Říjen 2005

Zlé planety na německém nebi

Luděk Frýbort

Nejhloupější telata si volí svého řezníka sama (bavorský premiér dr. Edmund Stoiber).

A ještě hloupější telata si svého řezníka platí, dodal bych, ale jak vidíte, nedodávám. Abych však nepředbíhal: někdy v euforii raných let devadesátých jsem v kroužku přátel vyslovil obavu, neradujeme-li se předčasně; bude velmi obtížné dosáhnout, aby se dejme tomu z Bulharska stalo druhé Německo, zato z Německa může být druhé Bulharsko jedna dvě. Přátelé odmítli takové řeči poslouchat, jsouce přesvědčeni, že osvobozené národy Východu nyní rozvinou svá přirozená nadání, čímž všechno půjde rychle a správným směrem vpřed. Nedali si říci ti dobří lidé, že taková nadání mohou být ... inu, všelijaká. Od té chvíle roky plynuly, vítězného optimismu ubývalo, až dnes... No, ne že by se z Německa mělo v tu ránu stát druhé Bulharsko. Ale může se k němu dost přiblížit, spojí-li se všechny zlé planety v nejhorší možnou konstelaci.

Během jara prohrávala německá sociálně demokratická strana jedny zemské volby po druhých, až vše korunoval katastrofální debakl v Severním Porýní-Vestfálsku, odvěké to baště pokrokového dělnictva. Neboť dělnictvo, pokud nějaké zbylo, už nikterak nebaží po osvobození ze jha kapitálu, takovými chimérami se dnes již opájejí leda nedozrálí synáčkové z lepších rodin. Prostější občan se odnaučil určovat své volené zástupce dle návodů v ideologických brožurkách, spíš přihlíží k praktickým výsledkům jejich konání. Ty byly v posledních obdobích Schröderovy vlády nad vší pochybnost žalostné. Německo, někdejší vůdčí hospodářská moc, se topí v dluzích a nezaměstnanosti, v evropském vláčku zaujalo ostudnou pozici koncového světla, i není se co divit, že dožraná veřejnost dává průchod svým citům ve volbách, na odvěké bašty se neohlížejíc. Až potud by bylo všechno pochopitelné.

Divnější bylo, co následovalo poté. Pan kancléř Schröder, mající hubenou většinu v Bundestagu, ale ve Spolkové radě (Bundesrat) už málem ani hlas, položil parlamentu otázku důvěry a přikázal vlastní straně hlasovat proti. To byl věru v dějinách demokracie nevídaný kousek, ale mohl mít svůj smysl. Spolkovou radu tvoří zástupci zemí, jimiž se po té sérii volebních katastrof stali téměř bez výjimky zástupci opozice. Nemoha proti jejich vůli prosadit kus zákona a pozbyv na vlastní žádost i důvěry parlamentu, požádal kancléř prezidenta Köhlera o vypsání předčasných voleb, a ten mu po nějakém váhání vyhověl. Ještě proběhla skrze tu habaďůru jakási dohra u ústavního soudu, k němuž se obrátili dva poslanci strany Zelených, dobře vytušivší, že volby přinesou jinou koalici a oni zůstanou na ocet. Ale soud jim nevyhověl, a jestli se na Německo ještě nepřivalí vlna tsunami, je to hotové: v neděli osmnáctého září kráčíme k volbám. A ať obracím okolnosti toho rozhodnutí jak chci, nic rozumného se mi z nich nezdá vycházet.

