Říjen 2005

Sudetská pouť aneb Der Waldgang (Část 3)

Petr Mikšíček

5. BÝT ŠŤASTEN V OKOLNÍM SVĚTĚ

Český les — zapomenutá země ve stínu Šumavy

Od Chebu na jih až k Nýrsku se rozkládá klidný a rozsáhlý Český les. Byla zde hranice mezi dvěma nepřátelskými světy. Dnes se toto území, opuštěné po vysídlení německých obyvatel, zřízení hraničního pásma a výstavbě ohromných věží s radiolokátory na nejvyšších kopcích hranice — Dyleň (Tillenberg), 940 m; Havran (Rabenberg), 894 m; Velký Zvon (Plattenberg), 863 m; Čerchov (Czerkau), 1042 m; Poledník (Mittagsberg), 1315 m) — dostává z izolace, ale stále vydává svědectví o samotě a zapomnění.

Kvůli nucenému vysídlení a nemožnosti rekreačního využití byla oblast na padesát let uzavřena, ponechána sama sobě, a tak nyní můžeme s pokleslými čelistmi sledovat, jakou sílu má příroda. Zbylo zde jen ticho a krajina. A právě ona jediná na této nenávisti získala. Stačí porovnat, jak vypadá Šumava v Čechách a na bavorské straně.

Zakletá krajina

Do Českého lesa jsem vstoupil u Tachova (Tachau). Severní část tohoto pohoří je mnohem opuštěnější a zanedbanější než jižní. Zatímco horní Český les vypadá jako spící země z pohádky o Šípkové Růžence, jeho dolní část je kultivovanou zemí Chodů, malebných vesniček a překrásného města Domažlice. Je zde vidět kontrast osudů bývalé německy mluvící země a českého národnostního výběžku. Blízko od sebe se nacházejí zcela odlišná „království“.

Ještě než jsem stačil vyrazit do terénu, začalo pořádně pršet. Protože jsem byl vyhřátý z vlaku a ven se mi nechtělo, zalezl jsem do místní nádražní hospody. Panovala zde přímo hustá atmosféra, mlha, co by se dala krájet, se vznášela asi půl metru nad hlavami mužů sedících u stolů. Byl nízký tlak. Nadechl jsem se a ponořil hlavu pod hladinu kouře, abych se rozhlédl, kde je volno. Stolů tu moc nebylo, a tak jsem si přisedl ke dvěma pánům, kteří dýmali cigarety bez filtru. Když se náhodou otevřely dveře do restaurace, průvan vyfoukal dým a na chvíli místnost vyčistil (takže jsem si přečetl, že zde nevaří a čepují pivo Chodovar), oba muži se ihned chopili svých nástrojů a jako pracovití pavoučci při pravidelných obnovách svých sítí začali znovu vytvářet ochrannou vrstvu kouře. Než se hladina zase uzavřela, objednal jsem si pivo a kávu. Vytáhl jsem mapu a vymýšlel, kudy půjdu. Je to činnost, která mě při dešti baví nejvíc. Vyrazit jsem chtěl směrem na Žebráky (Petlarn). Nevedla tam ale žádná turistická značka, a tak to vypadalo, že budu muset jít dlouhé kilometry mokrou, studenou a hlavně tvrdou silnicí.

V tu chvíli se ke mně naklonil jeden z těch chlapů a řekl, abych vyrazil na Bažantov (Wosant). Zeptal jsem se proč a on řekl, že takové místo jsem ještě neviděl. Odvětil jsem mu, že jsem toho v pohraničí viděl už dost a že jdu nepřetržitě už pětadvacet dní. On se usmál a řekl, že krajina je tam zakletá. Nečekal bych, že v zakouřené hospodě potkám vnímavého člověka, který dokáže krajině přisuzovat takové přívlastky. Zakletá krajina? Znělo to tajemně. Zeptal jsem se, co se tam stalo. Řekl mi, že to je místo, kde nikdo nechce žít, a podle toho to také vypadá. Zůstala tam jen torza domů, poutního kostela a vesnic, které působí mrazivě i v létě. Je to už ale mnohem méně patrné než v 60. letech. To se na stráních všude zdvíhaly kamenné podezdívky domů a k nebi se tyčily komíny. Vypadalo to jako válející se kostry domů. Projela mnou vlna chladu.

Nabídl mi cigaretu a já ji přijal. Potom mi řekl, že jeho tátu vyhnali Němci v třicátém osmém, musel nechat právě u Bažantova statek a polnosti. Celou válku prožil s rodinou v Plzni. Ovzduší před odsunem zde bylo natolik třaskavé, že čekal, až Němci odejdou. Když se tak stalo, s celou rodinou se vrátili do Bažantova. Nikdo je ale nenásledoval, a tak tam bydleli deset let sami. On sám vyrůstal mezi trouchnivějícími domy, cizími panenkami a dobrodružnými výpravami do tajemných domů. Jeho otec měl za úkol kontrolovat stavby, které bylo třeba strhnout. Boural domy a organizoval prodej zbylého vybavení. Stal se tak hrobníkem vlastní obce. Po deseti letech toho měl dost a odstěhoval se do Tachova.

Otec již zemřel a on do Bažantova a okolí nerad jezdí. Byl rád, že Němci byli odsunuti, protože je lepší mít v zemi ticho a mrtvo, než aby zde žili zrádci a nevypočitatelné obyvatelstvo, které naslouchá cizímu rozhlasu a plánuje osobní a národní vraždu, zatímco se tváří zcela bezelstně a mírumilovně. Něco jako dnešní teroristé.

Cigareta dávno dohasla opřena o dno porcelánového popelníku, moje sevřená dlaň skoro umačkala ukazováček (často a nevím proč si ho mačkám). Příběh se mi zaryl snad nejvíce do plic, protože se spojoval s hutným kouřem, takže jsem měl pocit, že polykám a dýchám ten smutek, hrůzu a nenávist. Viditelné zločiny a zmar se vznášely pouhých třicet centimetrů nad námi.

