Říjen 2005

Dějiny Židů na Slovensku (Část 5)

Ján Mlynárik

II. část

GENOCIDA (1939 – 1945)

1. Ideologická a právní východiska holocaustu

Agrese Třetí říše, směřující od anšlusu Rakouska v březnu 1938 do střední Evropy, s sebou nesla zlověstné stíny nacistického pojetí práva a spravedlnosti, státu a společnosti. Nacismus, podobně jako italský fašismus, negoval vymoženosti parlamentní demokracie. Jednotlivec, občan, byl podřízen státu, zájmy občana nebyly směrodatné pro stát, ale naopak. Italský fašismus proti demokratické ideji svobody jednotlivce postavil ideu autoritativního státu, který si podřizoval jednotlivce i skupiny obyvatelstva. Demokratickou ideu rovnosti všech před zákonem fašisté nahradili principem vůdcovským, národ a stát měla vést výlučná kasta vůdců. Mussoliniho heslo „Všechno pro stát, nic proti státu a mimo stát“ negovalo princip trojího rozdělení státní moci. Priorita státu se prosazovala ve všech sférách – ekonomické, společenské a kulturní.

Německý nacismus podle direktiv Hitlera zašel ještě dále. Stát již nebyl cílem, ale prostředkem k dosažení cíle. Teorie nacionálního socialismu vycházela ze základu pevné národní pospolitosti a rasové čistoty. Zájmy jednotlivce byly podřízeny národní pospolitosti a zařazení k rase bylo základem, který jednotlivec nemohl změnit, neboť byl biologicky předurčen. Vítězná ideologie fašismu a nacismu si pro své potřeby přizpůsobila zákonodárství, činnost státního aparátu a všech mocenských pák. Přeměna právního německého státu výmarské republiky na totalitní stát vyvrcholila norimberskými zákony. Vůdcovský princip s vazbou na právní řád došel k závěru, že pro vůdce neplatí zásada zákonné autolimitace, je oprávněn nejen právo sám tvořit, ale i rozhodovat bez ohledu na předchozí právní předpisy.

Mnohé z toho, co bylo výše uvedeno, se uplatnilo ve státoprávní teorii i v legislativní praxi slovenského státu. Když předseda autonomní vlády Jozef Tiso přednesl 21. února 1939 vládní prohlášení, vyzvedl prioritu suverenity slovenského národa nad všechny právní principy; žádný ústavní zákon nesměl svazovat suverenitu národa, který si „tvoří svůj stát“ a který musí mít možnost uplatňovat své suverénní právo „vždy, nevázán dlouhodobým charakterem ústavní listiny“. Pokud by se jako důvod uvedl zájem slovenského národa, Tiso výslovně zmínil možnost nerespektovat ústavu. Prioritu v chápání ústavního práva tak již začínal mít – a postupně zcela převzal – nacionální socialismus na úkor italského fašismu. Tiso nepřestával zdůrazňovat princip, aby všechny obyvatele Slovenska „ovládal vždy zájem celého národa“. Židovská otázka podle Tisa byla mezinárodní otázkou, ale podle něj „při řešení této otázky bude prvořadý zájem slovenského národa“. Jestliže se prosazovala priorita národního principu, práva Židů de facto nebyla zaručena.

Spojitost české a židovské otázky názorně předvedl poslanec sněmu Pavol Čarnogurský, jenž s jistým zadostiučiněním na sněmu prohlásil, že ľuďáci vyhnali ze školství po 6. říjnu „v první řadě“ 126 židovských učitelů, kteří údajně v důsledku své rasové příslušnosti „stáli v opozici“ vůči národní a křesťanské výchově slovenské mládeže. Výluky se týkaly i židovských inspektorů škol, správců a ředitelů škol. Vyloučení postihlo současně i 884 českých učitelů. Šlo o lidi, kteří podle Čarnogurského „páchali zradu a cizí myšlenky protislovenského ducha vnášeli do školy, kterou postavil národ“. Národovec Čarnogurský jaksi rychle zapomněl, že bez české pedagogické intervence, která po roce 1918 přišla Slovensku obětavě na pomoc, by sotva existovala škola, kterou „postavil národ“. Jestliže za necelých pět měsíců ľuďáci po svém nástupu k moci vyloučili ze slovenského školství 1 010 učitelů židovského a českého původu, znamenalo to nastolení antisemitského a protičeského šovinismu se zlověstnou budoucností.