Proč se kancléř Schröder rozhodl spáchat politické harakiri? Původní smysl toho činu, jímž mělo být ukončení blokády parlamentu, se vytratil; sociální demokraté se vzápětí po ztrátě důvěry dali do náramného volebního boje a najednou jim už nevadí, že by se případným vítězstvím na příčině té šlamastyky pranic nezměnilo. Ostatně jaké vítězství. Jeho pravděpodobnost se rovná nule, což sociální demokraté dobře vědí; jejich obliba se nachází v historicky nejhlubším propadu a ani vládní partner je z něj nevytrhne. Své preference si Zelení jakž takž udržují, ale někdejší vzmach v tom také už dávno není, stěží lze očekávat, že by se voličstvo najednou začalo hrnout pod ekologické prapory. Z toho neplyne nic než hanebný ústup do opozičních lavic, a i v nich patrně zasedne zástupců páně Schröderovy partaje pořídku. Zbývá tedy k úvaze už jen možnost, že by se v té beznadějné situaci rozhodl uvolnit místo čerstvější síle s možností vyřešit nahromaděné problémy. To by ovšem byl čin velmi rozumný a hodný obdivu, ale naprosto neodpovídající veškeré zkušenosti s politiky už od dob starší říše egyptské; i mnohem méně sebestředný státník než zrovna pan kancléř Schröder by v té situaci nevypisoval předčasné volby, nýbrž by lpěl na své dávno prosezené židli až do poslední minuty, nebo přinejmenším do poslední kancléřské gáže. Co si máme o tom podivném tanci myslet?

A téměř současně s hozením vládní flinty do žita se vynořil ze svého saarbrückenského propadliště Oskar Lafontaine, Schröderův rozhořčený politický protivník a osobní nepřítel. Sebrav nespokojence na levém křídle vládní partaje a přidav k nim porůznu roztroušené marx-leninské siroty, založil panu kancléři na potvoru novou krajně levicovou stranu. Což by nemuselo znamenat nic zvláštního; levičáčtí dogmatici sebou občas škubávají, ale není jich v dnešním Německu tolik, aby dali dohromady sílu, schopnou se významněji prosadit. Nebo aspoň, opravuji, v západní části Německa. Na východě, v někdejší NDR, je to ovšem jiné; tam tvoří oplakávači komunistických pořádků nezanedbatelnou část voličstva a postkomunistická partaj PDS dosahuje až třicetiprocentních preferencí, dávajíc tak ve starých spolkových zemích podnět k úvahám, neměl-li se po pádu berlínské zdi uvalit na osvobozené východní německo nějaký koloniální režim. Ale ještě pořád nebyla v celoněmeckém průměru k ničemu víc než k troše zlosti a rozčarování.

To se změnilo sloučením obou řečených partají, jak na zavolanou k nastávajícím volbám. Ještě se nabízí otázka, na čí zavolanou, ale posečkejme s odpovědí. Jisté je, že tím tahem se německá volební krajina od základu změnila. Neboť páně Lafontainovi staromarxisté dají s postkomunisty soudruha Gysiho dohromady deset až dvanáct procent, a to už je počet, nad nímž nelze mávnout rukou. Není pochyb, nad německým politickým obzorem se stahují temně rudé mraky. Nedomyslel se pan kancléř jisté hrozby, když se odhodlával k svému harakiri? Nebo domyslel, ale nedbal? Nebo se mu, nevylučujme ani tu možnost, levičácká hrozba nějak hodí do výpočtu? Celé vedení německé sociální demokracie ovšem pěje v jednohlasém chóru, že s Lafontainovými levičáky do žádné koalice nevstoupí, ani kdyby čert na koze jezdil, to že zásadně ne a to že nikdy. Jiná do dávnověku sahající poučka nicméně praví, že netřeba propadat bezmezné víře, otevře-li politik ústa a vypustí z nich slůvko nikdy. Pakli mě nešálí paměť, bylo před uzavřením koalice se Zelenými také vypouštěno.