Ten příběh byl smutný. Rozhodl jsem se, že se do Bažantova půjdu podívat. Dal jsem si ještě jedno pivo a přemýšlel jsem, jestli to opravdu bylo tak zlé, nebo jsem jen narazil na člověka s výjimečným osudem. Podléhal jsem tendenci mu uvěřit a brát to, co říkal, jako pravdu. Bylo to tak přesvědčivé.

Musel jsem si utvořit vlastní názor, abych nepřebíhal stále ze strany na stranu a všem jen nepřikyvoval. Když jsem se vydával na cestu, chtěl jsem najít svoji koncepci a přístup k životu. Svoje pevné postoje. Teď jsem si to mohl vyzkoušet. Uvěřit Čechovi, že sudetští Němci byli všichni podlí, nebo uvěřit sudetskému Němci, že Češi byli brutální barbaři, kteří jim ukradli všechno, co mohli, a ještě je vyhnali? Nebo nad tím mávnout rukou a říci si, že je to všechno trochu složitější? Co teď? Existuje jiný pohled na věc? Lze respektovat „šedé tóny lidské morálky“ a zároveň mít srozumitelný názor? Znamená to neodsuzovat, žít s pokorou, vírou a důvěrou. Potom lze hojit rány a spojovat Kapulety a Monteky.

S čím do tohoto neúprosného dialektického zápasu vstupuji já? Snad tedy se syntézou. Uvidíme. Vstal jsem a vydal se na cestu. Bylo po dešti, ale byla zima a všude se válela mlha. Kouř jsem stále cítil v ústech.

Je možné tuto krajinu znovu oživit? Spojit bývalé a současné obyvatele starostí a péčí o tato opuštěná místa? Co jiného by je mohlo smířit než zdejší krajina? Němci vědí, co a jak zde bylo, a Češi zase mají vlastnická práva a mohou pracovat. Češi mohou vyzvídat a Němci povídat, interpretovat a dávat smysl věcem, stavbám a památkám zarostlým v kopřivách. Už kvůli krajině, které schází lidská schopnost pojmenovávat, oživovat a milovat, stojí za to pokusit se o smíření bývalých nepřátel. Nebo je alespoň tak i dnes nenazývat. V ruinách a křoviskách se skrývá potenciální mezinárodní spolupráce, která by v Evropě byla velmi vítaná a uznávaná. Taková obnova nebude ale vůbec lehká. To už jsem viděl a také věděl. A okolí Tachova mi to jenom potvrdilo.

Konec samoty

Došel jsem až k bývalé obci Pořejov (Purschau) a na kopci zahlédl ruinu kostela. Okamžitě jsem změnil směr cesty a vydal se k němu. Uviděl jsem až neskutečný výjev: torzo kostela, k němuž vedla zbrusu nová turistická značka a ukazatel — poutní kostel sv. Anny. Na zdi kostela visela ale ohromná cedule „Nebezpečí zřícení!“

Celá krajina spala a čekala, až ji někdo probudí. Kostel ale zatím pomalu padal a krajinu bylo čím dál těžší vzbudit, paměť se vytrácela, vyhasínala. Za chvíli nebude na co navazovat. Tohle přeci jsou Čechy, žádná Hirošima. Došel jsem až do Bažantova, kde jsem se musel proplétat džunglí náletových dřevin. Z tohoto nepřátelského porostu se pnul do výše nový kříž s německým nápisem: „Pozdraveni buďte rodáci bažantovští!“ Jak cynické. Ale i povzbudivé.

Prošel jsem kolem kříže a k mému překvapení jsem se ocitl na břehu jakéhosi zarostlého kulatého jezírka. Bylo to tu opravdu jako zakleté. Sundal jsem si batoh. Vzhledem ke svým zkušenostem s artefakty kulturní krajiny v pohraničí jsem si pomyslel, že asi sedím na břehu návesního rybníčku, v němž plavaly kachny a okolo se pásly kozy. A všude kolem rybníčku stály domy. V tu chvíli jako bych je cítil za zády. Jenže dnes je toto místo vysloveně postižené, zdivočelé a eutrofizované. Jinak řečeno je plné připomínek lidské činnosti a na takovém místě nemůže fungovat čistý přírodní ekosystém. Taková místa jsou vlastně jakousi mršinou rozkládající se v zemi, na niž se vrhly všechny rostliny z okolí a vysávají z ní energii. Oproti okolním lesům či podmáčeným loukám je právě zde mnohem větší množství živin, proto se tu daří kopřivám, křovinám a dalším plevelnatým druhům. Lidská přítomnost tak v krajině ještě dlouhou dobu po odchodu obyvatel ovlivňuje zdejší život.

Cítil jsem se podobně jako při návštěvě hřbitova. Všude rozklad, živočichové a rostliny požíraly část vesnice a přeměňovaly ji na biomasu, humus a výpary. Jsem i já takovýmto mrchožroutem? Asi ano, nasávám místní atmosféru a plním se jí. Začalo mi z tohoto společného rozkládání být nevolno. Aby mě to tu taky nepohltilo. Raději jsem vstal a odešel. Zastavil jsem se až na čisté louce, kde nebyly žádné posthumánní živiny a nikdo je nevysával. Takhle ze stráně vypadala bývalá obec Bažantov opravdu jako vřed na tváři krajiny. A takto vypadají dnes všechny zaniklé obce.

Vždycky mě fascinovaly snímky ze zaniklých měst, která pohltila džungle kdesi v Peru nebo Malajsii. Jejich objevitelé se k nim museli hustým porostem prosekat mačetami. Něco podobného máme i v Čechách. A to dokonce blízko Prahy.

