Říjen 2005

Obrana osmašedesátníků

Vladimír Kučera

Tak zase odezněla povinná vzpomínka na okupaci z 21. srpna 1968. Opět mnozí poznamenali, že tzv. pražské jaro nemělo smysl, neboť se pokoušelo reformovat nereformovatelné. Což je v podstatě pravda. Diktaturu nelze změnit jinak než jejím totálním vykořeněním. A k tomu tehdy v Československu nebylo dostatek sil. Proto tolik frekventovaný termín „lidská tvář“ je z historického hlediska směšný, nešlo totiž ve skutečnosti o tvář, ale o masku, pod níž stále vyčuhoval onen orwellovský „prasečí ksicht“.

Nicméně - byť nebyl osmašedesátý revolucí, lze jej považovat za významnou diverzi tehdejšího mezinárodního diktátorského systému řízeného z Moskvy. Občané Československa žili v té době již třicet let bez svobody (krom té „řízené“, v letech 1945 - 1948). Jejich návyky tedy byly už značně nesvobodné, představy o životě pokřivené, individuální sebevědomí ochromené, iniciativa zlomená, historická paměť narušená. I z takového marasmu se dokázali zvednout a chovat se důstojně, když dostali šanci dotknout se svobody, ba dokonce i v okamžiku, kdy jim tu volnost vzaly tanky. A nutno přiznat i mnohým, kteří z lecjakých důvodů - třeba z idealismu, v mnohém případě překračujícím hranici fanatismu - předtím pomáhali diktaturu u nás nastolit a udržovat, že se pokusili v konci let šedesátých a v čase pookupační „gulášové“ diktatury alespoň nějak svůj hřích odčinit.

Přesto však, byť další dvacetiletí se s diktaturou potýkali, jsou tito někdejší členové KSČ, tzv. osmašedesátníci, neustále předmětem nedůvěry a v mnohém i opovržení. Jaký rozdíl oproti těm, kdož do komunistické strany vstupovali od roku 1970! Přestože se tito lidé stávali členy organizace, která programově schvalovala okupaci vlasti, je jejich členství chápáno vcelku jen jako jakýsi malý společenský prohřešek, asi jako mlaskání nad obědem. Navíc mnozí z nich využili kontaktů, zázemí a mnohdy i ekonomického základu, které si ve „starých časech“ nastřádali, a stali se příslušníky současné vážené a rozhodující ekonomicko-politické lobby.

Hodně z osmašedesátníků si svoji minulost v letech 1970 - 1989 odžilo, chcete-li „odkotelničilo“. Přesto si stigma nesou stále. Naproti tomu příslušníci „třídního předvoje“ z let normalizace většinou neodčinili po devadesátém roce nic. Pražádné pokání. Přešli plynule z moci do moci. Možná s malou nervozitou v čase těsně polistopadovém, jak co bude. Nejspíš si to obecná potřeba pragmatismu žádala a jinak tomu být nemohlo. Ovšem v zájmu spravedlnosti: někteří z těch, kteří se podíleli na první polovině diktatury u nás, se pokusili sice polovičatě, ale s osobním rizikem o nápravu svých skutků a poté, co se nezdařila, prošli si alespoň nějakým očistcem. Nic takového ti, kteří v organizaci s „vedoucí úlohou“ působili během druhého, normalizačního, diktátorského období, neprožili. O soukromém, vnitřním, velmi subtilním vypořádání se s vlastní minulostí ani nemluvě. Čímž se nechci nijak dotknout výjimek.

(MFDNES)