Shrňme tedy, jaké kombinace můžeme očekávat po sečtení hlasů. Možnost, že po osmnáctém září vytvoří vládu měšťansko-křesťanské strany spolu s liberály, je sice značná, v žádném případě však zaručená. Ručička průzkumů ukazuje k padesáti procentům, což může, ale také nemusí stačit. Pro případ, že nepostačí, je zde neochotně přijímaná alternativa velké koalice. Ta by mohla vyřešit volební křížovku, do budoucna ale slibuje zcepenělého kočkopsa, neschopného pohybu ani tam, ani onam, jak už koalice partajních mastodontů bývají. Krom toho by v ní Gerhard Schröder, jsa zástupcem hluboce minoritní strany, nemohl počítat s místem kancléře, což je okolnost pro vyslovení prognózy možná nejpodstatnější. Jistá míra ješitnosti je výbavou každého politika, ale jsou i tací (není-liž pravda), kteří by pozounům vlastní slávy podřídili i pohyb těles nebeských. Pročež, vychýlí-li se ručička volebních výsledků o půl procentíka doleva, nečekal bych, že by řečený muž nadále vypouštěl z úst slůvko nikdy, nýbrž spíš věty, jaké se v takových případech vypouštívají. V němčině zní obzvlášť roztomile, takže si neodpustím je předběžně ocitovat. Wir dürfen niemanden ausgrenzen (nesmíme nikoho vylučovat). Wir dürfen keine Berührungsängste haben (nesmíme se bát kontaktů). Zapišme si někam tato velevýznamná rčení, kdyby to z Božího dopuštění došlo tak daleko.

Neboť, točme to, jak je libo, pouze spojením sociálních demokratů, Zelených, Gysiho postkomunistů a Lafontainových staromarxistů do levicové koalice se může kancléř Schröder nadít pokračování své kariéry, jiné možnosti pro něj není. Jak by se pak srovnal se svým arcinepřítelem Lafontainem, jak by si tento rovněž silně samolibý muž s napoleonskými sklony vedl pod společnou stranickou peřinou s velemazaným soudruhem Gysim, toť jiná věc, slibující zajímavou podívanou. Ale veselo nám z ní nebude, ani většině německého lidu, ani obyvatelům zemí českých, a v důsledku všech důsledků ani Evropě a celému západnímu světu. Pro Čechy by takový vývoj znamenal proměnu nejbližšího a nejvýznamnějšího souseda v chaotické nedochůdče, upadající v důsledku prosazování starosocialistických receptů stále hloub k balkánské úrovni. Na německém západě se dá čekat silný nárůst nevraživosti vůči východnímu teleti, které si ve smyslu Stoiberova výroku zvolilo řezníka nejen na sebe, nýbrž bohužel i na rozumnější většinu populace, a ještě si za to dává platit. Požadavek přiškrcení stamiliardových podpor, plynoucích už patnáct let z německého západu na východ, se může ozývat v intenzitě, jíž se šéfové spolkových zemí těžko budou protivit. Evropě hrozí vytvoření postkomunistického pásu na jejím východním okraji, jakož i vzrůstající neochota trpět ve společné domácnosti nepoučitelné nájemníky a ještě si do ní pouštět nové. A západní svět se může připravit na velké zpychnutí protiamerické fronty, již povede putinské Rusko za poslušného přitakání Schröderova a Lafontainova Německa. Napadá mě dokonce, zda teprve dosazením ruského x do německé rovnice nezačíná dostávat smysl jak výše zmíněné harakiri, tak v pravý čas obživnuvší krajní levice.

Nepřikládám obvykle volbám v západních zemích velké váhy, jelikož všechny partaje dělají po usednutí do vládních lavic vcelku totéž, žádná z nich peníze nekakajíc. V nastávajících celoněmeckých volbách může jít o víc: o kolaps významného článku západní civilizace, z nějž se nemusí probrat ani zmoudřením telat po čtyřech letech. Západ se po dlouhých šibřinkách naivity konečně začíná probouzet ze shovívavosti k ideologii militantního islamismu, který není výstřelkem několika vyšinutých hlaviček, jak se donedávna blahovolně předpokládalo, nýbrž nesmírně destruktivní politický systém s nárokem na světovou hegemonii. Bylo by dobře, kdyby Západ nezůstal u tohoto poznání, nýbrž je rozšířil i na druhý systém příbuzného druhu, nesoucí jméno postkomunismus. Ani on totiž není pomalu se rozplývající zápach z mršiny komunismu, jak jsme pošetile věřili, nýbrž nová, dobře propracovaná, rozpínavá mocensko-politická doktrína s velkou kapacitou vydírání. Nebudou-li při nás stát všichni svatí, může se osmnáctého září dát na pochod.

Dej, Bože, ať jsem špatným hvězdopravcem!