Říjen 2005

Vanutí ducha

Stanislav Komárek

Obtížně přeložitelné německé slovo Zeitgeist se tradičně používá pro vyjadřování specifik společenské atmosféry té které doby. Český ekvivalent "duch doby" pokrývá jen z části celou šíři sémantického pole tohoto výrazu, a tak jej zde budu používat v poněkud počeštěné podobě "cajtgajst", což není větší prohřešek proti brusům českého jazyka, než když řekneme "fotbal".

Je skutečně s podivem, jak se cajtgajst může během velmi krátké doby změnit -jen trochu starší čtenáři si jistě dobře pamatují celoevropský poryv, který takřka přes noc odfoukl komunismus, sice už dávno vykotlaný, ale přece ještě dobře vyzbrojený - bez války, hladomoru či jiného zásadního otřesu. Biblické ujištění o tom, že duch vane, kam chce, nebylo lze vidět nikde názorněji - čtyřicet let předtím foukal cajtgajst zcela opačným směrem. Jeho vanutí je vlastně typické jednou věcí: ti, kdo by mu chtěli odporovat, se jako zasaženi kouzelným proutkem zmůžou jen na nevýrazný odpor, pokud vůbec, a ztratí odhodlání a sebedůvěru - někteří dokonce aktivně pomáhají prokopávat přicházející vlně hráz.

To se týká událostí blahých i neblahých - těžko najít společenskou změnu, která by vůbec nikomu a ničemu neprospěla, právě tak jako takovou, která by nikomu neuškodila. Rozdíl je jen, a to je podstatné, v míře drsnosti - třídní či rasový nepřítel, který skončí na šibenici či v lágru, se nedá srovnávat s nešťastným funkcionářem, který musí opustit svůj milovaný sekretariát a věnovat se podnikání.

Proč cajtgajst někdy z čista jasna zaduje a pak dlouho dlouho nic, lze se jenom dohadovat (vysvětlení nenápadným hromaděním drobných změn je nevydatné). I paleontologie si vždy vypomáhá nějakou katastrofou, protože si v rámci vědy nelze myslet, že by třeba stromové přesličky, zdárně rostoucí miliony let, zmizely jen proto, že se přežily a "evoluční vítr" zafoukal jinak.

Jsme-li u té evoluce, je pro mne jako biologa velmi zvláštní a znepokojivé, jak rychle se v současné Evropě, o Americe ani nemluvě, šíří kreacionistické koncepce nejtvrdšího a nejjednoduššího typu - v myslích mnoha lidí začíná víra v biologickou evoluci ochabovat, ač se jinak v podstatě nic nezměnilo a žádný výrazný náboženský fundamentalismus vlastně nenastoupil. Také dnes každého na první pohled zaujme globální nástup Číny, a to pochopitelně nikoli vojenský, ale v zásadě spíše těch principů, kterými je po tisíciletí vedena. Když jsem se odtud před pěti lety vrátil a přátelům referoval o svých omračujících dojmech, málokdo mi doopravdy věřil. Dnes už se malé i velké evropské národy předhánějí v tom, čí území bude pro čínské firmy východištěm pro jejich celoevropskou expanzi.

I vytvoření jednotné Evropy, tak jak bylo plánováno a jak dnes poněkud ztroskotává, je v zásadě snaha vytvořit "Čínu vlastními prostředky", velikou zemi novými bruselskými mandaríny centralizovaně a po úřednicku vedenou, také primárně nevojenskou, s prostorem pro podnikání a ekonomické bujení "v mezích zákona" a utlumující regionální a kmenové řevnivosti. Otázkou je pouze, zda "sinizace" proběhne takto nepřímo, či - což je pravděpodobnější - tak, že se jednotlivé národy budou k Říši středu přimykat odděleně, protože jejich relativně barbarské dědictví jim brání obětovat obecnému dobrému zájem kmene.

Mne samého Čína vždy okouzlovala a zajímala, ale je těžké přehlédnout, že v čínském světě je vyžadována mnohem větší disciplína a tvrdost vůči sobě samému a jedinec má méně manévrovacího prostoru, než jsme byli v Evropě v letech jejího rozkvětu zvyklí. Od předchozích poryvů cajtgajstu se ten dnešní liší tím, že by měl proběhnout nenásilně, už proto, že čínskému duchu byla vždycky bližší "vláda štětce" než "vláda meče" a znak pro literaturu, kulturu a civilní správu (wen) je tentýž.

Je celkem jedno, že se to týkalo Číny "klasické", řada rysů kulturám zůstává jaksi dlouhodobě - i v evropských myšlenkových proudech vždy znovu poznáváme metamorfáty křesťanství i předkřesťanských tribálních společenstev.

Také konzumní bujení by mělo pokračovat, či spíše přejít do další, ještě strmější otočky své spirály. Celkové vyladění společnosti je cosi, co je v podstatě vzdáleno od každodenní politiky, ta z něho ovšem nepřímo plyne. Na prázdniny by si možná měli čtenáři přibalit namísto obvyklé detektivky Knihu proměn k podrobnějšímu studiu a nějaké té věštbě.

I vytvoření jednotné Evropy, tak jak bylo plánováno a jak dnes poněkud ztroskotává, je v zásadě snaha vytvořit "Čínu vlastními prostředky", velikou zemi novými bruselskými mandaríny centralizovaně a po úřednicku vedenou, také primárně nevojenskou, s prostorem pro podnikání a ekonomické bujení "v mezích zákona" a utlumující regionální a kmenové řevnivosti

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)