rozhodnutí ochránit původní obyvatele Austrálie před rozkladným vlivem bílé civilizace bylo vedeno dobrým úmyslem. folklór před stanem mi ovšem naznačoval, že kolemjdoucí praobyvatelé jsou nalití jako štoudev, takže ochrana před špatnými vlivy má zřejmě své mezery.

Je nutno důrazně říci, že bílý muž má u praobyvatelstva těžký dluh. Až hluboko do počátků dvacátého století s ním zacházel velmi brutálně, pokládaje jej za jakousi dvounohou škodnou zvěř. Australští praobyvatelé byli lid lovecký, který nikdy nedospěl ani k vývojové fázi pastevecké, natož pak zemědělské; jak živi neslyšeli o tom, že by volně běhající živočichové mohli někomu patřit. Farmářské ovce a krávy lovili obzvlášť rádi, protože neutíkaly. Tomu ovšem farmáři nechtěli rozumět, a tak došlo k střetu, v němž měli praobyvatelé jednoznačně horší karty. Časem ale převládl názor, že jsou to přece jen lidé, a bílý muž byl stižen hryzením svědomí - mimochodem, ukažte mi jinou civilizaci, v níž by se takové hryzení také vyskytovalo - a karta se počala obracet. Dnes je možno bez velkého přehánění říci, že černý muž je v Austrálii nejen vybaven všemi občanskými právy, nýbrž i některými navíc.

Apartheid naruby, dalo by se říci, v němž například do Arnhemské země (plochou o čtvrtinu větší než celé království české) nesmí bledá tvář nohou vstoupit, avšak muž černý se může potloukat uvnitř i vně, kudy je mu libo. To je pouze jedním z takových práv. Za druhé z nich lze považovat zejména v poslední době hojně využívané - s jistým ostychem bych dokonce řekl, že zneužívané - právo označit některý bod v krajině - i mimo Land Trust - za posvátné místo a zabránit tak bílému muži, aby zde něco stavěl nebo doloval. »Halt,« zvolá sbor kmenových náčelníků, »tu vaši silnici si veďte jinudy, jelikož tam na tom kopečku bydlí duchové našich předků.« Duchové předků si někdy za pár tisícovek dají říci, jindy nedají; a protože duchů je mnoho a nedotknutelných kopečků také, je obtížné vůbec někde něco stavět. Aby za účelem předběžného plánování vydali seznam posvátných míst, k tomu se praobyvatelé nedají pohnout, a tak se z celé věci vyvinula zapeklitost, přesahující občas mez trpělivosti i tolerantnějších mezi bledými tvářemi.

Ale to všechno by bylo možno přijmout v rámci splátky za příkoří minulosti, kdyby práva navíc byla praobyvatelům k prospěchu. Bohužel nejsou.

Kdyby Australané nebyli takoví hodní, bezelstní dobráci, podezříval bych je, že svým praobyvatelům nastražili obzvlášť ďábelskou past, aby je vykořenili, zbavili schopnosti samostatné existence a tím zničili. Tou pastí je poskytování peněz za žádné větší přičinění než za pouhou barvu nosu. Kdo je uznán za praobyvatele, obdrží měsíčně ... v době mé návštěvy to bylo něco kolem pěti set australských dolarů. Je to znát na každém kroku, a nejen tím opileckým folklórem. Nikde poutník nespatří praobyvatele při nějakém zaměstnání, jímž by se obživili, ledaže se nechávají příležitostně zaměstnat na farmách jako náhončí dobytka. Jinak i ty nejnenáročnější práce vykonávají bílí. Praobyvatelé mají pozoruhodné, i když dost zvláštní umělecké nadání a jejich kresby a dřevořezby se slušně prodávají, ale prodávat je musí zase bledá tvář, k zorganizování vlastního prodeje jim většinou chybí ... čeho? Energie? Nadání? Chuti?

Původní smysl všech výsad a předností se naprosto minul cílem, nepomohly praobyvatelům zachovat si původní způsob života, nýbrž naopak vedly k jeho ztrátě. Nikdo už neloví v buši, neboť snadnější je koupit si za státně poskytnuté peníze balík mražených skopových kotlet v krámě. Zbytek je spotřebován za pivo a taxíky, neboť i k získání řidičského průkazu a řízení vlastního auta jaksi ve většině případů chybí energie, byť by se i peníze našly. Zato má praobyvatel, zbaven potřeby obživit se tradičním způsobem a k netradičnímu ničím nenucen, spoustu volného času. Což je pěkná věc, je-li jej nějak aktivně, tvořivě využito. Snad v něm někde vznikají zmíněné kresby a dřevořezby. Vesměs ale vidí pocestný tmavé muže sedět mlčky ve stínu a konzumovat jednu plechovku piva za druhou. Beze slova, bez hnutí svalem v tváři, bez úsměvu. Rád bych se dozvěděl od někoho zkušenějšího, jestli viděl praobyvatele se zasmát nebo aspoň usmát; mně se to nepodařilo.

