Říjen 2005

Spas se, kdo můžeš, Salmové jdou

Jan Kovalík

Návrat staré rodiny budí naděje i strach. Vět, ve kterých by každé slovo mělo hodnotu přinejmenším miliardy korun, není v češtině mnoho. Ale výrok „Hugo Salm byl československým občanem“ k nim rozhodně patří. Alespoň podle analýz zdejšího tisku. Tu větu totiž vyřkl Ústavní soud ČR a šlechtická rodina Salmů tím dostala po třináctileté bitvě možnost získat zpět rodový majetek. Majetek, dodejme, který české deníky automaticky pojí s přívlastkem „miliardový“. Co se ale pod takovým pojmem skrývá? A co čeká lidi, kteří na půdě vracející se pod správu Salmů dnes žijí?

Miliardy? Sem s nimi

Do pražské advokátní kanceláře Felixe Nevřely vchází starší upravená žena v modrém kostýmu. V ruce drží levný mobil, který pohromadě drží gumička. „Hraběnka Salmová,“ představuje ji advokát. Marie Salmová prosí sekretářku o sklenici vody a je připravena debatovat s přítomnými novináři. „Kdepak miliardy, ty bych potřebovala na rekonstrukce,“ komentuje titulky z minulého týdne, které na prvních stranách vesměs oznamovaly „návrat miliardového majetku Salmům“. Podle advokáta může mít majetek, na který Salmové uplatňují nárok v restituci, hodnotu maximálně osm set milionů. Jedná se o zhruba sedm tisíc hektarů půdy a zámek v Rájci nedaleko Brna.

Dnes paní Salmové chodí převážně gratulace k vyhranému sporu od přátel, takže nad články v novinách a nad výroky institucí, které jejího otce ještě před rokem označovaly za nacistu (viz rámeček), již mává rukou. „Spousta těch výroků byla na žalobu. Ale to je nuda stále někoho žalovat. Můj otec je teď očištěn a to je pro mne důležité,“ říká Marie Salmová. Nad otázkami, jak bude teď postupovat, zatím kroutí hlavou. Než se všechny majetkové záležitosti vyjasní, může to podle jejích slov trvat klidně ještě pět let. Již dnes je prý však jasné, že návrat rodového vlastnictví bude staronové majitele stát hlavně investice. „Uvnitř je zámek ve slušném stavu, ale zvenku je nutné vše rekonstruovat,“ říká paní Salmová. Na rekonstrukce hodlá použít výnosy z hospodaření s lesy, které pokrývají většinu restituovaných pozemků. O stavu rájeckého zámku má paní Salmová přehled, protože se tam podle svých slov objevuje každý týden. Většinu času totiž tráví mezi hájovnou nedaleko Rájce a svým vídeňským bytem. Na její přítomnost jsou zvyklí i místní, kteří ji zvou na kulturní akce pořádané obcí. Naposledy takhle navštívila mezinárodní hudební festival, který se odehrává právě „u ní“ na rájeckém zámku. Starosta Rájce Petr Klimek již s paní Salmovou několikrát jednal. Většina pozemků, na kterých obec stojí (včetně kupříkladu radnice), totiž spadá do restitučního nároku Salmů. „Ten spor se táhl již příliš dlouho a my jsme kvůli blokaci restitučních pozemků nemohli nic stavět. Teď je alespoň jasno a my máme konečně partnera, se kterým se můžeme dohodnout,“ říká Klimek. Má na mysli hlavně pole přilehlá k obci, na kterých mají ráječtí již dlouho v plánu postavit rodinné domky. Stavby jako obchody, restaurace nebo družstvo také patřily dřív Salmům. Starosta zatím nemá ponětí, jak dohovor s novým majitelem dopadne, ale všeobecně vzato je optimista. „Uvidíme, až k tomu dojde. Ale protože na jejich pozemcích stojí většina obce, tak se prostě nějak dohodnout budeme muset,“ říká.

V Monitoru nevědí

Z rájeckého zámku je to pěšky do vesnice několik minut. Hlavní ulice tvořená cestou, která se vine celou obcí, tvoří tradiční obraz moderní tuzemské vsi: auta, prach a výfukové zplodiny na zdech. Aby pěší mohl bezpečně projít, musí přeskakovat ze strany na stranu ulice, kde právě vede chodník. V tom slalomu najednou návštěvníka těsně u silnice překvapí nablýskané dveře bowlingového baru. Moderní interiér, dlouhý „americký“ bar a tlumené světlo vyvolává po té hrůze venku dojem jakoby z jiného světa. Za barem stojí jediná živá duše v podniku, majitel Pavel Trnka. „Ano, tenhle dům taky patří Salmům. Jsem rád, že to dostanou zpět. Věřím, že s hraběnkou se dohodnu lépe než s nimi,“ mává barman rukou směrem k radnici, která mu prostory pronajímá a podle jeho slov „ho chce vypudit“. Čím? „Vždyť tady nic není. Turisti se podívají na zámek a odjedou místo toho, aby utratili peníze ve vesnici. Postavili tu třeba informační centrum, ale zavírá v pátek odpoledne,“ klepe si na čelo pan Trnka. Soukromý majitel si podle něj dá mnohem víc záležet na tom, jak přitáhnout návštěvníky i do podzámčí.

