Říjen 2005

Zrušíme holocaust?

Emanuel Mandler

Čtenáři nedělního vydání britských listů (11. 9.) možná překvapily Timesy zprávou o nečekaném návrhu, který přednesli poradci britského premiéra Tonyho Blairovi na základě zkušeností z červencových teroristických útoků v Londýně. Domnívají se, že by měl být zrušen Den památky židovského holocaustu (27. ledna), na nějž od roku 2001 ve Velké Británii každoročně vzpomínají. Poradci zdůrazňují, že zvláštní status dne památky holocaustu lze považovat za urážlivý vůči muslimům a může zvýrazňovat jejich pocity odcizení. Zvláštní památku na holocaust by měl nahradit Den genocidy, připomínající vraždění lidí všech vyznání, zejména však vraždění muslimů v Palestině, Čečně či Bosně.

Na takový návrh lze pohlížet z různých stran. Nepochybně rovněž z časového nadhledu: hromadných vražd bylo v minulém století tolik, že vynětí a zdůraznění pouze židovského holocaustu znevažuje ostatní oběti masového řádění. Je to tak?

Těžko se to posuzuje, pokud si neuvědomíme, že Blairovi poradci nenavrhují pouze nový památeční den, ale že jím navrhují odstranění dnu památky holocaustu. Obdobně jako odstranění Dne vzpomínky na židovského holocaustu může uspokojit muslimy, přijmou je jako urážku Židé. Otázka je, proč by mělo muslimy urážet vzpomínání na nejstrašnější vraždění v dějinách. To je ovšem je problém vztahu muslimů a Židů: existuje nezanedbatelný počet muslimů, hlavně z tábora islámských extremistů, který vzpomínku na holocaust přijímá s nevraživostí.

A tak, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, návrh britských poradců je nejen zaměřen proti Židům, ale zejména je ústupkem islámskému radikalismu. Tento appeasement, tento náznak kapitulantství je tak dobře znám z 30. let minulého století. Postupné stahování demokracie z pozic dosažených vývojem a tragické vyznění této hloupé strategie se nyní maskuje humánním vztahem k muslimům a potřebě zabránit jejich frustraci.

Dá se namítnout, že není jeden muslim jako druhý, že jsou mezi nimi lidé, kteří jsou tolerantní a vstřícní. Ovšem. Paměť nás klame tím, že vše novější překrývá to, co bylo před tím. Také Němci přece nebyli démoni, německý národ se v 30. letech skládal především z lidí, kteří to mysleli „dobře“: chtěli práci, sjednocené Německo a to na základě jednání; že bude holocaust a Německo plné koncentráků, o tom neměli ani ponětí. Takže když Anglie a Francie vycházely vstříc požadavkům německého státu, neustupovaly těmto lidem; ustupovaly Hitlerovi a nacismu. Sklízely za to na Západě potlesk řadových občanů, kterým se chtělo bojovat právě tak málo, jako našim dnešním spoluobčanům.

Stále je to stejné. O něco ustoupíme, a tím vyhovíme útočníkovi natolik, aby nás nechal na pokoji. Ve skutečnosti je to opačně: ústupky útočníka povzbudí.

Oč je politika appeasementu pro západní svět nebezpečnější, o to větší má podporu v politice i ve veřejnosti. Tím lze vysvětlit množství nadšených novinových titulků hlásajících, že po hurikánu v New Orleansu klesá popularita G. W. Bushe. Ať už prezident Bush udělal jakékoli chyby (a ty jsou v dané situaci pochopitelné), jedno mu nelze nepřiznat: že se dal do urputného boje proti terorismu a že nic mu nebylo tak cizí jako appeasement.

Ani se nechce věřit tomu, že by Anglie přijala návrh na zrušení Dne památky židovského holocaustu. Holocaust byla nejstrašnější genocida v dějinách. Národy a státy naší civilizace by okolnost, že vzpomínka na něj někoho (ať už je Američan, Evropan, nebo Arab) pohoršuje, neměla od ní odvádět. Proto je potěšitelné, že český prezident nyní, v kritické době po odchodu Izraele z pásma Gazy zaujal při své návštěvě Izraeli k připomínání holocaustu pozitivní stanovisko: „Je povinností nás všech, abychom nedopustili, aby se na to zapomnělo,“ řekl doslova.