Je to zvláštní lidský druh, nejodlišnější mezi všemi. Až dosud jsem všude ve světě dokázal najít k místním lidem nějaký kontakt, z nějž mohlo vyplynout porozumění, mnohdy sympatie. Zapřádal jsem s nimi kratší či delší rozhovory, nebo mi aspoň někdo natankoval benzin do auta nebo prodal meloun, přičemž bylo možno pohlédnout do očí, dotknout se ruky. Tady ne. Cokoliv o australských praobyvatelích vyprávím, nemám od nich, nýbrž od některého z bílých; připouštím, že tím může být vyprávění zkresleno. Za jiných okolností bych se pokusil o kontakt sám, ale nehybný pohled do prázdna mě odrazuje od pokusů o sblížení a budí dojem divné, pochmurné rasy. Cosi mi to všechno pořád připomíná, až si vzpomenu: kresby pralidí, jak je znám z knížek Zdeňka Buriana. Jestli ano, byl asi ten pravěk velmi neveselé období.

K čemu zde došlo? K útlaku, k vypuzení z kmenových lovišť, k vytěsnění na okraj společnosti? Jistě, zejména v dřívějších dobách. Ale svět je plný národů a kmenů, rovněž kdysi uvržených do područí bílého muže, a přesto se dovedou zasmát, přátelsky pohovořit, ukázat zájem. Ostatně i národy západní civilizace se mezi sebou nejednou častovaly útlakem a taková ochablost jim z něj nevyplynula. Nesvádějme všechno na útlak, věc je složitější i jednodušší zároveň. Kultury světa žily po svém a bez ovlivnění, dokud mezi nimi nedošlo ke kontaktům. Jakmile k nim došlo, octly se ve stavu vzájemné konkurence. V konkurenci nemusí být zlé vůle a nemusí být ani záměrná, ale nelze jí předejít; je to nejzákladnější vývojový zákon a platí pro všechny, i pro člověka a jeho různé kultury. Některé v konkurenci obstojí lépe, jiné hůř, ještě jiné vůbec ne. V Austrálii jsme patrně svědky toho posledního.

Obávám se, že popsaný vývoj nelze zvrátit žádnými podpůrnými programy, a rozdílením peněz za barvu nosu už vůbec ne, to je ve svém důsledku velmi účinná zničující zbraň. A jestli je rasismus, co jsem teď napsal... Snad je. Ale ať mi tedy někdo poví, jak to má být správně, jsem otevřen jakékoli diskusi a jakémukoli poučení. Jen jedno bych si vymínil - nežádejž nikdo po mně lakování na růžovo. To ještě nikdy, nikde a nikomu trn z paty nevytáhlo.

A byl by ovšem na druhou stranu rasismus, kdybych teď pro vyváženost nepověděl pár slov i o bílé většině australského obyvatelstva. Abych to vyslovil hned: jsou to nejmilejší, nejhodnější, nejklidnější lidé ze všech národů západní civilizace, jež jsem až doposud poznal. Neblázní, nevztekají se, jsou družní, sdílní až povídaví, vlídní. Vzpomínám si na svůj první dotek s australskou půdou, který nebyl právě líbezný: při mezipřistání v Darwinu ohlásilo signální zařízení našeho letadla nějakou závadu, takže se nedalo letět dál. Máme prý chviličku počkat, sdělily nám letušky. Za půlhodinku přišly, čekání že prý bude delší, ale máme jíst a pít, co se do nás v letištní restauraci vejde, všechno jde na účet společnosti Quantas. I hodovali jsme. Jelikož porucha vzdorovala veškerému úsilí ještě před půlnocí, byli jsme dopraveni do velmi přepychového hotelu (sám bych do takového v životě nevkročil) a ráno se pokračovalo jiným letadlem k cíli. Zdůrazňuji toto: za celou tu dobu jsem neviděl jediný naštvaný, upjatý nebo aspoň nervózní obličej. Australané jedli, pili, vtipkovali, zapřádali přátelské rozhovory v rozumném přesvědčení, že vztekáním se taky nic nespraví.

