Říjen 2005

Herec Kanyza a ti ostatní

Emanuel Mandler

Nemine snad týden, abychom se nedozvěděli, že nějaká známá osobnost (herec Kanyza, prozatímně jmenovaný ředitel úřadu vlády Ivan Přikryl) nebo další výše či vysoce postavení činitelé údajně tím či oním způsobem spolupracovali s StB anebo nějak jinak si zadali s mocenskými institucemi předlistopadového režimu (dočasný šéf policie Husák). A podobně často nám média dávají vědět, že mnohé z těchto podezřelých osobností soud očistil. Kolem těchto případů se neustále točí otazníky a vznikají nové a nové diskuse.

Je to zcela pochopitelné, zvláště u nás. Většina českého obyvatelstva nechápala reálný socialismus jako něco, čeho je třeba se zbavit, nýbrž jako režim, který tu existuje z vůle Moskvy na věčné časy, a s nímž je zapotřebí vycházet co nejlépe. S institucemi předlistopadového režimu se celkem všedním, často i privilegovaným způsobem stýkalo velké množství obyvatel. Je víceméně individuální záležitostí, jak velkým hříšníkem – nebo vůbec hříšníkem – se kdo projevil. Představy, že po listopadu se česká společnost přes noc změní ve společenství andělů, se nesplnily: byla pochopitelně složena z týchž lidí jako předtím. Její kvality do značné míry záležely na tom, zda se bývalým komunistickým hodnostářům a spolupracovníkům StB podaří obsadit výnosná a hlavně mocensky významná místa. Tato otázka vyžaduje objasnění.

Nepochybně mnozí bývalí spolupracovníci StB měli známé a přátele téhož druhu; těžko pochybovat, že se navzájem podporovali ve snaze získat výhodné pozice v hospodářství i v politice. Museli to dělat často podloudně, a tím se odlišovali od „normálních“ předlistopadových funkcionářů, jejichž výhodou byla navíc zkušenost a odborné znalosti. Všechny tyto „staré struktury“, jak se jim ještě nedávno říkalo, neohrožují demokratickou společnost tím, že by ji chtěli likvidovat. Naopak. Poškozují ji ve svém celku tím, jak si ji představují a vytvářejí po svém. Jejich pojetí demokracie, jednání s občany, chápání státních a obecních institucí, práva, bezpečnosti, vztahu k zahraničí a mnohé další vychází z jejich praxe v předlistopadovém režimu. Tehdy fungovala společnost direktivně, úředně; dělalo se jen to, co bylo shora nařízeno, a naopak se muselo stát to, co shora nařídili. Taková „naporoučená aktivita“, tato faktická strnulost je v rozporu s pružným fungováním demokratické společnosti, v níž neobyčejně záleží na aktivitě normální, na vztahu mít prospěch z podnikání, na lidském vztahu k spoluobčanům a k institucím.

Snad se náš premiér nebude na nás zlobit, použijeme-li jako typického příkladu této naporoučené aktivity jeho výroku. Není tomu tak dávno, co Jiří Paroubek prohlásil, že na důchodovou reformu máme ještě dvacet let času, protože potřebné finanční prostředky obstará do té doby přirozená populace. Bez ohledu na to, že brzy svá slova odvolal, je pozoruhodné, z čeho tento názor pramení: stejně jako jsme kdysi poroučeli větru a dešti, dáme příslušné příkazy a podle nich se bude rodit příslušný počet dětí.

Podobně vycházejí četní naši zahraničně političtí odborníci z názoru, že naše vztahy s Německem jsou určeny jednou provždy česko-německou deklarací z roku 1997 – jako kdyby deklarace byla zákon a život nešel dál.

Mnoho soudců chápe spravedlnost podle předlistopadových měřítek; jak by ne, když tenkrát podle nich soudili a někteří dokonce v procesech s politickým pozadím (Miloš Zeman o tom říká svým typicky jemným způsobem, že nezná línější a neschopnější bandu, než jsou čeští soudcové). O nic lepší tomu není s pracovníky ministerstva vnitra.

Jistěže by tak bylo možné pokračovat. Naše společnost prošla nedlouhou cestu od listopadu 1989 a my, kteří jsme před listopadem žili a pracovali, jsme plni tehdejších předsudků. Předlistopadoví funkcionáři a spolupracovníci se zlověstnými institucemi se navíc domnívají, že pomocí takových předsudků se dá i demokraticky vládnout. Jde to, jenomže vidíme jak. Instituce se stavějí k jednotlivci, žádá-li své právo, jako k někomu, kdo je zbytečně obtěžuje, zdravotnictví, justice a doprava jsou v žalostném stavu, snaha platonicky ocenit německé antifašisty vyvolá bouři nevole, mocensky neutrální hudební slavnost se změní v exhibici těžce oděné policie.

Lze s tím vším něco dělat? Po patnácti letech je velice obtížné zjistit, kdo byl skutečným spolupracovníkem StB. Nicméně pokud je to možné, neměly by se ani nyní obsazovat důležité funkce lidmi, u nichž je podezření, že spolupracovali s StB. Jinak se toho dá dělat málo, zřejmě skoro nic. Žijeme v dokonale postkomunistické společnosti. Už je pozdě.