Teprve tady jsem si naplno uvědomil, že Sudety jsou prostorem „zaniklé civilizace“. Tento pocit získáte na místech, kde stála jakákoliv z mnoha zaniklých obcí. Musíte ale změnit své chápání okolí jako pozadí a sebe sama jako figury. Musíte se stát součástí toho pozadí. Pak budete mít vhled do všech struktur času, který ovlivnil tvář krajiny. Jednotlivé nánosy času se zvednou a odhalí časoprostor mezi vrstvami. Nahlédnete do příběhů dávno zapomenutých časů. Musíte se naučit procházet prostorem ne jako po koberci, ale pod kobercem, nebo ještě lépe — mezi vlákny. Empaticky „krtkovat“.

Asi jsem se té bažantovské atmosféry nadýchal až moc, protože ve mně ta energie už zůstala. Nejenže mi dodala téma, vize a rozšířené vnímání v průběhu mé další cesty přes Šumavu na jih, ale cítím ji v sobě dodnes. Jednou nasajete energii ze zaniklé obce a už se jí nezbavíte. Tato energie ožije ve vašich myšlenkách, slovech, větách a činech. Dodnes nevím, jak se od ní očistit. Prozatím se ji snažím ze sebe dostat v podobě textů, fotografií a myšlenek, vyčerpat ji ve všech formách, ale vždy se ve mně znovu objeví. Stále přitéká. Jistě ale existuje nějaký způsob, jak ji rituálně umrtvit, to ale ještě nechci. Je to totiž celkem příjemná společnice na osamělé pouti po Čechách.

V pohraniční krajině je obdobných pohlcovaných míst, která uvolňují omamnou energii, ohromné množství. Tato stále se uvolňující energie je vlastně sudetským duchem místa — geniem loci. Je to inspirující vůně. Proto se sem stále vracím přivonět si, očuchat to tu, jestli se něco nemění, jestli se krajina již nezacelila. Proto stále ve mně vyvolává nové myšlenky a táhne mě dál. Až bude této vůně ubývat, bude ubývat i boláků v krajině a také slov a vět.

Je tu tolik věcí, které lze objevovat, rekonstruovat, překládat či fotografovat. Stačí si vybrat, přivonět si a začít. Radostí jsem zařval a tleskl do dlaní, protože jsem objevil výzkumný terén — pole neorané, zanedbané, opuštěné, které čeká, až za něj někdo začne hovořit, naslouchat mu a vyprávět jeho příběhy. Někoho, kdo zachrání zbytky paměti krajiny, než zcela vyhasne, než bude pohlcena.

Rychle jsem si hodil batoh na záda a jako v transu jsem se vydal na další cestu. Najednou jsem měl pocit, že rozumím každému balvanu, kusu zdi, shluku křoví, přestárlým alejím u silnic, zpevněným zídkám a k jihu otočeným slunným stráním. Jako bych měl v ruce kouzelný proutek a vše, nač ukážu, ožije a začne vyprávět. Konečně jsem na cestě nebyl sám. Získal jsem němého společníka, který mi měl tolik co říci. Stačilo se do něj pouze vcítit. Jeho vyprávění a tok vzpomínek slyším stále. Dodnes tyto příběhy vypravuji ostatním lidem. Krajina, a sudetská zvláště, se stala mým životním tématem. V její přítomnosti se cítím potřebný a plný poslání. Vždy když vyrazím na výlet do Sudet, připadám si jako psycholog v bílém plášti, který prochází krajinou, alejí plnou pacientů, a pomáhá jim si vzpomenout. Krajina se mi svěřila se svým traumatem. Už kvůli této krajině postižené ztrátou paměti má cenu obnovovat její tradice. A rozhodně to není revanšismus. Je to humanismus, renesance.

Jižní Český les — šťastné království

Od Tachova na jih se zvyšuje nejen pásmo kopců a lesů, ale přibývá i lidské přítomnosti. V nejvyšší části Českého lesa kolem Trhanova (Meigelshof), Klenčí pod Čerchovem (Klentsch) a Domažlic (Taus) se malebnost a zabydlenost v krajině takřka blíží k dokonalosti. Dnes má člověk možnost vystoupat na vrchol Čerchova a shlédnout to, co dříve směly vidět pouze oči a slyšet jen uši radarů vojenské špionáže. Nahoře na rozhledně se mnou stál starší pán, který mi vyprávěl, že tam před třiceti lety dennodenně hlídal, když byl na vojně. Ony radiolokační věže ze 70. let prý byly vybaveny na západní straně laminátovými konstrukcemi, díly a laminátovým štítem, aby žádné kovové části nenarušovaly obraz radaru. Mohly sledovat pohyb letadel až ve Francii. Když sejdete dolů až k nádhernému rybníku Babylon, kde je možno se do sytosti vykoupat a zaskákat si — dá se odtud také vláčkem sjet až do Domažlic, nádherného, slunného a životem kypícího města mezi kopečky — máte pocit, že jste ve velmi šťastné a bohaté zemi, kde je vše, jak má být. Veselý konec smutného pohoří.

Bohatý život šumavský

Se Šumavou je to jinak. Nejstarší známý název pohoří nazývaného dnes Šumava je ještě z doby keltské a zní Gabretta (hylle), to znamená Kozí či Ovčí hory. Německy se jí dnes říká Böhmerwald. Český ekvivalent je doložen ze 16. století a považuje se za odvozený z praslovanského šuma, tj. les. Ta Šumava.