Pokouším se představit si tu situaci u nás. To by bylo nějakého lamentování, nervozity, nadávání, stížností, urgencí, zkažených nálad, důležitého běhání za šéfy, vyhrožování, že se to dá do novin! Za celou australskou cestu se mi nepřihodilo nic, co by tento příjemný obrázek porušilo, teprve po návratu se na frankfurtském nádraží nějaký spěchající pán vztekal, že mu stojí v cestě můj ranec. Aha, řekl jsem si, už jsme zase v Německu.

Chtěl jsem ten údaj zevšeobecnit a napsat u nás v Evropě, ale vzpomněl jsem si, že bych z toho musel vyjmout britské ostrovy; ani tam se lidé tak často a tak rádi nevztekají. Je pozoruhodné, jaký lidský rod povstal přesídlením keltsko-germánské britské rasy do zámoří: k anglické houževnatosti a smyslu pro fair play, k skotsko-irské ironické družnosti i schopnosti překonávat překážky se přidal průkopnicko-osadnický duch člověka odkázaného na vlastní síly, a tím svobodného. Neboť ten je svobodný, kdo ví, že si svůj život vytváří sám; a nemívá tudíž sklon hledat chyby u jiných a vztekat se nad nimi. Takoví jsou Australané a Novozélanďané, takoví jsou bílí Jihoafričané (nic zlého o těch černých, aby si někdo hned zase kdovíco nemyslel), takoví, jen už naředěnější vlivem přece jen o hodně většího mísení národů a ras, dovedou být Američané.

A je-li člověk tohoto plemene vsazen ještě ke všemu do teplého podnebí, dostavuje se u něj po nějaké generaci i jistá jižanská, úsměvná nevzrušivost, která může připadat až ospale, ale dovede se vzepnout k velmi energickému výkonu, když je toho třeba.

Uveřejnil jsem před časem úvahu o možnosti, že jsme my Češi svým založením spíš Keltové než Slované, nu, nechci teď tu věc příliš ohřívat. Jen že mi australští krajané přitakali, ano, samotným jim bylo divné, jak bez nesnází se sžili s australským prostředím, svým původem převážně irsko-skotským, a tudíž keltským. Snad, mezi jiným, k té příbuznosti patří i australská vášeň pro pivo. Je to rys rovněž keltský; Irové i Skotové jsou oddaní pivapitelé, jakož i Češi a Bavoři, mysli si každý o jejich keltství, co chceš.

V Austrálii roste znamenité víno, řekl bych dokonce, že svou kvalitou předstihující veškerou slávu francouzskou i jinou evropskou (jsemť takový odrodilec, že dávám vínu přednost před pivem, takže mám v té věci určité znalosti). K tomu je australské víno i velmi levné a pivo naopak poměrně drahé. Přesto se Australan nalévá pivem, kudy chodí. Ledaže má ten podivný obyčej, že je pije ledové, a to doslovně: chová pivo v mrazničce, a když je nalije do sklenice, plavou na povrchu šupinky ledu. Samozřejmě i skleničky musí být zmrazené, aby se pivo náhodou neohřálo.

Jelikož jsem se obával, nepřivodím-li si požitím toho nápoje omrzliny hrtanu, optal jsem se australského spolustolovníka, nezdá-li se mu pivo být přechlazené. »Když mám chuť na něco teplýho, dám si kafe,« odtušil ten muž.

Takoví tedy jsou, aspoň v mé zkušenosti, Australané. Odvážím se tvrzení, a snad mě nikdo po přečtení této knížky neobviní z nedostatku kritičnosti, že je to nejsympatičtější nárůdek ze všech, co jich přísluší k západní civilizaci. Ne že by i v jiných civilizacích nebylo velmi sympatických nárůdků; ale jejich způsob není náš, nemohu se ztotožnit s Japoncem nebo s Kambodžanem. S Australanem velmi dobře mohu. Nejsem nespokojen s místem, do nějž mě zavál osud emigranta, ale jestli mají pravdu mudrci Východu a já bych se jednou znovu narodil ... nu, Austrálie by nebyla špatné místo.

