Říjen 2005

Extrémní život věčného emigranta

Čestmír Lang

Uplyne sto let od narození Arthura Koestlera, autora epochálního románu Tma o polednách. Jeho přítel George Mikes ho měl za "posledního renesančního člověka", anglická novinářka Elisabeth Howardová tvrdila, že je v něm "energetické napětí pěti normálních lidí". Po druhé světové válce byl komunisty možná vůbec nejvíce nenáviděným intelektuálem.

Koestler, který bojoval proti třem diktaturám: Hitlerovu nacismu, Frankově falanze a sovětskému komunismu, se narodil 5. září 1905 v Budapešti jako syn maďarského otce a matky pocházející z pražské židovské rodiny. Konzervativní, německy vychovaná Adele Zeitelesová vyrostla ve Vídni; Arthur se od raného věku pohyboval v německé kultuře. Matka držela temperamentního jinocha zkrátka. "V mé rodině," vzpomínal Koestler, "bylo vše zakázáno s výjimkou toho, co nebylo výslovně povoleno." Matce se podařilo ze senzibilního, ale temperamentního syna vychovat "emocionálního extremistu", pohybujícího se mezi horečnatými aktivitami a hlubokými depresemi.

Počátkem dvacátých let Arthur začal ve Vídni studovat stavební inženýrství. Více než na přednáškách se ukazoval v židovských spolcích; v atmosféře rostoucího antisemitismu se mladí Židé nadchli pro sionistické teorie Theodora Herzla, který inicioval hnutí za osidlování Palestiny. Koestler přerušil studium a odešel do kibucu. Měl již přesnou představou o svém budoucím povolání: chtěl se stát žurnalistou. Po půlročním pobytu v Palestině se vrátil do Evropy. Nesměřoval do Vídně, nýbrž do Berlína; čekala ho tam nabídka na místo zahraničního korespondenta Ullsteinovy tiskové agentury. Po roce německé praxe byl jeho první štací Jeruzalém. Pobyl v něm dva roky. Na cestě zpět do Evropy podlehl - nikoli poprvé - sex-appealu mladé levicové intelektuálky. Palestinská komunistka Lisda Luriaová směřovala do Sovětského svazu budovat socialismus.

Okouzlení a vyléčení

Koestler se usadil v Berlíně. Rychle získal renomé levicově liberálního žurnalisty. Vedl rozhovory s Einsteinem i s "prvním sexuologem" Magnusem Hirschfeldem, byl na palubě vzducholodě Zeppelin při cestě přes severní pól. Jeho žurnalistická erudice sahala od kvantové teorie až k psychoanalýze.

V prosinci roku 1931 podal přihlášku do Komunistické strany Německa (KPD). Nechal se slyšet, že "komunismus je globálním řešením všech problémů". Vliv Lisdy Luriaové nebyl malý: těsně před vstupem do KPD Koestler snil o tom, že bude v sovětské továrně pracovat jako dělník. Pro ty, kteří Koestlerovo nadšení dnes odbudou jen ironickými úšklebky, je nutné poznamenat, že tehdy berlínští komunisté žili v neustálém strachu před bojůvkami SA. Koestler nevycházel na ulici beze zbraně a svým postojem dodával odvahu takovým osobnostem jako filozofovi Ernstu Blochovi, esejistovi Manesu Sperberovi, básníkovi Johannesi R. Becherovi či psychoanalytikovi Wilhelmu Reichovi, kteří s ním žili v umělecké kolonii. Stalin se jim jevil jako jediný reálný protihráč nacistické hrozby.

O rok později Koestler podnikl s delegací levicových novinářů jednoroční cestu po SSSR. Vystřízlivění z komunistického snu přišlo rychle. Delegace žurnalistů byla v turkmenském Ašchábádu svědkem jednoho z prvních stalinských procesů. V ulicích lidé padali hladem. Koestler: "Je to strašný podvod sovětského tisku. Nedovedu si představit, že by v dějinách lidstva panoval někde větší hladomor než tady a ti lotři píší o přechodných potížích se zásobováním." Hygienu nejlepšího hotelu v Ašchábádu komentoval: "Kdyby světová revoluce začala v Německu, byla by alespoň čistá. Kolik revolucí bude třeba, aby se tenhle hotel dal do pořádku?" Na zpáteční cestě se v Moskvě setkal s Bucharinem a s vůdcem německých exilových komunistů Radekem. Oba se stali předlohou postavy Rubačova, komunisty odsouzeného ve Tmě o polednách.

V září 1933 se nemohl ze SSSR vrátit do Berlína, v Německu již úřadoval hnědý teror. Usadil se v Paříži, kde napsal román Gladiátoři, inspirovaný spartakovským povstáním v antickém Římě. Už v něm padla pro Koestlera klíčová otázka: Lze při službě ideálu použít násilí? Komunismu zůstal formálně věrný do dubna 1938. Když se dozvěděl, že v Moskvě byli odsouzeni k smrti Bucharin a Radek, vrátil legitimaci.