Jak píše Vladimír Just v knize Zmizelé Sudety:

Ne, toto pohoří fanfarónsky, mužsky, „falicky“ nikam a nikterak netrčí, spíše jen žensky, tj. milostně, kontemplativně spočívá. Je jako dobré víno — je samo v sobě. Dokonce i jeho nejhlubší ledovcová a slatinná tajemství si musíte perně vydobýt mnohahodinovou túrou. Jako by nám i samotná čeština chtěla podsunout úhel pohledu na Šumavu: vždyť tyto hory, v jejichž názvu „šumí“ lesy — jako jediné z hraničního věnce země — opatřila ženským rodem. Říkáme ty Krkonoše, Jeseníky, Beskydy, ty Krušné, Jizerské, Lužické, Novohradské hory, to České středohoří, ten Český les — ale ta Šumava!

Když jde člověk směrem k Nýrsku (Neuern) a přenocuje nad Bystřicí (Bistritz) na kopečku s kapličkou a má štěstí na jasnou noc, oblohu plnou hvězd a velký měsíc, může pozorovat, jak šumavské stráně začínají stoupat a zvedají se v krásných tvarech a špičkách vrcholů. Je to stejné divadlo jako ve dne, ale v noci to působí mnohem zajímavěji. Těch čarodějnic, co tam létalo! Zvláště na Velkém a Malém Ostrém (Großer und Kleiner Osser) neboli prsech Matky Boží. Nastavil jsem si fotoaparát na stativ a fotil v noci. Jedna fotografie s půlhodinovou expozicí vyšla velmi dobře a jsou na ní vidět i lampičky, které se míhaly v rukou těchto „letušek“. Krajina mluvila a mluvila. Byl to ohromný zážitek. Stejně silný jako svítání.

Prožil jsem zde i takové malé ontologické zemětřesení, když jsem změnil vnímání vesmíru jako nekonečně se rozprostírajícího prostoru s drobnými světlými body hvězd a se zářivým měsícem na obloze. Celé jsem si to představil jinak: co když vše, co na obloze vidíme, je starý popraskaný vnitřek gigantického míče. Skrze dírky k nám proniká věčné světlo zvnějšku naší dimenze. Měsíc potom představuje vstup do našeho vesmíru, jakýsi ventilek. Tím k nám přichází energie a zároveň odchází. Představa, co se opravdu nachází „za míčem“, je ohromující. Tyto úvahy mě ukolébaly a uspaly.

Výstup do šumavských hvozdů a kopců je náročný, ale o to krásnější vjemy člověk zažívá. Vyškrábe-li se na Velký Ostrý (Großer Osser — 1 292 m), shlédne tuto část šumavské hrbolaté parády. Další zážitek je nocování nad Železnou Rudou s výhledem na Velký Javor (Großer Arber — 1 456 m). Uvědomil jsem si, jak trýznivě muselo na zdejší obyvatele působit, že mají tak úchvatný pohled na tuto horu, ale nemůžou na ni vystoupit. Jen ji zdálky obdivovat. Asi bych pukl vztekem a smutkem.

Krajem zaniklých obcí a teskných písní

Za Železnou Rudou (Markt Eisenstein) začíná národní park a zároveň to, co má park chránit —bohaté lesy a lesní porost. Je to něco, co není nikde jinde v republice k vidění. Pohádková hustota stromečků, mechů, trav, potůčků, ze kterých se dá pít, ohromná rozlehlost lesů, údolí a nekonečná nedotčenost a nezabydlenost. Právě tady se uskutečňuje dlouhá cesta vegetace ke klimaxu — vývojově nejdokonalejšímu stadiu kooperace rostlinných složek života. Dnes to vnímáme jako zarůstání, nálet a také to občas nazýváme sukcese. Vidíme ale pouze zlomek celkového plánu Gaii — živoucí planety. Sám o sobě nám neukáže smysl celého procesu. Stejně jako z jednoho slova nepochopíme smysl knihy nebo z jedné události smysl dějin. Na Šumavě jsme na padesát let nechali Gaiu, aby si podle svého nasměrovala vývoj jedné své části a ukázala, co si od nás přeje. Dnes si lámeme hlavu nad tím, jestli ji v tomto projektu necháme pokračovat. Není to právě příjemná situace. Uvědomujeme si totiž pomíjivost a malost naší existence. Cesta lesa ke klimaxu potrvá ještě pět set let. Co z toho budeme mít my? Zatím jsme se nerozhodli, a tak můžeme pozorovat pomalou až neviditelnou změnu garderoby paní Šumavy.

Přes toto prolínání vnímáme stopy po lidské přítomnosti, které zde zbyly z minulosti. Paseky a pastviny s pravidelnými stromořadími, zpevněné cesty s kamennou zdí, ovocné a jiné listnaté stromy a toto vše postupně zarůstající jehličnatými stromy v tak krásné neuspořádanosti, že to celé krajině a i mně zamotává hlavu. Znáte také ten zvláštní pocit při toulkách touto krajinou? Tušíte, že někde tady přece musí stát dům, kde se zastavíte a osvěžíte. Nejlépe na zahrádce restaurace. Úplně cítíte tu zástavbu všude kolem vás. Scházíte do obce. Jenomže široko daleko žádná vesnice, statek či hospoda. To pivo na žízeň si nedáte. Projdete bludnou pasekou plnou náletové zeleně, tichou pastvinou, opatrně kolem mohutné, přestárlé platanové aleje a zase zmizíte na dlouhé kilometry v lese. Takto k nám mluví genius loci z minulosti. Údolí a stráně plné zaniklého života. To múzy sedí na bludném balvanu a brnkají na lyru omamnou píseň. Na Šumavě ještě může být vstup do prostoru bývalé obce životu nebezpečné. Zdejší domy fungovaly jako cíle pro dělostřeleckou palbu, takže v zarůstajících loukách se mohou ukrývat nevybuchlé granáty a další překvapení. Lépe ochránit tato místa před nostalgickými obyvateli a zároveň je více potrápit snad ani nelze.