Přejeli jsme řeku Bloomfield a vydali se vstříc Dobrodružství. Ostatně začínalo dobrodružství už tou řekou, jelikož je široká, její dno všelijaké, proudění slušné a brodění je nutno ukončit, než se voda vzedme přílivem z nedalekého moře; to všechno je navíc okořeněno vědomím, že v řece sídlí krokodýli zvaní po australsku salties, největší z krokodýlích ras světa a prý docela dobře při chuti. Vydrápavše se pomocí všech náhonů a redukcí do protějšího břehu jsme pokračovali směrem k Cap Tribulation - zlověstné jméno, přeložitelné do češtiny jako Mys průšvihů - a ještě dál, pokud možno až k samému Cap York, nejsevernějšímu bodu Queenslandu a jednomu z nejodlehlejších míst Austrálie.

K mysu York jsme se nakonec nedostali, ne že bychom klesali na duchu, ale že je to dost jednotvárná záležitost, jako ostatně všechny tisícikilometrové cesty australským outbackem (říká se tak australskému vnitrozemí, o němž není jednoty, jestli v něm lišky dávají dobrou noc, nebo tam spíš chcípnul pes).

Jinak ovšem ... ale k jevu zvanému Dobrodružství musím v tomto případě podat jisté vysvětlení. Austrálie si dobyla velké pověsti mezi dobrodruhy celého světa, neboť jde řeč, že v jejích pustinách může Pravý Muž ještě osvědčit svou odolnost a vykonat výjimečné skutky odvahy. I přilétnou někam do Brisbane nebo do Cairnsu, opatří se kloboukem akubra z králičí srsti, terénním automobilem z půjčovny a takto vyzbrojeni nastoupí pouť osamělého zmužilce, ať k Cap York nebo někam jinam. Líčením takových dobrodružství jsou naplněny celé knihy, čímž lze nabýt dojmu, že jde o zcela mimořádný výkon, jejž se nemůže odvážit každý paďour. Osamělý zmužilec pak může být poněkud překvapen, když zjistí, že se kromě něj na trase nacházejí nejen stovky jiných dobrodruhů, nýbrž i australští dědečkové dobře do devadesátky, jakož i rodinky s batolaty a pudlíky. Frekvence provozu může být rozličná, jsou opravdu trasy, na nichž se mnoho lidí nepotká, ale na poloostrově York to místy připomíná pouť k Matičce Boží Vambeřické.

I pojalo mě podezření, že se to s nebezpečenstvími takového podniku nejen silně, nýbrž i záměrně přehání, aby se do Austrálie nalákali Praví Muži a posílili její turistický ruch. Až k mysu Tribulation dokonce zajíždějí i terénní autobusy jeden za druhým, z nich vystupují americké babičky v slaměných kloboučcích a rozhlížejíce se po čarovné scenerii říkají wonderfull.

Všude ti turisté, ošklíbne se zklamaný dobrodruh. Ó ješitnosti, ó pokrytectví! Turisté jsou vždycky ti ostatní, kdežto já jsem ... no, třeba hledač výjimečných zážitků. Nebo ekologický cestovatel, ti jsou teď náramně v módě. Ach jo. Když je někde tisíc lidí a já přijdu jako tisící první, jakáž pomoc, jsem turista jako všichni kolem. Je pošetilé a směšné si přisuzovat nějaký lepší, vznešenější titul. Ostatně, vyzná-li se někdo v divočině a dovede si v ní správně počínat, jsou to ti australští dědečkové v obstarožních karavanech, kteří v tom mají svou zkušenost, trávíce na cestách napříč pátým kontinentem svůj důchodový věk. Evropští zmužilci hlavně dělají rámus a svinčík a dětinským způsobem se snaží na sebe upoutat pozornost. Občas některý v návalu mimořádné zmužilosti zajede někam stranou, kam opravdu noha lidská nevstoupí než jednou za deset let, a tam zahyne žízní. Což je pochopitelné. Kontakt s přírodou je v Evropě z největšího dílu omezen na přísně vytyčené naučné stezky a tak víceméně znemožněn. Mládež chtivá dobrodružství, avšak naprosto nezkušená, má o přírodě, divočině a takových věcech pouze vyčtené představy, a octnuvši se v ní, chová se jako hrom v polici.

A ještě než opustím Austrálii, chtěl bych se zmínit o jejím moři, jmenovitě o přírodním úkazu zvaném Great Barrier Reef, což je nejdelší a nejmohutnější korálový útes světa. Poznal jsem v různých mořích opravdu mnoho korálových útesů a vím, jak rádo je místní obyvatelstvo vyhlašuje za nejkrásnější z celé planety a snad i z planet přespolních, takže jsem k takovým údajům skeptický. Ale Velká korálová bariéra ... dobře, ještě jsem neviděl na světě všechno. Ale v každém případě je nejkrásnější ze všeho, co jsem viděl.