Ve Frankově cele smrti

Měsíc po vypuknutí občanské války dorazil Koestler do Španělska. Sbíral důkazy o Hitlerově a Mussoliniho pomoci Frankovi. Inkognito se dostal do hlavní základny falangy v Seville, kde objevil německé piloty. Byl rozpoznán synem švédského spisovatele Augusta Strindberga, přívržencem Hitlera, který jej denuncoval, ale Koestlerovi se podařilo utéci. V lednu 1937 byl při dobytí Malagy zatčen falangisty. V cele odsouzenců k smrti čekal tři měsíce na popravu. Po intervenci britského parlamentu byl vyměněn za jednu rukojmí. Kritických devadesát dnů ve vězení popsal v knize Španělský testament. Vzbudila obrovský ohlas: "Vědomí nesvobody působí na charakter jako jed. Po určité době věznění dochází k proměně, které se nikdo neubrání. Paznehty rostou, do očí se dere drze servilní pohled, potlačovaný stud. Rty se zužují jako u jezuity, nos se prodlužuje, kolena podlamují a ruce připomínají gorilu. Člověk se stává Židem z ghetta, kterého po staletí ponižovali." Fyzická degradace byla u Koestlera provázena spirituálními zážitky: "Mé já přestalo existovat a splynulo s jednotou vesmíru." Měl prý okamžiky, kdy byl schopen "postihnout tajemný řád věcí existující mimo logiku rozumu".

Temno kolem nás

Po odchodu z komunistické partaje se Koestler pustil do díla, jež ho posléze nejvíce proslavilo, do románu Tma o polednách; česky vyšlo v roce 1992 v Odeonu a je to vedle dokumentárního svazku Španělsko krvácí, jež zde bylo vydáno v roce 1937, jediná u nás uvedená autorova kniha. Kromě toho Česká televize před několika lety uvedla o Koestlerovi hodinový dokument.

Ve Tmě o polednách rekapituluje svůj život - v očekávání popravy hlavní hrdina, starý komunista Rubačov, zjišťuje, že v podstatě je vinen, neboť se sám nechal svést logikou moci a nebral v úvahu elementární zásady morálky. Než byl soudruhy denuncován, zrazoval jiné dle zásady, že účel světí prostředky.

Jako bývalý interbrigadista byl Koestler na podzim 1939 ve Francii zatčen a internován, ale po zásahu přátel byl propuštěn. Před očekávanou porážkou Francie spatřoval jedinou záchranu v útěku. Přihlásil se do francouzské cizinecké legie, s níž se chtěl dostat alespoň do severní Afriky. Koncem června 1940 v Bayonne dezertoval v den, kdy měli Němci město obsadit. Nakonec se mu podařilo dostat do Londýna s holandským letadlem evakuujícím Brity. V britské metropoli psal rozhlasové hry pro BBC, v polovině roku 1942 marně alarmoval britskou veřejnost poté, když k němu došly zprávy o začínajícím holocaustu.

Svědomí humanisty

Po válce se angažoval na několika frontách. První francouzské vydání Tmy o polednách výrazně oslabilo pozici tamější komunistické strany. V roce 1949 vydal knihu Slib a vyplnění, v níž provokativní tezí, že veškeré modlitby pro návrat do zaslíbené země ztrácejí po založení státu Izrael rituální smysl.

Protestoval proti potlačení maďarské revoluce vhozením třinácti cihel do oken maďarské ambasády v Londýně. Knihou Úvahy o věšení se angažoval proti trestu smrti. V 60. letech cestoval po Indii a psal sugestivní zprávy o setkání s japonským zen-buddhismem.

Jako již nemocný Parkinsonovou chorobou se roku 1980 stal viceprezidentem anglické společnosti pro humánní smrt. Postupně ztratil kontrolu nad hlasem a ovládáním rukou, nicméně snažil se denně psát. Avšak 3. března 1983 byl v londýnském bytě nalezen mrtev, přičemž na stole ležel lístek se zprávou: Mým záměrem bylo vzít si život velkou dávkou léčiv, které jsem postupně nashromáždil. Stalo se tak bez podpory jiné osoby. Sebevraždu s ním ovšem dobrovolně spáchala i o pětadvacet let mladší manželka Cynthie.

Na rozdíl od mnoha intelektuálů, kteří zvraty minulého století popsali a komentovali, Arthur Koestler na vlastní kůži prožíval s nadějemi a zklamáními věčného emigranta sionistické sny, nacistický teror, komunistickou utopii a její morální krach.

(MFDNES)