Sukcese je přirozeným vývojovým stadiem krajiny směřujícím od zemědělsky využívané půdy k samoregulujícímu se lesnímu společenství — ke klimaxu. Z ekologického hlediska je dnes velmi vítaným biotopem. Z pohledu kulturní krajiny jako specifického prostoru působení přírodních i kulturních činitelů s nezaměnitelnou hodnotou pro lidskou společnost však představuje sukcesní stadium ve vývoji krajiny krok směrem k vyhasínání kulturní složky v rámci kulturní krajiny. Znamená to ztrátu informací, prostupnosti, osídlení a ztrátu krajinné mozaiky.

Tato krajina převažuje tam, kde se lidé přestali věnovat zemědělství nebo kde výrazně ubylo obyvatel — na místě bývalých státních statků, pastvinářských družstev, kde se orná půda nevyužívá od začátku osidlování, na území zaniklých obcí. Rozdělení také závisí na příslušnosti dané lokality k pohraničnímu pásmu nebo vojenskému prostoru. Během celé druhé poloviny 20. století se obce nestaraly o vzhled pozemků ve svém okolí. Obyvatelé neprořezávali náletovou zeleň, spíše zarůstání svahů vítali, protože se v náletových dřevinách ztratily zbytky staveb, které rozebrali na vysprávky vlastních domů, nebezpečné základy budov a zaniklé cesty. Někde také tyto dřeviny pomohly zakrýt špatně pohledově disponované novostavby či rekreační budovy, jako například v Bedřichově v Jizerských horách. V současné době se již prořezávají přestárlé stromy podél cest a nálety na jižních stráních a louky se tak znovu otevírají slunci a dalšímu využití.

Nakonec dojdete třeba do Prášil (Stubenbach) nebo do Srní (Rehberg) — obcí, které místní obyvatelé postupně vysekávají z džungle. Opravují domy, obnovují potůčky, ořezávají aleje, opravují kostelíky. Už brzy vás okouzlí svou malebností. Jako drahokam budou znovu vábit člověka k tomu, aby vyšel z hor a sedl si v místní hospůdce, aby se mohl porozhlédnout po údolí a vidět, co se kolem něj děje. A po tomto hřejivém intermezzu ho opět hory velmi zkušeně vlákají do své náruče.

Horská krajina v bývalém vojenském prostoru Dobrá Voda (Gutwasser) je něco, co jsem dosud u nás a v těchto zeměpisných šířkách neviděl. Široširá severská lesnatá a zvlněná krajina sahající do nekonečných dálav. Byl jsem na Šumavě poprvé a zde jsem se do ní definitivně zamiloval. Vím, že se tam budu pořád vracet. Je to jako v Norsku: kamkoliv na Šumavě přijdete, je to tam nádherné. Prošel jsem ještě bývalou Hůrku (Hurkenthal), Zhůří (Haidl), Stodůlky (Stadln) a současný Antýgl (Antigel), Modravu (Mader), Filipovu Huť (Filipshütten) a Kvildu (Außergefild). Na Modravě jsem si koupil čtyři staré pohlednice, abych si mohl na vlastní oči otestovat srovnávací metodu. Vylezl jsem na stráň nad Klostermannovu chatu a porovnával, až mi z toho oči šilhaly.

Koupil jsem i útlého průvodce po vojenské Šumavě — bývalém vojenském újezdu Dobrá Voda. Teprve nyní jsem pochopil, proč bylo v tomto přívětivém pohoří tolik obcí. V 60. a 70. letech 19. století zde řádilo mnoho vichřic a zůstal po nich gigantický polom. Kníže Schwarzenberg, který již před tím budoval infrastrukturu na plavení a další dopravu dřeva ze Šumavy, nechtěl, aby se z polomu stala kůrovcová kalamita, jež by zlikvidovala další dřeviny. Proto pozval z Čech i Německa dřevorubce, aby za velmi výhodné ceny dřevo zpracovali a dopravili do měst pod horami. Během pár let se z hrozivé přírodní události stal výhodný obchod a na volných prostranstvích po vytěženém dřevu začaly velmi rychle vznikat obce drvoštěpů. Dřeva bylo hodně, a tak se zde žilo blaze a velmi hýřivě. Z tohoto důvodu byla založena většina obcí na Prášilsku a Modravsku. Avšak stejně rychle jako se v horských údolích objevila prosperita a bohatství, přišla i chudoba. Dřevo bylo za pár let vytěženo, vzniklé plochy osázeny smrkovými monokulturami a kníže přestal vyplácet tučné finanční podíly. Lidé se snažili vytvořit náhradní zdroj příjmů a po vzoru mnoha jiných horských obcí se i zde začala rozšiřovat sklářská výroba. Ta pomohla udržet životní úroveň části místních obyvatel, kteří bohatství získané prodejem dřeva nepropili. Tento boj o zachování živobytí ukončilo až odsunutí místního obyvatelstva po druhé světové válce a v 50. letech vznik vojenského prostoru. Obce byly zbourány nebo rozstříleny. Doufejme, že přijde někdy podobně „životodárná“ vichřice.

Pokud by vás zajímalo, jak vypadala například obec Hůrka na Šumavě, podívejte se na film Divá Bára z roku 1949. Celý se natáčel právě tam a tamní dřevěné domy byly ihned po skončení natáčení zbourány. Alespoň v tomto filmu Hůrka přežila.

Jak konkrétně rozdmýchat plamen zájmu o řeč krajiny?

Stačí získat vhled do místního kulturního prostoru — použít „fenomenologickou redukci“ v praxi, tedy oprostit celý známý prostor od našich zkušeností a poznatků a vnímat ho „napoprvé“ jako cizinec, tak jak působí na naši představivost. Druhou metodou je tzv. problémové vidění, které dohledává příčiny a následky lidských potřeb. Zaměřuje se na projevy disharmonie a nešetrného zacházení s materiály.

