Říjen 2005

Tři smutná výročí

Emanuel Mandler

Většinu z oněch takřka 13 000 km2 za Karpatským obloukem mezi Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Polskem a Ukrajinou můžeme právem nazvat baladickou zemí. Nemusela by nás tolik zajímat, kdyby letos neuplynulo šedesát let od doby, kdy třemi státními akty byla připojena k Sovětskému svazu (29. 6, 15. 8. a 22. 11. 1945). Obyvatele tohoto území (většinou Rusíni, v počtu něco přes půl milionu) charakterizovala na počátku 20. století zejména chudoba a to, že byli vystaveni mocnému maďarizačnímu tlaku. V mírových jednáních po první světové válce se podařilo připojit tuto zemi s názvem Podkarpatská Rus k nově vzniklé Československé republice. Dnes o tom vědí snad jen čtenáři Olbrachtových próz.

Československá republika byla centralizovaný stát s malým pochopením pro jiná než česká etnika, a přece připojení Podkarpatské Rusi k nové republice patří k nejkladnějším rysům československého státu. Tehdy na zbídačené, rozpory zmítané Podkarpatské Rusi dosáhla vrcholu celková úroveň společenského, hospodářského a zejména kulturního a náboženského života. Po celou druhou světovou válku však země byla součástí Maďarska.

Po květnu 1945 byla Československá republika obnovena v předválečných hranicích. Ale pro Podkarpatskou Rus to platilo jen formálně. Anektoval ji Sovětský svaz.

Anexe Podkarpatské Rusi Sovětským svazem je spojena se jménem prezidenta Edvarda Beneše. Už v září 1939 řekl Edvard Beneš velvyslanci SSSR v Londýně Majskému, že pokud by se SSSR stal po válce sousedem Československa a uplatňoval přitom nárok na Podkarpatskou Rus, „my proti tomu nic mít nebudeme“. To v poněkud odlišné formulaci zopakoval po přepadení Sovětského svazu Hitlerem. A do třetice vyjádřil ochotu Československa zřeknout se Podkarpatské Rusi v prosinci 1943 za své návštěvy Moskvy přímo Stalinovi.

Tehdy ovšem už sovětská vojska byla na postupu směrem do Evropy a Stalinovi se zalíbilo udělat z Podkarpatské Rusi své strategické předpolí v Evropě. Sověti v roce 1944 obsadili Podkarpatskou Rus, organizovali k nemilému překvapení československé exilové vlády, která o Benešových příslibech Kremlu nic nevěděla, „lidové hnutí“ za připojení k Sovětskému svazu, organizovali správu země a zřídili tu první koncentrační tábory pro internaci „reakčních živlů“; s Československou vládou, jejíž součástí měla Podkarpatská Rus být, se o tom všem vůbec nebavili. Na druhé straně prezident Beneš s formálním předáním tohoto území Stalinovi nijak nespěchal. Ale jen do počátku ledna 1945, kdy dostal od Stalina dopis, v němž ho světský diktátor poměrně ostře upozornil na Benešovo vstřícné stanovisko v prosinci 1943. Beneš pouze dosáhl toho, že formálně bude Československo obnoveno v předmnichovských hranicích a Podkarpatská Rus bude odevzdána Sovětskému svazu „dodatečně“.

Ivan Pop, který v nedávno vyšlé knížce „Podkarpatská Rus“ přehledně popisuje historii tohoto území, a také způsob, jak o ně ČSR přišla, vidí dva hlavní motivy Benešova postoje. Především chtěl Edvard Beneš dosáhnout toho, aby Československo z bezpečnostních důvodů (!) mělo co nejdelší hranice se Sovětským svazem, a dále měla být sovětská anexe Podkarpatské Rusi jakousi pobídkou Stalinovi, aby podporoval vyhnání Němců a Maďarů z Československa. Obojí se českému prezidentu podařilo. Dnes to může působit groteskně. Ne ovšem pro nešťastné Rusíny, kteří mají za sebou už 60 let těžkého sovětsko-ukrajinského poddanství. Jak je vidět, k něčemu byla první republika přece jen dobrá.

Dodejme ještě, že v roce 1945 přijala pražská vláda bez námitek dokonale neústavní postup svého prezidenta a 29. června 1945 uzavřela se Sovětským svazem smlouvu, jímž se Podkarpatská Rus (nyní již Zakarpatská Ukrajina) stala součástí SSSR. Zmocnění k tomuto postupu jí poskytl dekret prezidenta republiky z 15. srpna 1945; smlouva byla přijata Prozatímním národním shromážděním 22. listopadu téhož roku.