Říjen 2005

Byl jsem ve wermachtu, co se dalo dělat

Marek Kerles

"Česky jsem se naučil až v jáchymovském lágru. Od českých letců," vzpomíná František Opelka, za druhé světové války voják německé armády.

LN Jak se podařilo německému vojákovi, bojujícímu v hitlerovské armádě, zůstat po válce v Československu?

Do Benešova jsem se z války vrátil až v roce 1946 s vyléčeným průstřelem břicha. Do odsunu Němců jsme se nedostali asi proto, že můj otec byl polovičním Čechem. I když česky skoro neuměl. Druhým důvodem byl asi nedostatek řidičů. Hned jsem totiž dostal zaměstnání jako řidič a vozil jsem "dlouhé dříví" z lesa. Tenkrát měl tady v kraji řidičský průkaz jen opravdu málokdo. A tak brali každého, kdo jen trochu uměl řídit nákladní auto.

LN Kde jste za války bojoval?

Narukoval jsem v roce 1942, to mi bylo sedmnáct let, k leteckému průzkumu. Jsem totiž vyučený letecký mechanik. My jsme ale za války nikde dlouho nezůstávali, každou chvíli jsme se stěhovali. Byl jsem ve Francii, Dánsku, Holandsku, Rusku, Litvě, Maďarsku a já nevím, kde ještě.

LN Jak jste vnímal porážku německé armády?

Ta se dala čekat už před koncem války. Z počátku byla úroveň letecké techniky vyrovnaná, pak ale Němci začali ztrácet. Já byl mechanikem junkersů, to byla dobrá letadla. Jenže jak válka postupovala, tak byla stále zřetelnější technická převaha spojenců. Německo už nestačilo.

LN Jak se k vám po návratu domů chovali Češi?

Tak tady na Benešovsku se naštěstí Němci nevraždili ani nemlátili. Nebo já jsem alespoň žádné násilí neviděl. Vozil jsem to "dlouhé dříví" a nikdo si mě příliš nevšímal. Navíc jsem hrál po hospodách na harmoniku. A to jsem ještě neuměl prakticky ani slovo česky.

LN Proč jste se dostal do komunistického kriminálu?

Protože jsem občas bral na korbě nahoru k hranicím i lidi, co chtěli přes hranice. Na kolenou mě prosili, abych je vzal nahoru k čáře. Mladí lidé, studenti. Co jsem měl dělat? Nikdy jsem si za to nevzal ani korunu, prostě jsem svezl stopaře. A pak mě někdo udal. Přišli si pro mne domů, v roce 1950 odsoudili a já strávil pět let v lágru v Jáchymově. U soudu mi k tomu přičetli, že jsem prý házel bomby na vesnice. Jenže jsem opravdovou bombu za celou válku skoro neviděl. Byl jsem u leteckého průzkumu, ne u bombardérů.

LN Co jste dělal v Jáchymově?

Nejdřív mě dali k lamačům, ale naštěstí ne na dlouho. Jestli jsem za něco v životě opravdu vděčný, pak za to, že jsem se mohl vyučit leteckým mechanikem. A že mě ve škole něco naučili. Když jsem pak v Jáchymově opravil elektriku na první lokomotivě, už jsem nic jiného nedělal. Dokonce jsem si mohl vybrat spolupracovníky. Bylo tam spousta chytrých lidí, inženýrů, vysokoškoláků. Bylo z čeho vybírat.

LN Věděli vaši spoluvězni o tom, že jste sloužil v hitlerovské armádě?

Věděli, s tím jsem žádné problémy neměl. Dobře česky jsem se dokonce naučil právě až v Jáchymově, a to od českých letců, kteří sloužili za války v Anglii. My jsme si rozuměli. Ti angličtí letci, to byla i v lágru šlechta, my jsme si jich vážili.

LN Nikdy jste se nebavili o tom, že třeba právě letadlo z vaší jednotky mohlo sestřelit nějakého českého letce? Nebo o tom, že jste prostě pomáhal nepříteli, který má na svědomí životy jejich kamarádů?

V Jáchymově jsem se dokonce setkal s několika českými letci, kteří za války bojovali na ostrově Mermel, a to shodou okolností ve stejné době, kdy jsem tam byl já. Nikdo mi ale nenadával a já nenadával jim. To byla prostě válka. Oni si dovedli představit, jak jsme dostávali na frak. A já zase věděl, co museli zažít oni.

LN Co jste dělal po návratu z lágru?

Zaměstnali mě v ČSAD. Jezdil jsem s náklaďákem a pak s linkovým autobusem. A dělal také provozního mistra. Prakticky až do důchodu. To víte, že jsem si musel občas vyslechnout řeči o kriminálníkovi a podobně. Dokonce jsem chtěl dát výpověď, což tenkrát vůbec nebyla legrace. Jenže vedoucí za mnou přišel a říká: Nikam nepůjdeš! Tady už ti nikdo nadávat nebude, za to ručím. Pak mi komunisti dokonce nabídli členství ve straně. Já to ale odmítl. Já nikdy nechtěl být v žádné partaji, a zvlášť ne u komunistů.

LN Proč podle vás KSČ chtěla mít ve svých řadách německého veterána?

Já, abych pravdu řekl, nevím. Možná chtěli dokázat, jak bývalého nepřítele dokázali přetvořit v přesvědčeného komunistu.

LN Nikdy jste nelitoval toho, že jste na rozdíl od většiny Němců, nuceně odsunutých za hranice, po válce zůstal v Česku?

Nelitoval. V Jáchymově jsem chtěl požádat o vystěhování do Německa, to tenkrát byla taková možnost. Můj bratr se třeba vystěhoval. Jenže jeden politruk, na toho si nemůžu stěžovat, mě varoval, abych si tu žádost nepodával. Že mě vedení lágru okamžitě poté schválně přeřadí na tu nejtěžší práci a já půjdu nakonec za hranice jako troska. A měl pravdu. Měl jsem v Jáchymově kamaráda, který o vystěhování zažádal a přišel úplně o zdraví. A v Německu pak taky neměl na růžích ustláno.

LN Dostal jste se během komunismu do Německa alespoň za příbuznými?

Dostal. Asi dvakrát. Jenže já už tam ani nechtěl. Pokaždé mě po návratu do Česka vyslýchala Státní bezpečnost. Když jsem prý sloužil za války u Němců, tak znám tu výzbroj a zbraně a mohl bych jim předávat nějaké informace. Já vždycky odpovídal, že už nic nevím a k žádné spolupráci se nemůžu zavázat. Tak mi řekli, abych podepsal protokol. A vidíte. Po revoluci jsem se objevil v těch jejich seznamech, jako kdybych byl nějaký agent.

LN Za druhé světové války jste sloužil v německé armádě, po jejím skončení jste strávil pět let v komunistickém lágru. Co bylo pro vás v životě největším poučením?

Že ten malý člověk opravdu nemůže za nic. Vždycky ho nějací papaláši potřebují jen k tomu, aby se dostali k moci, pak už je jim ukradený. Ať to byli fašisti nebo komunisti, vždycky akorát zneužili obyčejné lidi.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)