Asi nejlepší a zároveň nejjednodušší metodou je konfrontace starých fotografií se současným vzhledem místa. Při fotografování jsem nalezl mnoho zanikajících kulturně-krajinných děl, kterým by k obnově stačilo pár řezů pilou, hrábě, lopata či traktor. Podaří-li se oživit nějaké místo drobného zastavení a estetické útěchy, můžeme si být jisti, že takovýto čin dojde následovníků. Je to dobrý příklad.

Díváme-li se na vesnici nebo město a máme-li po ruce starou fotografii, získáme nečekaně přesné vodítko k pochopení místních dějin. Před očima se nám objeví domy, které již dávno nestojí, na jejich místě je dnes tržiště nebo autobusové nádraží. Pochopíme, jak se nakládalo s prostory v obcích, kde byly domy zbourány. Dnes je tu často jakási „překážková dráha“: dům, kopřivy, dům, skládka, dům, trh, dům, dřevěná kůlna, dům… Teprve pak oceníte dávný šarm a styl tradiční zástavby jednolitého městečka či obce. Poznáte, jestli zanikly spíše domy honosné či chudé. Jakým způsobem probíhaly rekonstrukce domů. Srovnávat dnešní a historické pohledy na krajinu je způsob, jak zábavnou formou přiblížit dospělým i dětem působení času na lidská sídla.

Když stoupáte stráněmi a hledáte přesné místo, kde před lety fotograf postavil stativ, náhle zjistíte, že se netrmácel mokrou loukou jako vy. Najednou se ocitnete na zapomenuté cestě zarůstající mechem, travou či houbami nebo na rovince uprostřed svahu. Ano, tady stál dům a fotografovalo se s bačkůrkami na nohou a s teplou cikorkou na zápraží. A v tu chvíli ucítíte vůni nápoje dávného fotografa a začnete si s ním povídat.

Použitá metoda má však jedno úskalí, které je však zároveň i výhodou. Ten, kdo nahlédl do historie, už není schopen vnímat současnost jako plnohodnotnou realitu, která nepotřebuje k pochopení žádné srovnávání. Dnešní podoba sídel tak ztrácí svoji nedotknutelnost. Člověk si při pohledu na vývoj lokálních kultur uvědomí, kudy cesta vede a kudy ne. Pokud jde o získání vhledu do genia loci minulosti, je tato metoda zřejmě nejlepší. Pomáhá také jeho obnově.

Z Modravy jsem musel tento kraj opustit, protože jsem dostal zánět nártu a šlach. Dobelhal jsem se do Vimperku (Winterberg) a dojel stopem do Prahy.

Asi za týden jsem se ale vrátil zpět. Tentokrát bylo mým velkým snem z vrcholků Šumavy zahlédnout Alpy, Jejich královskou ježatost. Takový pohled se naskýtá poutníkovi z Bučiny (Buchwald). Bylo ale zataženo a byl jsem rád, že nepršelo. I z obce Bučina zbyla pouze jedna budova, kde se zřejmě pohraniční hlídky chránily před deštěm. V jejím okolí je charakteristická sukcesní krajina, která má neuvěřitelně silného ducha místa.

Krajina po odsunu a po znovuosidlování

Vesnice se bouraly plánovaně. Jak píše František Ledvinka:

Opuštěny byly nejprve samoty, malé osady komunikačně obtížně dostupné (některé starší objekty nebyly po odchodu Němců ani obsazeny) a v obcích většina dřevěných staveb. Množství prázdných domů umožňovalo některým rodinám během krátké doby se i čtyřikrát přestěhovat a opouštěli již ty vybydlené. V padesátých letech přestávaly mít nemovitosti v pohraničí téměř hodnotu, protože všeho zde bylo dost a patřilo to všem. Dřevěné domy se za několik stokorun prodávaly jako palivové dříví a cihlové stavby byly obvykle použity na stavební materiál pro modernizaci objektů JZD. Také dosídlenci ze Slovenska často kupovali tyto tzv. demolice na stavební materiál. Na jejich bourání a čištění pracovaly celé rodiny. Cihly se posílaly vagóny na Slovensko, kde z nich stavěli rodinné domky, do kterých se pak vraceli.

Na konci 50. let zůstalo stát ještě mnoho podobných budov, které bylo potřeba „vyřešit“. Vláda se rozhodla v pohraničí všechny opuštěné a zchátralé stavby zbourat. Důvodem bylo konání druhé celostátní spartakiády, jejíž úpravnost a symboliku spokojenosti nesmělo nic narušovat. Této akce z přelomu let 1959 – 1960 se zúčastnily vojenské útvary civilní obrany, jednotky Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V první etapě demolic bylo do září 1959 zlikvidováno více než 17 000 objektů a odpracovalo se celkem 520 000 dnů s desetihodinovou pracovní dobou. Ve druhé etapě bylo zlikvidováno dohromady 17 615 staveb.

Tyto akce prováděly většinou celé roty (cca sto vojáků) s pomocí těžké techniky. Vytipované domy byly zbourány do úrovně maximálně jednoho metru nad zemí. Odpad z budovy se odvezl nebo se jím zasypávaly sklepy. Také bylo žádoucí, aby se na výročí konce války, 1. máje nebo VŘSR demonstrativně zbouraly všechny ruiny v obci.

