Říjen 2005

Fangle „národních zájmů“

Vladimír Kučera

Co chvíli některý z českých politiků prohodí cosi o národních zájmech. Sociolog Jan Hartl v nedávném rozhovoru pro týdeník Respekt říká, že veřejnost na toto téma nezareagovala tak dychtivě, jak si naši zvolení představovali, nicméně dodává, že máme o jednu starost navíc.

Sládek, skinheadi a komunisté

Je pozoruhodné, jak často se nyní fangle „národních zájmů“ objevuje. Kdysi jí mával Miroslav Sládek, skini a v duchu slov Adama Michnika: „Nacionalismus je poslední stadium komunismu!“ od internacionalismu k nacionalismu přeběhnuvší komunisté. Potom však zjistili mnozí další, že termín „národní zájmy“ je k dispozici. Problém ovšem je, že pojem „národní zájem“ není nijak přesně definován.

Vágnost slov vždy otevírá prostor pro účelové žonglování. Jsou tu pro případ navracení šlechtického majetku, ondy k zapomenutí odsunu českých Němců, pak zase na vymezování vůči EU. A tak dále.

Jaroslav Hašek napsal v roce 1912 povídku Zrádce národa v Chotěboři. Je o Janu Pavlíčkovi, rolníku ze Svin. Ten se účastnil národní pouti z Chotěboře na čáslavský tábor lidu. Předtím „strašně najedl se hrachu a napil podmáslí a po podmáslí vypil chotěbořského piva jeden máz...“. Přidejme drkotání žebřiňáku a národní nadšení. Bodejť by se v Pavlíčkových útrobách něco nepřihodilo. Nestihl ani dopět Hej, Slované. Hnán nutkavostí, ulevil si pod mohutným dubem. A smůla - na stromě visela cedulka: „Pod tímto dubem odpočíval Žižka, když táhl na Přibyslav.“ Chotěbořští vlastenci vyobcovali Jana Pavlíčka. Připomíná to současnou politiku „národních zájmů“. Cedulička se připíchne na kdeco. Nesouhlasící je „zrádcem národa“.

Zastydlé obrozenectví v horším smyslu toho slova postihuje značnou část dvou zdejších generací, vědomě či podvědomě zamindrákovaných vlastním selháním vlastenectví. Varování: „To není v národním zájmu!“ vyvolává v nich alespoň skryté chvění. Bojem za „národní zájmy“ lze i předstírat politické sebevědomí, hájení práv malé zemičky proti všem. Mazlivá tradice: Jsme, pravda, myš! Ale myš, která řve! Ktož jsú boží (rozuměj: národní) bojovníci! Nepřátelský svět prchá a ztrácí klobouk jako kdysi u Domažlic kardinál Piccolomini.

Koho národ potřebuje

Kde politici vzali mandát přisvojovat si právo, že jsou to právě oni, kdo neochvějně vědí, co tyto zájmy jsou a co je vskutku perspektivně dobré? Odpověď, že právo pojmenovat zájmy, které neuvědoměle pociťujeme, dala politikům skutečnost zvolení, je chabá. Volba přináší jen jediné opodstatnění: vykonávat zřetelné. Definovat už je záležitost mnohem subtilnější.

Pokud vůbec chceme hovořit o nějakých „národních zájmech“, je třeba dát jim tvář ve společenské diskusi. Ne ve chlívku s tímto označením chovat stranické tužby či osobní ambice. Názor politika, že zrovna Toto právě Teď národ potřebuje, to není vskutku nic zavazujícího. Nikoho natolik pomazaného, aby byl oprávněn určit, co je a není v národním zájmu, tu široko daleko není vidět. Jak politici vskutku dbají o „zájmy národa“, dosvědčuje, jak neustálým kejklováním s nimi tento termín zdevalvovali. Už jsme jím přejedeni a přepiti jako hrachem, podmáslím a pivem. S roztřesenými útrobami běžíme zbavit se přítěže, nehledíce, že strom zdobí cedulka: „Národní zájmy“. Zrádci národa.

(MFDNES)