Z Cairns se jede ke korálové bariéře dobré tři hodiny. Když se připluje na dohled, je z ní vidět takový nijaký proužek písku, po němž se procházejí tisíce mořských ptáků, nevýslovně smrdíce. Ale zato pod hladinou, s bombami stlačeného vzduchu na zádech ... opravdu se nechci příliš rozplývat. Ale oč jiné je to než ve většině potápěčských rájů! Především všechny ryby, rybky a rybičky, dosahující tamhle v Indonésii nebo v Rudém moři vesměs tak zrovna velikosti sardinky, jsou zde, jak by řekl rybář, nadměrečné. Ryby velké, ryby obrovské, ryby jako hrom, tamhle se vynořuje z modravého neznáma cosi jako hranatá almara, až v člověku hrkne, ale ona je to také mírumilovná ryba a nechává se krmit chlebem. A tady zas ... hergot, to jsem se lekl; připlula taková metrová potvora, a asi že jsem ji nechtěl krmit, vzala mi palec do huby a jala se jej žužlat. A to ještě nemluvím o žralocích, válejících se všude při dně, naštěstí jsou to žraloci hodní, co se neživí lidmi. Jen prý, kázal nám potápečský instruktor, kdybychom chtěli žraloka pohladit, nemáme to dělat hřbetem ruky, nýbrž dlaní. Jinak bychom se totiž děsně odřeli o jeho struhadlovitou kůži.

Člověka ten rozdíl zrovna udeří do očí. Inu, však je na Velké bariéře průmyslový rybolov zakázán úplně a ani nikde jinde se australské moře nedrancuje, jak je tomu zvykem všude v třetím světě. Austrálie je zámožná země a nemá toho zapotřebí; její lid je sytý a nemusí vykořistit moře až do čudliček velikosti sirky, na účet budoucích pokolení, která už z něj nevykořistí ani to.

Mořská voda je průzračná a viditelnost do dobrých třiceti metrů, nejen pro tu tříhodinovou vzdálenost od břehu, ale hlavně že jakýkoli civilizační odpad prochází dokonalými čističkami. Na dně mořském ... maně si vzpomínám na to nadělení, jaké se zraku naskýtá v jiných končinách, honosících se přízviskem potápěčských rájů: plápolající plastikové pytle a pytlíky, kelímky a jiný sajrajt, vyházený přes palubu každé lodi, která kdy plula kolem, piksly od piva, láhve, trosky všelijakých konstrukcí, staré boty, ojeté pneumatiky, korálové útvary polámané vlečnými sítěmi, zničené ilegálním lovem za pomoci dynamitu... Tady je čisto jako za dne stvoření, jen korály, písčité dno a mořský život, jako by vůbec nebylo člověka a jeho ničitelské síly. Však také cestou k bariérovému útesu dokonce ani kuřáci nesměli oklepávat cigarety do moře, nýbrž s nimi museli mazat k popelnici, natož pak nějaké vyhazování a odhazování odpadků. Možná že přísnost nařízení přispěla svým dílem k udržení čistoty v moři. Jistě i odpovědnost a uvědomění australských lidí, protože na samoúčelné zákazy by se i oni vykašlali.

Ale především ... ano, já vím, zase začínám točit klikou téhož kolovrátku, domnívám se však, že není možno jí točit dost vydatně: Austrálie je krajina způsobu západního. Aniž popírám, že se udála velká příkoří domorodým lidem, přesto pravím - je dobře, že ji západní člověk ovládl, říkejte mi, co chcete. Země není ničí vlastnictví, jen je dána člověku do užívání; a tu je nutno po pravdě říci, že západní člověk není špatný správce svěřené země. Daleko úspěšnější než jiní správcové. Přemýšlí o jejím prospěchu i o tom, jaké dědictví zanechá svým potomkům; a třebaže průmyslově vyspělá země nemůže vyhovět všem přáním přírodní neporušenosti, dočká se západní potomek zpravidla svého dědictví v daleko lepším stavu než kterýkoliv jiný. Teorie o tom, že život chudobný a neprůmyslový přírodu zachovává, kdežto život vyspělé civilizace ji ničí ... vím, že nepřesvědčím toho, kdo si vykonstruoval svou představu a skutečný stav věcí nebere v úvahu. Ale ať se každý, ke všem ďáblům už jednou, jde aspoň podívat.

(listopad 2001)

(pokračování)