S jasným programovým řešením židovské otázky na Slovensku ve smyslu rasismu nacistických zákonů vystoupil ve Slovenském sněmu poslanec Alexander Mach. Podle něj byli Židé „z největších nepřátel a jedno z největších neštěstí slovenského národa“. Dovolával se Endlösungu – konečného řešení židovské otázky „v zájmu národa“, který by jinak nemohl plnit svou misi ve slovenském státu. Další překážkou této mise by byla i nevyřešená otázka česká. Exemplárním příkladem ľuďáckého hejslovanského pokrytectví bylo Machovo prohlášení, že tato opatření se prý nedělají „z nenávisti proti jiným, ale z lásky a povinnosti k národu“. Štěstí národa mělo být postaveno na neštěstí celých velkých skupin židovského, českého, ale nakonec i demokratického slovenského obyvatelstva.

Po vyhlášení slovenského státu 14. března 1939 se model nacionálně socialistické tvorby práva prosadil hned v zákonu číslo 1 z téhož dne. Podle tohoto zákona byla vláda zplnomocněna, aby cestou svých nařízení prováděla vše, co bylo potřebné k udržení pořádku a k zabezpečení zájmů slovenského státu. Toto zmocnění nebylo ničím ohraničeno, a tak se Slovenský sněm sám zbavil svého práva a moci a své kompetence odevzdal do rukou vlády.

Slovenská vláda od vzniku státu do přijetí slovenské ústavy v červenci 1939 vydala 150 nařízení, jejichž obsah byl mimořádně závažný. Právní normy vydávané vládou zasahovaly hluboko do základních demokratických a občanských práv a svobod. Rušily anebo omezovaly se paragrafy ústavy ČSR z roku 1920. Opatření směřovala proti politické opozici, ale za nepřátele slovenského státu a národa en bloc byli již dávno vyhlášeni všichni Židé, takže jakékoli opatření se mohlo obrátit proti nim.

Až překvapivě rychle se antisemitismus na Slovensku projevil po vyhlášení samostatného státu z vůle Adolfa Hitlera. Provázely je násilnosti, jež na Židech páchali členové Hlinkovy gardy. Dokonce sám Tiso musel vystoupit druhý den po vyhlášení státu v rozhlase a oznámit, že „samozvané zasahování do řešení židovské otázky“ nestrpí. „Vláda má připraven návrh zákona o židovské otázce,“ řekl Tiso, „a bude otázkou krátkého času, než ji začne zákonně řešit.“

Automatické převzetí německého protižidovského kodexu na začátku existence slovenského státu bylo pro mnoho ľuďáckých politiků nepřijatelné. Církev sice neodmítala antisemitismus, ale odmítala rasovou teorii. Proto nacistické zákonodárství proti Židům bylo třeba „po slovensku“ upravit. A vláda v tomto směru nezahálela. Již měsíc po vyhlášení státu, 18. dubna 1939, přijala vládní nařízení č. 63, v němž definovala pojem Žida, aby mohla omezit počet Židů v některých svobodných povoláních. Za Žida měl být pokládán každý, kdo do 30. října 1918 nepřestoupil na křesťanskou víru a hlásil se k izraelitskému vyznání; ti, kteří za první republiky konvertovali ke křesťanství, byli pokládáni i nadále za Židy. Za Žida byl pokládán i ten, kdo měl alespoň jednoho rodiče hlásícího se k izraelitské víře, a také ten, kdo po uvedeném vládním nařízení uzavřel manželství anebo žil mimo manželský svazek s osobou židovské víry, přičemž za Židy se pokládali i ti, kdo byli zplozeni v tomto svazku. Protože po roce 1918 konvertovalo jen málo Židů, definice Židovství zasáhla prakticky všechny Židy, žijící ve slovenském státě.