O pár kilometrů dál, v bývalém okresním městě Blansko, panuje v pohledu na salmovské restituce docela jiná atmosféra. „Já si myslím, že celé to vracení je hloupost. Proč přepisovat historii, vždyť přece Benešovy dekrety měly ve své době svou logiku,“ říká blanenská starostka Jaroslava Králová (ODS). Ale vždyť přece problém je, že Salmové uspěli se svou argumentací, že na ně dekrety padly neprávem. „Nevím. Myslím, že je chyba najednou vytrhávat věci z kontextu,“ říká starostka. „Každopádně u nás požaduje paní Salmová vrácení několika pozemků, na kterých stojí třeba i bytovky, takže nám to pěkně zkomplikuje chod města. A jestli například bude chtít zpátky i zámek, tak tam máme muzeum.“ Paní Salmová dala už před časem na srozuměnou, že by zámek pronajala muzeu za symbolickou korunu. „No, ale za jakých podmínek? To my nevíme,“ říká starostka, která s nikým ze Salmů nikdy nejednala. Zámek Blansko byl mimo jiné před několika měsíci převeden do majetku města. „Vymyslela jsem takovou fintu, že to nebyla zemědělská stavba, ale činžovní dům, takže by na to výrok ústavního soudu neměl mít vliv,“ říká Eva Nečasová, ředitelka muzea. O navrácení majetku lze totiž žádat podle několika norem, a v případě Salmů šlo právě o majetek spojený se zemědělskou výrobou. „Víte, dala jsem si to jako svůj životní cíl, zamezovat těmto neoprávněným restitucím,“ říká paní Nečasová. „Ale vede mě jen smysl pro spravedlnost, žádné osobní antipatie.“

Marie Salmová se zatím k těmto obavám a vzbuzené nervozitě nechce nijak vyjadřovat. „Proč bych něco říkala, když ještě vůbec nevím, co nám nakonec vrátí,“ říká. „Snad jen tolik, že lidé, kteří mne znají, si takové problémy nedělají. A že naštvaní jsou nejvíc ti, kteří nám to nepřáli od začátku. Ale to není moje starost.“

Přes neklid na blanenské radnici tamní noviny Monitor zatím salmovskou restituci příliš nerozebírají. „Obyčejné lidi to tady moc nezajímá,“ říká šéfredaktor Monitoru Petr Muller. „Je to jen otázka těch, kteří jsou v tom nějak zainteresovaní, jako pamětníci nebo ředitelka muzea. Já jsem si už před deseti lety řekl, že o tom nenapíši ani řádku. Prostě nedokáži posoudit, kde je pravda.“

Rámeček

Příběh jednoho občanství

Salmové podali žádost o navrácení rodinného majetku počátkem devadesátých let. Pozemkový úřad jim ho odmítl vydat s podezřením, že Hugo Salm nebyl v době konfiskace československým občanem. Jenže vyšlo najevo, že Hugo Salm si hned po válce o občanství požádal a dostal předběžné kladné potvrzení. Pak ale umřel, aniž se dožil konce úřední procedury. V roce 1996 pražský městský soud rozhodl, že pro potřeby restitučního zákona toto potvrzení k žádosti o majetek stačí. A že přezkoumat jeho platnost by měla matrika. Úředníci ale odpověděli, že po tak dlouhé době nejsou oprávněni proceduru ukončit – načež brněnský pozemkový úřad dědicům vrátil šest set hektarů lesa v obci Veselice. Lesy České republiky se ale proti tomu odvolaly a do hry vstupuje poslanec Zdeněk Koudelka (ČSSD), právní zástupce města Blansko, s novým podnětem k přezkumu Salmova poválečného občanství. Obrací se na ministerstvo vnitra, kterému v té době šéfuje Stanislav Gross (ČSSD). Verdikt zní: Hugo Salm nebyl českým občanem. Advokát Nevřela podává vůči ministerstvu vnitra žalobu k nejvyššímu správnímu soudu. Prohrává a obrací se na ústavní soud. Ten letos osmnáctého srpna rozhoduje o oprávněnosti restitučního nároku, protože podle jeho názoru Hugo Salm splňoval podmínky českého občanství, a postup ministerstva označuje za chybný.

(Respekt, www.respekt.cz)