Co se týče zemědělské půdy, Osidlovací úřad po zhodnocení reálných možností přistoupil na plán rušení všech tzv. trpasličích výměrů půdy. Stejně tak se snížil počet drobných živností obchodních a hostinských. Bylo jasné, že úřady nedokážou získat dostatečné množství lidí pro zemědělsky nepříliš výnosné oblasti a nebude možno udržet ekonomickou hodnotu území tak, jak ji zde zanechali sudetští Němci. Lidé se navíc těsně po válce báli přestěhovat do „nejněmečtějších“ oblastí Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko. Sem se například do září 1945 podařilo přistěhovat pouze pětadvacet zemědělců, neboť zde zůstala ještě většina sudetských Němců. Osidlovací směrnice stanovily horní (13 ha) a dolní hranici (5 ha) přídělů podle bonity půdy. Rodiny s dospívajícími dětmi mohly dostat dvojpříděly (13 + 8 ha). Náhrada za přidělenou půdu byla stanovena v hodnotě jednoroční až dvouroční sklizně a mohla se splácet po dobu patnácti let.

Homogenní skupiny nových obyvatel, kteří měli praktické zkušenosti se zemědělstvím, se usídlovaly v lukrativních nížinných oblastech s úrodnou půdou, jako je jižní Morava, Lounsko, Žatecko nebo Českolipsko. Navíc usazení celých rodů do jedné vesnice. Vznikly tak obce etnograficky odlišné od ostatních. Naproti tomu do oblastí podhorských a horských nebylo možno získat schopné a zkušené hospodáře.

Zrušení nejmenších výměr zemědělské půdy, scelování do větších lánů, rušení živností a možností výdělku zapůsobilo na pohraniční krajinu a tamní hospodářské tradice a utvořilo nové mantinely vývoje. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny, starat se o náročnou meliorační údržbu, a tak se během několika let postupně změnila i tvář krajiny. Pole v nižších polohách byla scelena a zatravněna, zatímco pozemky ve vyšších polohách byly zalesněny. Louky začaly být podmáčené, nebylo možné na ně vyjet s technikou. Nechaly se ležet ladem a začaly zarůstat náletovou zelení. Dalšími více či méně dominantními krajinotvornými prvky, které se počaly vytrácet, byly úvozové cesty s podélnými stromořadími, větrolamy dávajícími stín, meze, mostky přes potoky, krajinné vyhlídky, lavičky na krásných místech a drobné sakrální památky jako křížky a boží muka, jež brzy skončila ve sběrných surovinách.

Z celkové rozlohy 1 500 000 hektarů konfiskované zemědělské půdy bylo téměř 150 000 hektarů určeno pro pastvinářské účely. Asi 60 000 hektarů půdy zůstalo pro zalesnění, jemuž byly vyhrazeny plochy nad 750 metrů nadmořské výšky. Tímto opatřením byl rozsah zemědělské půdy zmenšen přiměřeně ke sníženému počtu zemědělců. Došlo k zalesnění strání a úbočí hor, zániku osad, vesnic a chalup, cest a drobných staveb. Dnes to jsou přesně ty oblasti, které na nás tolik působí: Pošumaví, Krušné hory, Český les a obdobná místa na východě Čech a na Moravě. Celé území bylo transformováno a přizpůsobeno tomu, že tam bude žít až o dvě třetiny lidí méně.

Tak jako odsud mizela krásná místa, genius loci a láska ke krajině, utíkali odsud i lidé. Za komunismu sem proto byli zejména vzdělaní a potřební jedinci poutáni násilím. Například ze Severočeské uhelné pánve chtěli odcházet lékaři kvůli katastrofální ekologické situaci, špatnému vlivu na zdraví, všudypřítomnému provizoriu a absenci zájmu lidí o krajinu. Ministerstvo zdravotnictví ale vydalo nařízení, že právě lékaři ze Severočeského kraje nesmějí nikde jinde dostat práci.

Šumava ale byla jiným případem. Byla opuštěna ze strategických důvodů. Měl se zde odehrát konflikt mezi Východem a Západem. O této hrozbě lidé žijící kilometr za západní hranicí nevěděli a nikdo je nenutil se odstěhovat. To jen my jsme zde měli vnucený pocit neustále vyhroceného nebezpečí.

Šumava — Böhmerwald: plod česko-německé kultury

Až do Strážného (Kuschwarda) jsem šel těmi bývalými, z propadliště dějin sálajícími vesnicemi (např. Knížecí pláně — Fürstenhut), které byly rozkošně anarchisticky napadeny horskými smrky, cupujícími a trhajícími lidský řád kulturní krajiny. Krásně to kontrastovalo s vesnicemi na německé straně hned přes údolí. Byly tam vleky, sjezdovky, silnice, hotely, rozhledny, kina. A zde dávná ozvěna života, jen vítr a ptáci ve větvích a opravená boží muka. Sedl jsem si do trávy, jednu si utrhnul a začal ji žvýkat. Lehl jsem si na záda a sledoval rychlý pohyb mraků spěchajících za tlakovou níží kdesi nad Polskem, aby se tam vypršely.

Je prospěšné udržet si tuto divokost? Máme zde něco, co v západní Evropě chybí. Volný prostor, místo pro znovuoživování kultury, tradic. Pohraničí má v sobě potlačenou tradici multikulturality a ohromný potenciál komunikační zóny Čech s Německem a Rakouskem. Je regionem těsně před rozkvětem? Nebo se z něj bude stále dál šířit samota a chudoba? Věřím spíše v to první. Časem bude mnohem pokrokovější než vnitrozemí. Vždy to tak bylo — žila zde nejbohatší, nejkomunikativnější a na export a zahraničí nejvíce orientovaná společnost. Všichni nám budou časem závidět. Potřeboval bych si ale popovídat s někým, kdo pamatuje, jak to na Šumavě vypadalo dříve. S někým, kdo mi potvrdí nebo vyvrátí moje myšlenky, moje interpretace Sudet. Potřeboval bych nahlédnout do přímých zkušeností, pocitů a vzpomínek někoho, kdo žil v zaniklé obci. Propojit genia loci s duší konkrétního člověka.

