Říjen 2005

Jazykovědce trápí "volování"

Marek Kerles

Zatímco řada moralistů dnes kritizuje vulgární výrazy používané účastníky televizních "reality show" Velký bratr a VyVolení, je televizní zábava zároveň tím nejlepším důkazem o zřejmě nesmrtelné úloze slůvka "vole" v českém jazyce.

Naprostá většina účastníků soutěže, včetně žen, totiž těmito slůvky prokládá prakticky každou holou větu, aniž by zároveň chtěla někoho urazit či někomu nadávat. "Vyvolení" přitom nepředstavují v národě žádnou výjimku, ale spíše pravidlo. Stejným způsobem totiž už několik desítek let takzvaně "volují" i tisíce dalších Čechů. Proč? Jak se slůvko "vole" vlastně dostalo do jazyka a proč v něm tak zdomácnělo? Nad těmito otázkami si jazykovědci v Česku marně lámou hlavu.

"Rozhodně neznám jiný žádný jazyk, v němž by název vykastrovaného býka či vůbec nějakého zvířete fungoval jako konverzační vsuvka," říká známý český lingvista Václav Huňáček. Čeština podle něj představuje v tomto směru naprostý unikát.

Vůl přežil i nástup módní vlny anglismů. Podobný názor mají i další odborníci. Slůvko "vole" se podle nich začalo objevovat v masovějším měřítku v češtině až po druhé světové válce, pravděpodobně v padesátých či šedesátých letech. "Tahle vsuvka vystřídala z nějakých neznámých příčin pojem člověče, zkráceně čéče, které se do vět vkládalo v době mého mládí," říká čtyřiasedmdesátiletý profesor Václav Konzal ze Slovanského ústavu Akademie věd.

Osobně si ale také nedovede vysvětlit, proč zrovna slůvko "vole" zdomácnělo v češtině natolik, že přežilo nejen celou dobu komunismu, ale i současnou módní vlnu vulgarismů anglického původu. "Všímám si, že tohle slůvko začaly v mnohem širší míře používat i ženy a dívky," tvrdí Konzal. "I můj vnuk, když chtěl před časem projevit radost z dárku, prohlásil: babi, ty vole, to je krásný. Přitom si vůbec neuvědomil, že řekl nějaké sprosté slovo," dodává lingvista.

Někteří divadelní vědci připomínají, že oslovení "vole" či "milý vole" začali už za první republiky používat Voskovec s Werichem. "Titulovali se tak mezi sebou, když chtěli jeden druhého na jevišti pochválit. Slůvko si ale šeptali, aby je diváci neslyšeli," říká teatrolog Vladimír Just. O tom, zda právě Werich s Voskovcem nechtěně rozšířili "volování" do běžného jazyka, lze však jen spekulovat.

Stejně tak se podle Justa pohybuje v rovině spekulací i možný vliv známého studentského sloganu "Servít je vůl", který se v reakci na metody neoblíbeného profesora začal od padesátých let objevovat na zdech domů. Heslo pak rozšiřovali i studenti, kteří s dotčeným profesorem neměli vůbec nic společného. "Já tenhle nápis našel dokonce na pařížské Eiffelovce," tvrdí Just.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)