Říjen 2005

Sudety nejsou měsíční krajina

Jana Klusáková

O Sudety, jejich historii, krajinu a společnost se Petr Mikšíček (1977) intenzivně zajímal už během studií na Filozofické fakultě UK v Praze. Stal se členem a později místopředsedou sdružení Antikomplex, které se věnuje reflexi česko-sudetských vztahů, připravoval fotografický projekt Zmizelé Sudety. Letos má opravdu napilno: v květnu mu vyšel cestopis Sudetská pouť aneb Waldgang, na září chystá vydání rozsáhlé publikace Znovuobjevené Krušnohoří a do Vánoc stejnojmennou výstavu v Božím Daru. Po vzoru Bohuslava Blažka pro své aktivity razí termín sociální ekologie.

O čem bude váš nový projekt?

V knize Znovuobjevené Krušnohoří jsou texty a hlavně fotografie, které jsem společně se svým otcem pořizoval od ledna 2005 do konce letošního května. Metodologie vychází z výstavy a knihy Zmizelé Sudety: porovnáváme různá místa v Krušných horách, jak vypadala kdysi a teď. Tentokrát už v barvě a na mnohem lepší fotoaparát. Rád bych vyvedl z omylu ty, kdo si myslí, že Krušné hory se musí objet obloukem, že je to zničená měsíční krajina. Chci ukázat, že jejich západní část je docela dobře srovnatelná se Šumavou; jsou tam nádherná místa, vhodná pro rekreaci.

Jste místopředseda občanského sdružení Antikomplex, které se zabývá česko-německými vztahy. Proč „antikomplex“? Kdo má komplex a z čeho?

Do sdružení jsem přišel až v roce 2000, takže název jsem nevymýšlel. Přišlo mi ale, že my Češi máme strach z jakékoli aktivity na německé straně: naše reakce bývá nepřiměřená, podrážděná, občas agresivní. Nic nenasvědčuje vyrovnanému partnerskému postoji – spíš by se dalo mluvit o zakomplexovaném chování.

Členy sdružení jsou jenom Češi?

Kolegyně, která překládá naše texty, Susanne Zetsch, je Němka z Drážďan – žije už tři roky v Praze.

Jaké projekty Antikomplex realizoval?

Tím prvním dlouhodobým byl komponovaný pořad Kdopak to žil v naší zemi? Jezdili jsme s ním po českých gymnáziích a sdělovali středoškolákům, že do roku 1946 jsme tu měli početnou menšinu českých Němců. Seznamovali jsme je s jejich životem, kulturou i s důvody česko-německého rozkolu. Zjistili jsme, že studenti o tom nevědí skoro nic. Už tři roky putujeme s výstavou Zmizelé Sudety a chystáme další projekty. V polovině srpna nám ministerstvo školství schválilo dotaci ze strukturálních fondů na projekt Krajina za školou. Rozjede se teď v září asi na dvaceti školách. Jde o stejný princip porovnávání historických a současných snímků, všechno si ale tentokrát budou připravovat sami studenti. A další naší aktivitou bude výstava leteckých fotodvojic. Podařilo se nám shromáždit asi osmdesát párů leteckých snímků ve velkých formátech. A také jsem s kamarádem skladatelem Pavlem Mlejnkem z Turnova začal pracovat na soundtracku ke své knize Waldgang. Bude to něco jako hudební ztvárnění pocitů z krajiny Sudet.

Německá vláda nedávno udělila sdružení Antikomplex prestižní Dehio Preis za snahu o uchování kulturního dědictví Němců ve střední a východní Evropě. Za co jste ji dostali?

Za projekt Zmizelé Sudety. Upozorňujeme jím na to, že po druhé světové válce tady zůstala spousta artefaktů německé kultury, které velmi rychle mizely a dnes patří k ohroženým druhům. Měly by se ochránit jako zbytky někdejšího genia loci. Název „zmizelé Sudety“ je ale bohužel čím dál reálnější, protože i ty poslední domy a staré tovární haly berou za své.

Vaše kniha se stala na českém trhu bestsellerem, prodalo se takřka devět tisíc výtisků. Díky čemu?

Protože Sudety jsou téma, o kterém se nemluvilo, a pokud se něco vydávalo, tak o Sudetech za druhé světové války nebo o odsunu. Nic o osídlování a přeměně přelidněných Sudet na poloprázdné pohraničí. My jsme se po Sudetech rozhlédli nepoliticky, z pohledu každodenního života. Ve své době šlo o unikátní projekt, a stejnojmenná výstava navíc putovala a lákala pozornost. Troufám si říci, že Sudety jsou dodnes dírou na kulturním trhu i v kultuře jako takové.

V poslední době se diskutuje o tom, zda říkat někdejším sousedům sudetští Němci nebo raději čeští Němci. Jaký je váš názor?

Setkal jsem se s různým označením, podle toho, jak je kdo vnímá. Mně zní dobře „čeští Němci“ – mám dojem, že tak o nich člověk dokáže mluvit líp. Když jsem teď shromažďoval všechny ty informace na české i německé straně, zjistil jsem, že sami o sobě v podstatě nevěděli, kdo jsou. Paní z jednoho muzea mi říkala, že když uprchlíci po válce přišli do Oberwiesenthalu na saské straně, jim říkali „ti Češi“, kdežto u nás „ti Němci“. Na německé straně jim přisuzovali typicky české vlastnosti, například bodrost.

Původních sudetských Němců už moc nezbylo. Zajímá jejich děti ještě, odkud pocházejí?

Vřadili se sice do německé společnosti, ale přežívá v nich silné pouto k původní domovině. Mluvil jsem v Mnichově na vernisáži Zmizelých Sudet s jedním klukem, mohlo mu být tak pětatřicet. Říkal, že odmalička zažíval, jak babička opakuje: „Doma je v Krušných horách, tam bylo nejlíp.“ Nikdy tady nebyl, ani se sem zrovna nechystá, ale na otázku, kde je doma, odpovídá: v Krušných horách. Spatřuji v tom důkaz toho, že pouto lze získat i citem, bez vlastních zkušeností.

Pečuje český stát o kultivaci česko-německých vztahů?

Na úrovni ministerstva zahraničních věcí a ministerstva kultury tyhle vztahy fungují. Ale mediální přestřelky landsmanšaftu a našich politiků, to je spíš výron populismu a současně pozůstatek studené války. Ale to reálné, na čem se dá stavět, o tom se nemluví. Po třech letech zkušeností mohu říci, že na místní úrovni vzájemný strach vymizel a v regionech na obou stranách hranice probíhá mezi Čechy a Němci minulostí nezatížená komunikace. Nedávno jsem byl o víkendu v Abertamech; na zdejší pouť přijelo z Německa asi třicet původních usedlíků; vyšlapali na horu Plešivec a skončili v hospodě v přátelském rozhovoru s místními Čechy. Přivezli si hudební nástroje a na náměstí si zahráli. Vzniká tak nový místní kolorit.

(Respekt, www.respekt.cz)