Menšinová škola česká

Dávala se do mne trochu zima, a tak jsem přes sebe přehodil svetr. V tu chvíli jsem si uvědomil další fenomén, který mě při putování pohraničím provázel a který jsem až teď vytáhl z podvědomého a uvyklého vnímání okolí. Celé pohraniční oblasti lemují tzv. menšinové české školy. Jsou všude. A ve většině míst se silně odlišují od okolí. Proč? Protože byly stavěny v moderním architektonickém stylu — pod vlivem funkcionalismu. Vedle starých lidových staveb a měšťanské zástavby vypadaly jako z jiného světa. Lze říci, že sem příliš nezapadaly, kontrastovaly s romantickými a klasicistickými stavbami německých architektů. A co je na tom zajímavého? Hlavně to, že se tyto školní budovy podobají jedna druhé. Výrazně se o vznik tohoto „řetězce vzdělávacích ústavů“ zasadila Matice česká. Školy byly moderní a krásné. A právě tyto atributy byly pro německy mluvící obyvatelstvo, jejichž děti se učily ve starých nevyhovujících budovách, hodně provokativní. Po roce 1935 bývaly často tyto moderní stavby napadány a děti musely cestou domů utíkat, aby je němečtí výrostci nezmlátili. Otevírání těchto škol probíhalo pod policejní ochranou.

Dnes tyto stavby symbolizují výrazný nástup a podporu českého školství a kultury v pohraničí. V Nových Hamrech a Potůčkách v Krušných horách jsem tyto budovy viděl v dobrém stavu, rekonstruovaná škola v Nýrsku zářila, v Kašperských Horách byla omšelá komunismem a v Slunečné u Lipna byla opuštěná.

Zabýváme-li se odlišnostmi na obou stranách hranice, můžeme si i vzpomenout, jak vnímali hosté z ciziny rozdíly mezi Čechy, českými Němci a Němci. Skotský aristokrat P. E. Turnbull tvrdí, že české obyvatelstvo vypadá lépe než obyvatelé sousedního Bavorska: „Méně širokých bledých obličejů, více výrazných tváří, jasná pleť, krásné oči a jemné rysy.“ Zvláště ženy z českých zemí vzbudily jeho neskrývaný obdiv: „Vlasy mají uprostřed rozděleny pěšinkou a vzadu sepnuty sponkou, jsou krásně lesklé a čisté, jako by jim bylo denně věnováno několik hodin péče. Každá dáma z nejvyšších kruhů jistých západoevropských zemí, u níž zanedbanost ničí i ostatní půvaby, by si mohla vzít příklad z jejich umění, jak se líbit.“ Většina návštěvníků Čech velmi záhy postřehla, že obyvatelstvo mluví dvěma jazyky a tyto komunity se mezi sebou jen velmi málo mísí. Čeští Němci byli charakterizováni jako přívětiví, otevření a podnikaví, naproti tomu s Čechem se nebylo možno dorozumět, neboť jiný jazyk než slovanský neuměl a jeho tíživá životní situace ho prý učinila „uzavřeným, nedůvěřivým, tupým nebo, když pookřeje, vlezle lichotivým“.

Dalším názorem z 18. století je i Sealsfieldova úvaha nad českou povahou:

Povaha českých sedláků je taková, jakou lze očekávat od národa, který je ovládán množstvím poručníků, z nichž i ten nejmenší považuje za správné, aby mu nechal pocítit svou moc. Jsou to utlačení, nedůvěřiví a ustrašení lidé. Jejich obličeje jsou ztrmácené a chovají se odmítavě a zdráhavě vůči slibům, ba dokonce i vůči penězům … jedině hudba zaplaší jejich ustaranost.

Faktem ale je, že tato charakteristika je příznačná pro dobu jejího vzniku. Již s nástupem národního obrození se začal vztah Čechů k vlasti a jejím osobnostem velmi exteriorizovat a zhmotňovat. Je zajímavé zjištění, že Češi si nevytvořili k německému pohraničí větší literárně-kulturně-tradiční povědomí. To ale měli k tzv. vnitřnímu pohraničí, tedy k oblastem, které hraničily s územím, kde žili německy hovořící obyvatelé. Myslím, že od doby vzniku republiky si Češi zcela přestali léčit bol písní, ale celému světu ukázali, že jsou schopni vzít zbraň do ruky, vytvořit armádu z dezertérů a vydobýt si na nejdelší frontě první světové války svůj vlastní stát. V tomto ohledu udělali legionáři takový kus práce pro vývoj národa a jeho sebevědomí, že se skrze toto prizma jeví vysídlení německého obyvatelstva dalším, sice krutým, ale logickým krokem v „úklidu a organizaci vlastního státu“, který hodlá držet pevně ve svých rukou. Je to dokončení národního obrození. Stálo nám to ale za to?

Vyrazil jsem a v duchu jsem pořád přemítal o Bohemii. Šel jsem dál úplně sám. Dokonce i krajina mlčela. Je dost možné, že ten můj monolog poslouchá. Je to asi to, co jí dávám já. Interpretuji ji a ona se o sobě mnoho dozvídá. Důvěřuje mým vývodům a za to mi do cesty nestaví hady, klacky a další nepříjemnosti. Tato představa mě uspokojila.

Co vlastně znamená označení Böhmen — Bohemia? Proč je nepoužíváme a neumíme skloňovat? A Bohemia Chips. Označuje to „to dobré z Čech“?

(pokračování, přetisk s laskavým svolením autora a nakladatelství)

(Mikšíček, Petr: Sudetská pouť aneb Waldgang, Dokořán, Praha 2005, 165 stran, doporučená cena 225 Kč, ISBN 80-7363-009-5, www.dokoran.cz, dokoran@dokoran.cz)

(www.zmizelesudety.cz, petrmiksicek@seznam.cz)