Již toto vládní nařízení, přijaté měsíc po vzniku Slovenské republiky, bylo namířeno proti Židům ve svobodných povoláních. Počet povolených advokátů a čekatelů advokacie židovského původu se omezil na 4 % členů advokátní komory. Židovský advokát mohl zastupovat jen židovskou stranu, nemohl se stát veřejným notářem a Žid nesměl vykonávat funkci redaktora v žádné jiné než židovské tiskovině. Žid nemohl být majitelem nebo koncesionářem veřejné lékárny. Podle ministra Ďurčanského vyřadilo nařízení z praxe 443 židovských advokátů; po červnu 1940 jich vykonávalo službu jen 91. Vzhledem k nedostatku lékařů a lékárníků vláda nemohla v této oblasti postupovat tak tvrdě, počet lékařů židovského původu se přesto snížil z 620 roku 1939 na 290 roku 1942. K nejméně postiženým patřili židovští inženýři, technici a veterináři. Citelný zásah představovalo ustanovení o vyloučení Židů ze státních a veřejných služeb; starobní, vdovské a sirotčí důchody židovských příjemců byly zkráceny o 30 %.

Do vládního řešení židovské otázky ještě roku 1939 zapadala opatření, jež Židům nadekretovala pracovní povinnost. Šlo o postupný proces: nejprve byli všichni Židé propuštěni z vojenské prezenční služby a přiděleni ke zvláštním formacím. Židovští záložníci, kteří se měli zúčastnit branných cvičení, byli soustředěni do zvláštních pracovních těles. Ministerstvo vnitra prostřednictvím podřízených orgánů zaregistrovalo všechny židovské obyvatele ve věku od dvaceti do padesáti let. Židé byli poprvé nasazeni do pracovní služby v létě 1940. Pracovní povinnost byla stanovena na 60 dnů. Již tehdy se začal rozvíjet plán korupčního přiživování se na protižidovském teroru: za jistou sumu mohly být udělovány výjimky, podle nichž se Žid mohl vykoupit z práce vůbec nebo na poloviční dobu. Mnozí národovci a křesťané tak z neštěstí Židů mohli těžit jako jejich středověcí předkové, kteří pod ochranou vrchnosti či krále nemuseli platit úroky a nakonec ani dluhy, které si u Židů udělali.

Historik Ladislav Lipscher v díle Židé ve slovenském státu 1939–1945 uvádí, že opatření proti Židům tvořila uzavřený systém, který měl svou vnitřní zákonitost. V zásadě rozlišuje čtyři fáze, jež v chronologickém řazení měly tento průběh: za prvé – vymezení pojmu Žid, za druhé – vyřazení Židů z veřejného a hospodářského života, za třetí – zajištění Židů a jejich koncentrace a za čtvrté – poslední akt, fyzické zničení. Pro počáteční období protižidovského teroru je charakteristická činnost slovenské vlády, o níž Lipscher napsal:

„Jen co byla vyhlášena samostatnost státu, slovenská vláda se usnesla na některých protižidovských opatřeních a také je uskutečnila. Pro postižené měla značně negativní následky společenského i hospodářského charakteru. Na začátku existence slovenského státu nebyl ještě vliv Třetí říše na jeho vnitřní poměry a na řešení židovské otázky tak citelný. Konečně, tehdejší poměry na Slovensku odpovídaly první etapě ve vývoji protižidovských opatření, jak to potvrdily zkušenosti i z jiných států, především ze samotné Třetí říše. Stejně tak i na Slovensku začaly protižidovské zásahy vymezením pojmu Žid. Potom nastoupila přípravná opatření, jež uvedla do chodu postupnou konfiskaci židovského majetku (arizační zákon a zákon o pozemkové reformě). Realizace obou těchto významných opatření byla před německo-slovenskými jednáními v Salcburku jen v počátečním stadiu.“

Mašinérie přípravy genocidy slovenských Židů se rozbíhala sice pomalu, ale o to důkladněji s cílem na nic nezapomenout, nic nevynechat, obsáhnout globálně celý problém tak, aby z kruhu nevyvázl pokud možno ani jediný Žid. Historie potvrdila, že se to rasistickým teroristům téměř podařilo. Měli však své ideové zdůvodnění, posvěcené hlavou nejvyšší. Nedá nám, abychom nepřipomenuli Tisův výrok, pronesený dva týdny před vznikem slovenského státu 28. února 1939 a publikovaný v ústředním gardisticko-ľuďáckém deníku Slovák. Tiso řekl:

