Říjen 2005

V Česku je každý pisatelem

Eugen Hubacz

Jak jsem k tomu poznání došel? Inu, podívejte se do internetu a zjistíte, kolik se toho v Česku napíše. Vezměte třeba Britské listy. Každý den se tam objevuje nesčetné množství článku, některé zajímavé a některé vůbec. Píše tam kdekdo, až mám někdy pocit, že to jsou všichni mudrci, kteří znají odpovědi skoro na všechno. Z anonymních důvodů nebudu samozřejmě nikoho jmenovat, nejsem literární znalec, pouze čtenář, který se chce něco dovědět. Najdete tam například pojednání o tom, jak jsou Spojené státy neschopné poradit si s nějakým větším větříkem. Pak autorovi onoho pojednání zase někdo odpoví, že neví, o čem píše.

Zkrátka, články provokují každého k nějaké reakci. To, holt, už je taková česká povaha. Nejvíce se s tím člověk setkává v hospodách nebo i na sportovních událostech, kde diskutéři vědí předem, kdo že soupeřů je lepší, aniž vyčkají výsledků. Jako kdyby to měnilo něco na výsledku, když Sparta prohrála, i když je lepší. On také komunismus to prohrál a spousta lidí vám řekne, že byl lepší, no ne?

Vrátím se tomu, jak v Česku každý „zasvěceně“ píše a popisuje různé události či politické průšvihy. Že jich je v Česku habaděj, nemusím zdůrazňovat. Samozřejmě ten galimatyáš, do kterého se ČR dostala svou sametovou revoluci, dává podnět k mnoha diskusím. Některé jsou plodné, jiné nic neřeší. Ty plodné se většinou vytratí z myslí, jakmile někdo napíše něco, co onu plodnou myšlenku buď zveličí nebo ji úplně znemožní.

Četl jsem v BL také článek o Foglarovi a připadalo mi to jako nahromaděná slova tak, aby to bylo gramaticky správně, ovšem celkový smysl to nemělo. Oněch slov seřazených do jakéhosi slovosledu bylo ale tolik, že by to umořilo i osla.

Víte, ono se dá napsat ledacos a s různým množstvím slov. Jsou například taková pojednání, kde si člověk po skončení četby řekne, no, a co tím chtěl básník říci? Jenže nemám na mysli básně, nýbrž účelové psaní, kterým chci něco vyjádřit, ať už je to myšlenka nebo pohnutka přímo k „probuzení“.

Každý jistě zažil situaci, kdy se diskutovalo hodiny a stejně se nic nevyřešilo. Máte pocit při čtení mé úvahy, že vlastně nemám co sdělit? Mohu to učinit buď po lopatě nebo zdlouhavým výkladem o tom, jak spousta pisatelů dokáže psát a psát a vlastně nic nesdělit. Tedy po lopatě: příliš mnoho pisatelů maří nejen svůj čas, nýbrž i těch, kteří jejich hovadiny čtou. Na to já nemám čas. Zdlouhavá líčení přenechávám těm, kdo se v nich vyžívají.