Říjen 2005

Klausovy národní základy

Emanuel Mandler

Když se teď Václav Klaus jednoznačně vyjádřil proti Evropské unii a pro „Organizaci evropských států (OES), jejímiž členy budou jednotlivé evropské státy, nikoli tedy přímo občané těchto států“, přišel s něčím, co je u nás v diskusi o EU nové. Avšak nynější Klausovy myšlenky na vztahy Česka k evropským státům a vůbec k Západu mají kořeny v minulosti.

Samostatný český (československý) stát vznikl přičiněním Spojených států a západních mocností, zejména Francie, které mělo Československo sloužit jako součást její obrany. Češi vděčili Západu za rozbití Rakouska-Uherska (odtud česko-rakouský a česko-maďarský antagonismus) a za vznik samostatného státu. Uvnitř tohoto státu existovalo zejména vzájemné nepřátelství mezi Čechy a třímilionovým německým etnikem, připojeným k novému státu násilím. Toto nepřátelství se s nástupem Hitlera k moci stupňovalo. Vedlo až k rozpadu Československé republiky a k připojení českého a moravského pohraničí k nacistickému Německu. Dost se o tom hovoří, stejně jako o tom, že se tak mohlo stát pouze proto, že Francie a Anglie české pohraničí Německu vydaly. V té době byla oblast střední Evropy naplněna nevraživostí.

Součástí této nevraživosti byla nedůvěra české odbojové politiky a celého českého národa k západním mocnostem. Když pak byly západní státy nuceny hájit svou existenci a bojovat proti Hitlerovi, česká exilová vláda se k nim připojila (nic jiného jí nezbývalo), ale důvěru k nim nechovala. Spatřovala záruku bezpečí státu, který měl být a byl po válce obnoven, nikoli v Západu, ale v komunistickém Sovětském svazu, v němž spatřovala z dnešního pohledu těžko uvěřitelné pozitivní stránky.

Co vše Dr. Beneše a občanskou exilovou politiku vedlo k tomu, že se tak těsně přimkl ke Kremlu, přesahuje rámec tohoto krátkého článku. Pro nás je podstatné, že většina českého národa zaujala za druhé světové války rozporný vztah k západním státům jakožto k mocnostem, které Československo zradily, a zároveň jako ke státům, které přinesou svobodu. Tento vztah obyvatelstva se příliš nezměnil ani za studené války, kdy Západ bojoval za svobodu a Sovětský svaz za své totalitně ovládané impérium. Nevraživost vůči Západu, trvající i ve dvou desetiletích před rokem 1989, poměrně dobře vysvětluje netečnost českého národa, zejména proti ruským okupantům.

Po listopadu 1989 převzala česká politika bez jakéhokoli přemýšlení dědictví ambivalentního vztahu vůči Západu. Václav Klaus stál v čele nacionalistické ODS, a byla to především tato strana, která zmíněný obojetný vztah k Západu udržovala a udržuje. Když se Klaus stal prezidentem, bylo zřejmé, že se stupňuje jeho nacionalismus, jak to dosvědčuje jeho konflikt s USA a odmítání kontaktů se zástupci sudetských Němců.

Větší integrace se západními státy (a s Německem!), jimž česká politika od Mnichova upřímně nedůvěřuje, je pro něho zcela nepřijatelná. Asi právě tak by byla nepřijatelná pro prezidenta Beneše. A tak, kde se vzal, tu se vzal, máme tu Klausův projekt Spojených států evropských. Kdyby se uskutečnil, integrace Evropy by byla utopií.

Klausův ambivalentní vztah k Západu ovlivňují i jiné okolnosti; myslím, že tato „historická“ je nejzávažnější.