Říjen 2005

Emanuel Moravec se stává mouřenínem

Pavel Kosatík

Jeho jméno u nás platí za jméno zrádce, tím se však Moravcovo jednání po Mnichovu spíše zvenčí popisuje, než zevnitř vykládá. Stejné trauma jako on prožívaly po Mnichovu 1938 desetitisíce lidí: proč se tak fatálního rozchodu se zásadami, které až do té doby veřejně hájil, dopustil právě on?

Příčiny jeho zrady jsou složité. Nepatřila k nim, jak tomu často bývá, zbabělost: odvahu dal Moravec jako legionář a později jako vysoký důstojník československé armády najevo mnohokrát. Kolaboroval z pragmatismu, jako člověk, který své životní postoje neměl zažité, ale odehrával je jen ve verbální rovině. Věřil, že různým typům lidí život určil různou míru povinností. Ti silní, mocní, kteří vždy nesou hlavní odpovědnost, mají povinnost chovat se principiálně, předvídatelně. Ti menší a slabší, ke kterým se počítal, se podle potřeby smějí drát skulinami. V letech 1938 - 1939, nemluvě o následujících, se Moravec vydal mimo přímé cesty, po nichž kráčel v minulosti. Ze svých dřívějších zásad slevil způsobem, který znemožnil jakýkoli návrat.

Yester chce válku

Jeho chování v oné době se většinou vysvětluje obtížnou finanční situací, ve které se na podzim roku 1938 ocitl: rozváděl se tehdy s druhou ženou kvůli dívce o třicet let mladší, než byl sám; služebné v jeho domácnosti. Bylo to trapné a pro Moravce navíc komplikované, protože se musel postarat o tři syny z prvních dvou manželství. Snad s ohledem na soukromé lapálie, které odváděly velkou část jeho pozornosti, vyhodnotil Moravec vyústění mnichovské krize a trauma z něj plynoucí jinak než většina současníků.

Když se stát rozpadl, bylo mu pětačtyřicet let; jako muž i voják byl na vrcholu zralosti. Za většinu životních úspěchů právem vděčil vlastní píli, ctižádosti a snad také troše štěstí. Vypracoval se „od píky“: jako voják rakouské armády byl v první světové válce na východní frontě zajat a dalších pět let strávil v československých legiích, domů se vrátil až v roce 1920. Ve službě u vojska se našel; jeho povaha inklinovala k jasným a průzračným řešením, která vylučovala diskusi. V republice pak vystudoval vysokou válečnou školu a stal se profesorem válečných dějin, od roku 1933 plukovníkem generálního štábu.

Zrodil se v něm však také neoficiální mluvčí československé válečné doktríny, kterou pod pseudonymem Yester propagoval v knihách a nesčetných článcích v tisku. Vytvořil si zvláštní styl poplatný obecnému přesvědčení, že věda a lidský rozum dokážou rozlousknout jakýkoli problém: všechno změří, zváží, spočítají a řešení se potom najde samo. Jeho články plné statistik byly psány kategorickým, nabubřelým tónem muže přesvědčeného o tom, že je povolán k ještě mnohem vyšším úkolům. Byl člověkem upnutým k budoucnosti.

Jsou lidé, kteří ke spokojenosti potřebují mít pocit, že udělali dobře svou práci, a pak ti, kdo nedají pokoj, dokud se s uznáním nesetkají u druhých lidí. Moravec byl takovým ctižádostivým typem. Práce pro něho byla smyslem života: nebylo snadné představit si ho například jako srdečného vypravěče anekdot prostě proto, že jeho mozek neustále spřádal nové plány. Za normálních poměrů by se stal v národě váženým mužem, hrdinou války s Německem, živým nebo mrtvým. Jeho plamenným výzvám z roku 1938, aby se národ bránil nacistům se zbraní v ruce, věřil doma každý, Moravcův hlas byl hlasem československého odporu.

V kritických dnech dvakrát osobně jednal s prezidentem Benešem o budoucím postupu a zoufal si nad jeho rozhodnutím nebojovat. Poslední setkání 2. října skončilo hádkou: onoho dne zůstal pro Moravce zrádcem Beneš za to, že nevydal rozkaz k válce. Voják se s odstupujícím prezidentem shodl jen v jediné věci: Západ je do té míry morálně rozložen, že svět vlastně přihlíží jeho zániku. Zatímco Beneš vyvodil ze situace poučení v podobě orientace na Sovětský svaz, Moravec uvažoval opačně a zvolil „spolupráci“ s nacistickým Německem.

Quo vadis?

K tomuto zásadnímu obratu mu stačily pouhé tři dny: 5. října 1938 otiskl v Lidových novinách úvodník, v němž poslal do starého železa dvacet roků demokratické první republiky i s jejími nejvyššími představiteli. Člověk, který ještě v září 1937 stál čestnou stráž u rakve prezidenta Masaryka a v čele smutečního průvodu nesl státní vlajku, narýsoval teď za minulostí „tlustou čáru“. Před týdnem si přál v boji s Hitlerem položit život, teď začal plánovat, jak s ním co nejlépe vyjít. Svůj pragmatismus nazýval lepšími jmény: „Odvahou je uvědomit si, že ať se v Evropě bude dít, co chce, Češi zůstanou vklíněni hluboko do území, které obývá desetkrát silnější národ Němců.“

V poměrech druhé republiky sotva byla jiná než pragmatická politika možná, otázkou však bylo, kam až v tomto pragmatismu zajít, a také, proč má být jeho hlasatelem člověk, který doposud platil za „muže Hradu“. Kořeny zvláštní lability svých postojů na sebe Moravec prozradil v několika článcích z roku 1938, ve kterých se snažil čtenáře přesvědčit, jak je důležité, aby vždycky sledovali, „kam směřuje vývoj“. Podle Moravcova upřímného přesvědčení měl člověk odhadovat změny situace ještě dříve, než nastaly, a potom na ně rychle reagovat. V žádném případě lidé neměli čelit poměrům nějakým trvalým přesvědčením či svými zásadami.

