Říjen 2005

Čeští umělci jedou za Goebbelsem do říše

Pavel Kosatík

Proč vypadají intelektuálové jaksi komicky, když se vyskytují v houfech? zeptal se kdysi švýcarský spisovatel Max Frisch. Otázka, která bývá namístě v klidných dobách (kdy se od intelektuála očekávají výsledky zajímavých rozmluv s vlastním nitrem), však získává jinou platnost v čase nesvobody. Například v září 1940 se tři tucty českých tvůrčích pracovníků na deset dnů slétly dohromady jako včelky v úle; komické to ale nebylo.

Historická i krásná literatura, počínaje Novým zákonem a konče Reportáží psanou na oprátce, je plná scén, v nichž pokušitel předvádí člověku požitky pozemského světa a říká: „Bude to i tvé, když uděláš, co chci. Měj rozum. Odpor nemá cenu. Bude ti lépe, když poslechneš.“ Někomu stačí k tomu, aby se smířil s poměry, že se mu hmotně dobře vede, co ale s těmi, kteří všechno zdržují přemýšlením? Ty nejvýraznější z nich je třeba přesvědčit, aby pak strhli zbylé k následování svým příkladem. Německý ministr propagandy Joseph Goebbels, mistr této taktiky, zorganizoval v roce 1940 pro české kulturní pracovníky okružní cestu po Německu a po bojištích západní fronty. Pánové na vlastní oči uvidí úspěchy nacistických zbraní, pokochají se náladou německého lidu a po návratu budou až do smrti psát o tom, že „odpor nemá cenu“, ba naopak.

Osoby a obsazení

Nacisty sestavená čtyřiatřicetičlenná delegace měla pozoruhodné složení. Uzavřenou podskupinu tvořili takzvaní aktivisté - novináři, kteří už pro Německo psali a jež Goebbels nepotřeboval přesvědčit; spíše mohl počítat s tím, že pomohou zpracovat kolegy. Mezi těmito aktivisty byli muži pestré minulosti, většinou na krajní politické levici, ale také lidé velmi ponuré budoucnosti: pro šéfredaktora Českého slova Karla Lažnovského, snad nejhoršího z nich, si smrt přišla už v říjnu 1941; Rudolf Procházka z Lidových novin spáchal sebevraždu v červenci 1945, Vladimíra Krychtálka z Venkova popravili o dva roky později. Malíř Janko Uprka, který chtěl připojit Moravské Slovácko ke slovenskému státu a po útoku na Sovětský svaz se Hitlerovi nabídl jako dobrovolník, měl po roce 1945 štěstí: jen ho zbavili svéprávnosti.

Mezi účastníky cesty však nebyly jenom odpudivé typy. Naopak, převažovali lidé s kreditem - právě ten měl po návratu působit jako Goebbelsova tajná zbraň. Mezi „pozvanými“ byli Jaroslav Durych i Vladislav Vančura, dva největší žijící čeští romanopisci (Vančurovi jedinému se podařilo s odvoláním na svůj zdravotní stav nejet). Rovněž dirigenta Václava Talicha nebo básníka Josefa Horu znal každý Čech; jiní, možná méně známí - Josef Knap, Václav Renč, Jan Čarek - byli uznáváni v prostředí, ve kterém působili.

Do Německa jeli mistři hudby (pěvci Jan Konstantin a Pavel Ludikar, houslový virtuos Váša Příhoda), úředníci (šéf správní rady Českého rozhlasu Hubert Masařík, šéfredaktor ČTK František Hofman) i známí nakladatelé: melantrišští Josef Träger s Jaroslavem Šaldou, Bedřich Fučík od J. R. Vilímka a další. Silná jména vedle slabých, šéf činohry Národního divadla Jan Bor (těsně před obsazením Sudet dokončil film Neporažená armáda, vyzývající k obraně ČSR) vedle skladatele Celestina Rypla, který vstoupil do dějin spíše coby jeden z udavačů E. F. Buriana.

Vlak s pestře strukturovanou posádkou vyjel z Prahy 3. září. První zastávka byla v Mnichově, kolébce nacistického hnutí. Účastníci mohli obdivovat úřadovny strany: návštěva v Hitlerově pracovně, kde se podepisoval mnichovský diktát, musela zvlášť působit na bývalého diplomata Masaříka, který tam, v předpokoji, na jeho předání osudné noci v září 1938 čekal. V nově postaveném Künstlerhausu účastníci zhlédli expozici současného německého umění; na slavnostní večeři hostitelé každého z nich obdarovali soškou bavorského pacholete. Další zastávkou byl Norimberk, město, kde se konaly kolosální sjezdy strany; zrovna se tam budoval nový div světa, zasedací sál pro sto padesát tisíc lidí. Pak přišla plavba po Rýně, prohlídka památek historických měst i návštěva Kruppových zbrojařských závodů v Essenu: než Češi prošli všechny hlavní haly, uteklo pět hodin, a celou tu dobu neviděli nic jiného než kusy zbraní pro příští válečné boje.

Bomby a Bůh

Není pochyb o tom, že vedle aktivistů, kteří se cesty účastnili zčásti z přesvědčení, zčásti z kariérismu, jeli s sebou i lidé, kterým akce takového typu přinášela velké vnitřní potíže. Jedním z nich byl Jaroslav Durych: jednou už Německo důkladně projel, ve dvacátých letech, když sbíral materiál pro román Bloudění, a vytěžil z této své první cesty dodnes zajímavý cestopis. Objevil tehdy v Německu navzdory všem temným očekáváním zemi, která ani po první světové válce neztratila úplně ducha a kulturu - na rozdíl od Československa, alespoň podle Durychova názoru. Teď, v roce 1940, však Durycha v ulicích německých měst vyděsilo, jak se situace obrátila. Bůh byl pryč. Durych kde mohl, tam se nyní snažil hledat alespoň jeho zbytky v katedrálách. Spolu s Bedřichem Fučíkem, který na cestě vytvořil jeho doprovod, pojal výpravu jako cestu od kostela ke kostelu.

