Říjen 2005

Rajch v nás

Stanislav Komárek

Oslavy šedesátého výročí konce války zdárně proběhly. V německy mluvících zemích i u nás už žije jen velice málo těch, kteří se války aktivně účastnili - naopak, v populaci naprosto převládají ti, kdo se narodili až po pádu Berlína. Přesto jsou stíny třetí říše jaksi delší, dokonce v jistém smyslu delší než stíny komunismu, který připravil o život více lidí. Je to zřejmě dáno její hlubší mytičností, spářenou s technologickým pokrokem a perfekcionismem v podobě nikdy v dějinách nevídané.

O tom, že minulost stále ještě nepříjemným způsobem kyne, svědčí nedávná rakouská aféra. Firma Baumax tu začala prodávat dřevěné chatky s názvem Mauthausen. Způsobit v Rakousku skandál čímkoli je relativně snadné, přesto ale tento případ poukazuje k neuralgickým bodům kdesi hluboko pod kůží. Sám jsem ostatně před nedávnem rozmluvil jednomu ze svých žáků překládat termín německého biologa a myslitele Jacoba von Uexkülla "Umwelt " jako "osvětí", byť by se tak přeložit zajisté dal. Podobnost s českým jménem pro Auschwitz však jaksi zarazí - v posledních šedesáti letech zřejmě není v Evropě tabuizovanějšího slova.

Dřevěné chatky se jistě mohou jmenovat jakkoli a svět, ba ani osvětí se neotřese. Měli bychom se ale zamyslet, jaké podivné registry v člověku nacismus i komunismus v době, kdy byl ještě při síle, otvíraly. Starší pánové ve Vídni, pokud byli mimo oficiální protokol ochotni o celé věci hovořit, říkali většinou cosi jako "velká doba to byla, mladý muži, velká doba, to vy si už vůbec neumíte představit..." nebo "nu, chyby se dělaly, jen co je pravda, stačilo je vyvézt na ten Madagaskar... a Anglie, ta se měla taky dobýt napřed..." či "to já tenkrát na Litvě... to jsem býval ještě jinší pašák než dneska..." atd.

Oba systémy v zásadě brnkaly na struny ukryté kdesi hluboko v lidských duších - nacismus na kmenovou vypínavost a mystérium krve a pokrevenství, komunismus na neméně kmenové představy o kolektivní práci, přerozdělování a závisti. Nenechme se mýlit, démoni v našich duších nejsou mrtví, jenom spí. Aby spali sladce a dlouho, je třeba jim věnovat neutuchající pozornost a péči.

Jen ta okolnost, že komunismus tak dlouho vyhníval a ztrácel na průraznosti, způsobila, že se sekyrníky z padesátých let už většinou nemusíme sedět v jedné kanceláři, protože mezi tím odešli do důchodu. V Německu tomu bylo jinak a podrobnější rešerše ukazují otřesné skutečnosti. Řada vysokoškolských učitelů byla kontaminována rozmanitými "výzkumy", z nichž dnes zůstává rozum stát. Doktor Mengele sice utekl kamsi do Jižní Ameriky, jeho učitelé, kteří po válce odpřísáhli, že netušili, odkud a jak kolega Mengele ten zajímavý materiál, který pro ně "v terénu" sbíral, získával, seděli na univerzitních stolicích až do svého přirozeného skonu. Je také dobře poznamenat, že Mengeleho vědecký životopis neukazuje na vyvrhele na první pohled. Není sice známo, zda v mládí trhal či nikoli mouchám nožičky, ale na druhé straně získal dva doktoráty, z medicíny a z biologie. Jako mladý a dynamický vědecký pracovník působil na Ústavu císaře Viléma, nejprestižnější výzkumné instituci v zemi.

Teprve nyní, kdy všichni bezprostřední aktéři vymřeli, se nebývale zintenzivnil zájem o výzkum této éry v německé vědě. Z rajchu toho však i u nás zbylo víc, než se má obecně za to: v té době byl zaveden letní čas a jízda na silnici vpravo, v Německu i latinka namísto kurentu a církevní daň. Vrchnostenský stát, který ve střední Evropě vše kontroluje a do všeho se plete, od té doby ještě více zbytněl, byť o životě a smrti už přece jen rozhodovat nemůže.

Principy, aplikované v lágrech na lidi, se dnes alespoň uplatňují na hospodářská zvířata ve velkochovech a budou příští generace jistě neméně děsit a znechucovat. Lidská povaha se samozřejmě od těch dob nezměnila. Čteme-li si dnes knihu českého lékaře (a dodejme, že velmi věřícího komunisty) Františka Bláhy Medicína na scestí, která vyšla hned po válce, vidíme, že hrůzy tábora v Dachau byly jaksi obludně hypertrofovanými nepravostmi, s nimiž se setkáváme v každodennosti tehdejší i dnešní, v zřetelnější formě třeba v kasárnách, v méně zřetelné i v civilním životě.

Nacismus, pokud by zvítězil či se nějak dlouhodoběji stabilizoval, by nakonec nepochybně také "vyhnil" a ztratil na průraznosti, ale proces by trval jistě dlouho. Když slyším někoho z pamětníků minulých totalit vyprávět o tom, že "myšlenka byla správná, jen se to vzalo za nepravý konec", ježí se mi podnes zbytky vlasů. Ne že bych se bál, že by zas mohly v původní podobě oživnout, ale podzemní řeky, které je napájely v lidských duších, podnes kdesi v jícnu temně hučí a vymílají nová koryta.

Z rajchu toho však i u nás zbylo víc, než se má obecně za to: v té době byl zaveden letní čas a jízda na silnici vpravo, v Německu i latinka namísto kurentu a církevní daň. Vrchnostenský stát, který ve střední Evropě vše kontroluje a do všeho se plete, od té doby ještě více zbytněl, byť o životě a smrti už přece jen rozhodovat nemůže.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)