„Židovstvo bude z našeho národního života definitivně vyloučeno, poněvadž bylo na Slovensku vždy rozkladným živlem a nejdůležitějším nositelem marxistických a liberálních idejí. Tento národ je i velkým nebezpečím mravním svým lichvářstvím, podvody a chlípností. Proto je křesťanský středověk zavřel do ghetta, z něhož nesměli vyjít.“

Katolický kněz, bánovský děkan si na pomoc proti Židům na Slovensku přivolával „křesťanský středověk“ pogromů, inkvizice a nevyslovitelné hrůzy. Existovalo pro něj nějaké poučení z dějin? Zřejmě ne! V jeho stopách šli další radikální ideologové Hlinkovy slovenské lidové strany, jakými byli Tuka a Šaňo Mach. Generální tajemník vládnoucí HSĽS Kirschbaum rok po Tisově protižidovském výroku 5. března 1940 napsal do téhož Slováka:

„V tomto ohledu se nedopouštíme žádného konfliktu se svědomím a ani s křesťanstvím, jež právě rozlišuje trest a odměnu. Když zákonem sáhneme na Židy, trestáme jen zločinnost příslušníků této rasy, ale ne jednotlivce.“

V Tisově i Kirschbaumově výroku je obsažena zásada kolektivní viny a kolektivního trestu pro ty, kteří se narodili jako Židé – neprovinili se ničím jiným než svou rasou, původem. Po takovýchto oficiálních prohlášeních si zákonodárci myli ruce jako Pilát Pontský: nezodpovídali za nic, plnili jen svou povinnost. I z hlediska křesťanské věrouky a etiky byli nepochybně čistí a předem ospravedlněni, ať udělali cokoli. Konečně praxi středověku jim zdůvodnil i provinciál jezuitů na Slovensku Mikuš, který v době vzniku slovenského státu prohlásil:

„Církev vždy vyžadovala, aby křesťané a Židé nežili spolu, ale každé město muselo mít své ghetto (židovskou ulici), kde žili zcela odděleně, ba museli nosit zvláštní oděv.“

Po opatřeních Josefa II., zákonech rakousko-uherské monarchie a svobodném rozvoji za první ČSR nebylo možno Židy zahnat do městských ghett. Jediným řešením tu bylo – a proto se přivolával středověk – vydělit Židy z národa vůbec a vystěhovat je natrvalo ze země, kde se narodili a kde jsou pochováni jejich předkové. Zločin byl ideově, teologicky a mravně zdůvodněn, bylo třeba jen jednat.

První výslovně protižidovská zákonná norma vznikla dva týdny po vyhlášení samostatného státu 30. března 1939; vládní nařízení č. 36 zakazovalo nekřesťanům výrobu bohoslužebných a křesťanských předmětů a obchodování s nimi. Zákaz se výslovně týkal Židů. V nařízení chyběla zmínka o tom, že by se postižený mohl odvolat k soudu. Byla v tom krutá symbolika – právě religiózní křesťanské předměty se měly stát rozbuškou protižidovského právního tažení, odtud se měly rozvíjet děje, jež vyvrcholily v tragédii genocidy. Katolický křesťanský stát právě takovouto okázalou formou dával najevo, že podstatou sporu s Židovstvem není majetek, materiální stránka, ale především zásadní věci víry, náboženství, nesmiřitelnost až do naplnění onoho výkřiku Židů, kteří před Pilátem Pontským žádali Kristovu krev, která měla padnout na ně a jejich děti. Historik se chvěje před touto hrůzostrašnou symbolikou, jež si za staletí vyžádala nejkrutější akty odvety, pomsty a permanentního opovržení. Sociolog prof. Anton Štefánek poukázal na skutečnost, že na jarmarcích to byli právě Židé, kteří prodávali křesťanské symboly, jež sami vyráběli. Nyní se jim dalo najevo, že vyrábět ani obchodovat nebudou – nejen s religiozitami, ale ani s jiným zbožím.