Básník Josef Hora byl v poněkud těžší situaci. V Boha nevěřil. Na podzim 1940 byl vážně nemocným mužem, čelícím navíc nařčení, že v nakladatelství Čin, kde pracoval, propagoval legionářskou literaturu. „Jeho“ šéfredaktor v Českém slovu Karel Lažnovský navíc dával najevo, že právě Horovým jménem chce v novinách krýt aktivistickou politiku. Číst Horovy cestovní fejetony (pod názvem Dojmy z říše začaly v Českém slově vycházet 17. září) proto znamená sledovat myšlení člověka, jenž v konfrontaci s brutální silou nemá oporu v žádné vyšší ideji, jenom v sobě samém.

Hora udělal všechno pro to, aby svůj vnitřní prostor uhájil. Jeho referát o mnichovské výstavě nacistického umění neobsahoval výzvu k českým tvůrcům, aby malovali stejně, ale pravý opak: sdělení, že toto umění je „veskrze německé“, do Čech nepřevoditelné. „Citovost tu splývá s vůlí, krása je viděna veřejně, kolektivně... Diváci se kochají, neposuzují.“ To malíř Karel Rélink, další z cestovatelů, si odnesl z expozice jiné dojmy: „Cesta do říše je pro výtvarníka oázou, kde je vydatně odškodněn za suchopár všech těch našich -ismů. Vybujely jako kaktusy, naštěstí s mělkými kořeny, ale jedovatými ostny. Německo nás jich zbaví bezpečně.“ Bylo zkrátka na každém cestovateli, jak se k tomu, co spatří, postaví.

V Kolíně nad Rýnem zkusil Hora zajít s Durychem a Bedřichem Fučíkem do dómu. Jeho šéf Krychtálek psal s nadšením o nových německých bombách, Horu však v kostele napadlo, co bude, až bomby spadnou do šest století starých katedrál. A o několik dnů později, na štaci v Rotterdamu, uviděl tyto účinky na vlastní oči. „Není to náměstí, jímž jdeme,“ psal do novin. „Vidíš v duchu bloky a ulice vysokých činžáků a obchodních domů, jež tu přednedávnem tvořily město, dnes však na tebe civí jen jejich základy... Jen dvacet minut útočily stroje říšské letecké zbraně na obchodní čtvrť, ale byla jich sta. Jejich pumy nechybovaly.“

Goebbels mluví

Desátého září výprava dorazila do Berlína. Druhý den české kulturní pracovníky přijal Goebbels. Dostal od nich obraz Prahy a za odměnu je spatra seznámil se svou vizí příštího poměru říše a protektorátu. Ihned poté, co bude - zanedlouho - rozdrcena Anglie, se začne s formováním nové Evropy. Podobně jako při sjednocení Německa za Bismarcka i nyní přijdou některé regiony a národnostní menšiny zkrátka. Jak dopadnou Češi, je jen na nich samých: „Není tu výhodnější odklidit poslední výhrady a za to být dobrovolně a loajálně součástí Německé říše? Což nemůže ani Čecha naplnit hrdostí, že například v Hamburku může spatřovat i své přístavní město?“

Přítomného skladatele Celestina Rypla taková řeč nadchla: „Vyzařovati takový proud přesvědčení, působiti takovou sugestivní mocí dovede jen ten, jehož nitro je naplněno upřímně a nadšeně tím, co říká.“ Goebbelsovou zásluhou podle Rypla už v německé kultuře nebudou zaclánět asfaltové stvůry. A v protektorátu se to musí vyčistit stejně; Rypl sliboval, že bude při tom.

Také spisovatele Václava Renče nadchla Goebbelsova myšlenka skoncovat s liberálním dědictvím západních demokracií a začít budovat znovu, s čistým stolem. Češi s Němci by se na této „nové práci budovatelské“ měli domluvit. Že se „české“ s „německým“ začalo některým účastníkům plést ještě během cesty, naznačil třeba šéfredaktor ČTK František Hofman, který při popisu britského náletu na Hamburk začal chválit práci „naší“ protiletecké obrany.

Povinnost podat o výsledku cesty zprávu v českém tisku vyřešili mnozí účastníci tím, že dodali redakcím fejeton. Josef Hora široce referoval o krásách plavby po Rýně z Koblenze do Kolína: „Širá hladina se leskne v slunci pozdního léta, uzrálé hrozny na stráních čekají na brzké vinobraní.“ Václav Talich objasnil, co je nového u opery v Hamburku a Berlíně, Josef Träger vyjmenoval nová představení německých divadel - a doplnil, že žádné ho nezaujalo. Josef Knap se čtenářům omluvil, proč jim nádheru nacistických paláců v Norimberku nemůže popsat: byl nemocný, takže se na místě nesoustředil.

Myšlenka spolupráce Čechů s Němci na základě jejich blíže nedefinovaného splynutí se však v protektorátním tisku ujala. Zřejmě nejpregnantněji ji vyjádřil komentář v Českém slově 26. září 1940: „Tato velká říše je také naší říší, tento svět s hranicemi sta kilometrů od sebe vzdálenými bude také naším světem... Buďme dobrými Čechy a budeme žít krásným životem v té nové velké Evropě, kde se naše hranice oddálily až k moři. Příště pojedeme do svého Hamburku, navštívíme i náš Rýn, budeme cestovat od hor k horám, od jezer k jezerům, od moří k mořím - a vše v jedné zemi, v naší říši.“

(Týden)