Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Říjen 2005


Jak se můžeme zviditelnit?

Emanuel Mandler

V článku „Paroubkovo zviditelnění a omluva“ (MfD 30. 8. 2005) píše Martin Vopěnka, že na něho dodnes doléhají stíny druhé světové války a holocaustu. Podle jeho názoru snad jako etnický Žid má „právo říci, že každý Němec, který byl v době války dospělý a neangažoval se proti nacismu, je pro mne podezřelý.“ Může to připadat směšné, ale já to chápu (snad proto, že také nemám předky příkladně árijské). Martin Vopěnka je rád, že Němci byli ve své většině vysídlení. Jinak by se podle jeho mínění každý týden „naše země ocitala na pokraji občanské války.“ To je mi pochopitelné mnohem méně. Ale zvykl jsem si. Je to stanovisko českého nacionalismu, které ani nebere v úvahu, že bychom dnes žili pohromadě právě s Němci, kteří ještě v éře nacismu nebyli dospělí, a neměli by proto být „podezřelí“). Konec konců v tomto duchovním klimatu žijeme.

Už od dob nonnacionalistického, ušlechtilého Emanuel Rádla chápou mnozí čeští intelektuálové nesnášenlivost Čechů s jinými národnostmi jako důsledek toho, že český národ byl podle herderovského vzoru založen jako společenství etnické, nikoli „občansky“ jako na Západě. Podle Karla Hvížďaly („Probuzení z útěšných snů“, MfD 23. 7. 2005, CS-magazín 09/2005) „pojem národnost v tom smyslu, jak je chápán u nás, Západ vlastně nezná. Národnost je tam totožná s občanstvím a občanem se stane ten, kdo se zaváže, že bude dodržovat jeho zákony“.

V etnické společenství vidí Karel Hvížďala, stejně jako před ním kupříkladu Jan Patočka nebo Petr Pithart, četné nedokonalosti: „Máme vlastní stát. Jenže ten je jaksi jen zbytkový. Idea Československé republiky neobstála a pro Česko novou ideu nemáme - a ani ji nehledáme. Nezaměstnáváme se otázkami: Odkud přicházíme? Kdo jsme? A kam směřujeme?“ Čeká nás nové probuzení. A to znamená, že „nejspíš musíme začít vést boj o ´rukopisy´… Tento boj bude o to těžší, neboť ´texty´ nejsou ještě napsané. Přepsat budeme muset především mýty o husitech a o době temna.“

„Jsme schopni“, ptá se Karel Hvížďala (a není první), „přistoupit na občansky, nikoliv etnicky založenou definici národa?“

Na to lze odpovědět kategoricky a jednoznačně: zatím toho schopni nejsme. Přestoupení národa do občanské společnosti, jeho modernizace se nevyřeší definicemi, právě tak jako jeho identitu mohou definice a charakteristiky pouze postihnout, nikoli vytvořit. Národ je živý organismus, projevující se každodenní činnosti, neustálou vzájemnou komunikací v hranicích daného společenského a hospodářského zřízení i konkrétními politickými a kulturními činy velké politiky. A na tomto místě je vhodné vrátit se k tomu, co říká Martin Vopěnka o naší neschopnosti žít pohromadě s Němci.

Po druhé světové válce přece přímo realita postavila českou politiku a celý národ před otázku, dají-li Čechové přednost žít v jednom státě s jiným, „nechtěným“ etnikem, nebo, jak k tomu tehdy byla příležitost, tohoto etnika se zbavit. První řešení by nebylo snadné, ale znamenalo by nastoupit cestu k občanské společnosti (aniž bylo třeba nějaké nové definice), kdežto druhé řešení bylo krokem zpět, a to nejen po stránce morální. Fatální je, že se česká politika soustředila na vyhnání Němců, tedy na druhé řešení. Tím se na „etnické“ formě národa změnilo jen tolik, že se stala zastaralou a krajně nacionalistickou. Na Západě, na který se tak rádi odvoláváme, nikde Němce nevyhnali; Češi se řídili částečně podle Herdera, částečně podle Stalina. V této nepěkné míchanici žijeme dodnes.

Je povzbudivé, když kdokoli z nás dnes chce tuto míchanici překonat; pravdu má Karel Hvížďala, že to bude připomínat rukopisné boje. Nemá pravdu, že dnešní „rukopisy“ teprve musí být napsány. Ale kdež, napsány byly před šedesáti léty, když jsme se rozžehnali s třemi miliony Němců. Je to už dlouho. A dlouho také jistě budou trvat „odsunové“ boje, zvláště uvážíme-li, že česká politika, historická věda i většina kultury se vyhnání Němců a Benešových dekretů dodnes pevně drží.

Jenom nevím, jak budou bojovat s těmito „rukopisy“ autoři, kteří se v zásadních textech neodhodlají o nich třebas jen zmínit…



Zpátky