Když tedy Moravec v týdnech a měsících po rozpadu Československa promýšlel svůj „mnichovský komplex“, došel podobně jako prezident Beneš za hranicemi k názoru, že celé státní fiasko má vlastně pozitivní význam. Zatímco Beneš v Londýně přesvědčoval sebe i okolí, že Mnichovem vyvrcholila éra appeasementové politiky a přiblížila se vytoužená válka, Moravec zhodnotil Mnichov jako událost, která vyhnala z kontinentu vyčpělé demokracie a otevřela cestu perspektivním, mnohem jednodušeji fungujícím totalitám. Nadále v té době zůstával na půdě domácí, československé politiky. Zatím ještě nebyl hlasem svého pána, Adolfa Hitlera.

K rozhodnutí stát se jím přispěl až pokus o jeho nucený odchod do penze, učiněný vojenskými orgány druhé republiky.

Armáda (a v Moravcových očích celá republika) se tím k němu zachovala macešsky: rozhodl se tedy pro záchranu na vlastní pěst, začal se učit španělsky a mluvil o úmyslu emigrovat do Mexika nebo Kostariky. Brzy však pochopil, že nedošel-li uznání u československých orgánů, stačí se poohlédnout kousek vedle: u německých.

Člověk jako on byl ideální objekt zájmu německé zpravodajské služby. S potřebou převahy nad druhými, přesvědčením o vlastní výjimečnosti, přáním mít vliv i hojnost peněz se stal spolupracovníkem bez nejmenších problémů; zverboval ho jeho bývalý žák z válečné školy. Na počátku spolupráce se Sicherheitsdienstem se jí Moravec ani netajil: kdysi to ve vzpomínce naznačil generál Jaroslav Hrbek, který se znal s Moravcem z legií: „Zrovna slyším, jak ten balvan padá mu ze srdce; tedy žádný arest, žádná poprava za články proti Hitlerovi, ale svobodná výměna názorů.“ Dostat zaplaceno za názory - bylo možné přát si ve válečné době více?

Začít znovu

Byl jako prázdná nádoba čekající na toho, kdo přijde a naplní ji. V průběhu roku 1939 se tak stalo: postupnou vnitřní proměnu zachytil Moravec v knize V úloze mouřenína. Napsal ji ve stejném roce; rukopis dokončil v červnu, korigoval ho v srpnu a září, v říjnu byla kniha v obchodech. Podle historika Václava Vebera vznikla „na popud německé rozvědky a s jejím souhlasem i jako příležitost k návratu do politiky“. Slovo „mouřenín“ v titulu mělo označit meziválečnou ČSR, která podle Moravce nejdřív posloužila zájmům západních velmocí, a jakmile tuto funkci splnila, byla jimi hozena přes palubu. Mnohem spíš však dané pojmenování platilo pro autora; pro úlohu, kterou se rozhodl dobrovolně sehrát ve prospěch nacistické věci a propagandy. Čeští čtenáři zůstali nad jeho dokonanou proměnou v úžasu. Za všechny to do pařížského exilu 19. srpna 1939 jménem odbojářů vzkázal Ivo Ducháček: „Moravec (Yester) úplně v rukou Němců.“ Ve snaze odpoutat se od své, nyní nebezpečné „hradní“ minulosti odřízl se od ní Moravec tak dokonale, jak to šlo.

Podle všeho opravdu věřil, že se dá uprostřed života zastavit, smazat všechno, co se v něm do té doby stalo, a pak začít znovu od začátku. Vsugeroval si třeba, že jeho matka vlastně byla Němka, a starším synům Igorovi a Jurijovi, do jejichž jmen kdysi uložil vzpomínku na Rusko a legie, zařídil říšské občanství, což jinými slovy znamenalo i povolávací rozkaz do Hitlerovy armády. Když oba synové odjeli na východní frontu (Igor jako člen SS divize Totenkopf), měl Moravec pocit, že jdou vlastně v otcovských stopách.

Nebyl sám, kdo pochopil výzvu Hitlerova režimu jako šanci vyskočit ze staré kůže... a začít úplně znovu. V nacistickém pojetí života jako boje všech proti všem se coby voják hned cítil doma, oblíbil si válečnickou terminologii, kterou používal, ať mluvil o zúčtování s českým odbojem nebo o nejbližší sezoně Národního divadla. Viděl sám sebe jako obyvatele světa, ve kterém se všichni mladí a silní ženou stále vpřed, aniž si zřejmě připouštěl, že by k nim sám někdy nemusel patřit. Byl lehkonohým tanečníkem v dějinách, předchůdcem všech těch, kdo v pozdějších generacích tak jako on došli k názoru, že určujícím pro člověka není jeho nitro, ale poměry - a že lepší než po svém trvat je všemu se přizpůsobit.

(Týden)