Říjen 2005

Nepřemožitelný vůl

Ivan Klima

Stál jsem v tramvaji přímo nad dvojicí asi patnáctiletých výrostků, kteří seděli proti dvěma starším dámám a zdvořile s nimi konverzovali o automobilismu a o školství. Dámy se na ně laskavě usmívaly. Když se zvedly (a já se mohl díky tomu posadit), mladíci na sebe pohlédli a jeden z nich šťouchl do druhého. "Ty vole, to byly čísla, vole."

"Ty vole," odvětil druhý, "já, vole, myslel, že se poseru, vole." Tak si stačili přátelsky zavolovat asi padesátkrát, než po třech stanicích vystoupili. Nedávno jsem slyšel několik děvčat, která se oslovovala stejně, což mi připadalo nepřípadné, vždyť vůl je přece rodu mužského. Už za mých mladých let se volovalo, i když mi připadá, že v trochu menší míře. Já se nikdy s nikým takhle neoslovoval, nechtělo se mi předstírat, že jsem vyrostl ve stáji.

Zažil jsem mnoho různých oslovení: frajere, pardále, brouku, čéče (člověče), kolego, blbče (náš třídní říkával: jste tak blbý, že vás nevzali na řemeslo, tak vám nezbylo než študovat), bratře, souhu (soudruhu). Kolega Lustig oslovuje své přátele: "Děvko!" Existují ještě peprnější oslovení, ale žádné se nevžilo, jen vůl přečkal všechny revoluční změny. Když po letošním mistrovství světa v hokeji zabloudili reportéři s mikrofonem do kabiny vítězů, vůl tam kraloval nad každým jiným oslovením. Zkuste ale někomu stejně nezávazným či přátelským tónem povědět: "Ty seš přece vůl", nejspíš se urazí nebo odpoví něco drsného. Dalo by se říci, že ubohé tažné a dnes už téměř vymizelé zvíře se v oslovení: "ty vole" proměnilo jen ve slovní vatu, v takové to výplňkové "jako", "prostě", či "že?", tedy v něco, co partner v rozhovoru už nevnímá.

Ale i tak by bylo zajímavé uvažovat, jak k této proměně došlo. Napadá mě, že původně to oslovení vzniklo mezi mládeží jako heslo, trikolora těch, co si byli rovni ve svém postavení vůči autoritě různých milostpaní, milostpánů, šéfů, ředitelů, vedoucích, mistrů, pánů (později soudruhů, nyní opět pánů) učitelů. Heslo musí být jednotné a pádné (rozhodně nesmí být něžné), proto se nehodí, aby se ti, kdo touží po splynutí s osobami stejného postavení, rozrůzňovali jako Jaroušové, Miloušové či Mirkové, anebo dokonce Boženy či Renáty. Z kruhu podobných obecně užívaných oslovení se bylo třeba vymanit, vymyslet si naopak něco sjednocujícího, naoko degradujícího a zároveň provokativního.

Proto vůl mohl obstát. Žádný soudruh, žádný Franta, učeň, student, kolega, spoluhráč, soupeř, chlap, ale prostě: vůl. Ty jsi vůl, já jsem vůl, a dobře si, ty vole, rozumíme.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)