V následující sérii vládních nařízení se proti Židům mohla použít ustanovení o dozoru a nucené správě velkostatků s výměrou nad 30 hektarů, dále ustanovení o mimořádných zásazích do hostinských a výčepnických živností z důvodu veřejného zájmu. Formulace veřejného zájmu, s oblibou používaná všemi totalitními režimy, poskytovala i za slovenského státu možnosti co nejlibovolnějšího výkladu. Jednoznačné, utilitární a výslovné vyřazování Židů ze života slovenské společnosti podle nacistických kritérií pokračovalo vládními nařízeními o definici Žida z 18. dubna 1939 a o reglementaci či vyřazení Židů ze svobodných povolání. Tehdy začala tvrdá legální protižidovská politika, jež měla svůj zárodek ještě na půdě slovenského autonomního sněmu v únoru 1939. Uvedené vládní nařízení vyloučilo soudy z jakéhokoli rozhodování; Židé byli zbaveni jakékoli soudní ochrany, stali se ve slovenském státě párii. To nakonec potvrdila i ústava slovenského státu, která vyňala ochranu rasy ze svých ustanovení, i když šlo o zásadu mírových smluv, zabezpečujících i pod tímto pojmem ochranu Židů. Z ustanovení ústavy byl vypuštěn princip rovnosti, přednost před právy občanů dostaly povinnosti, plynoucí z nařízení úřadů. Ústava vyžadovala podřízení občana státu, přesun odpovědnosti občana za určité jednání na stát. Pod ustanovení ústavy se mohl vsunout jakýkoli protizákonný postup, který byl odůvodněn státními zájmy.

Proti Židům byl zaměřen zákon z dubna 1939 o politických zbohatlících. Majetek získaný vlivem politických stran anebo vlivem jiných osob za první ČSR propadl ve prospěch státu. Osoby, jejichž majetek propadl státu, měla určit vláda. Za zbohatlíky byli považováni všichni politici a veřejní činitelé, kteří se neangažovali ve prospěch samostatného Slovenska anebo zůstávali vůči slovenskému státu v opozici. Protižidovský osten měla vládní nařízení o soupisu zemědělských nemovitostí a o soupisu zemědělského majetku ve vlastnictví Židů. Znamenala radikální zásah do vlastnického a dispozičního práva. Politika vlády vůči Židům dávala najevo, že zemědělská půda se židovským vlastníkům odebere.

Další formou vylučování Židů z hospodářského života byla revize oprávnění k výkonu všech forem živnostenského podnikání. Živnost se mohla odejmout z důvodu veřejného zájmu, dále pokud byly proti podnikateli námitky z hlediska osobní spolehlivosti, anebo pokud byly sociální důvody pro odstranění „přespočetných oprávnění“.

Zásahy do majetkových práv občanů se projevily zejména v zákonu z října 1939 o konfiskaci majetku pro některé trestné činy. Zákon zbavoval státní ochrany majetku toho, kdo se proti státu dopustil anebo se chystal dopustit trestného činu. Šlo o zásah do majetku těch osob, které nesouhlasily s režimem. Ty mohly být podle jiného nařízení též zbaveny státního občanství. Ustanovení tohoto zákona znamenala doslova převrat v soukromém právu – v majetkoprávních vztazích. Byl to zásadní zlom v pojetí soukromého vlastnictví ve státě. Právo vlastníka se změnilo na právo dispoziční a spravovací. Tím měly být všechny věci potřebné pro život národa zbaveny libovůle vlastníka. Slovenská právní věda v tomto ohledu kopírovala německý nacistický vzor. Tento zásadní obrat v názorech na úlohu práva ve státu se netýkal jen židovského obyvatelstva. Totalitní politický systém nikdy neposkytl šanci jednotlivci proti státu. Protižidovské zákonodárství bylo jen vystupňováním abnormality, do níž se právo dostalo působením totalitního politického systému.

Zákon z února 1940 o pozemkové reformě znamenal přímo exemplární zásah do soukromého vlastnictví židovského obyvatelstva. Podle tohoto zákona nemohl Žid získat zemědělskou nemovitost. Židé měli povinnost dát své zemědělské nemovitosti na výkup. Zpravodaj ústavněprávního výboru sněmu Miloš Vančo při předkládání zákona prohlásil:

„(…) když dnešní všeobecný politický vývoj vyřazuje Židy z pospolitosti árijských národů, není žádný vážný důvod k tomu, ponechat Židy v zemědělství. Když takovýmto činem Židy vyřazujeme ze zemědělství, (…) právně se jim újma neděje, (…) jen se omezuje dosavadní bezuzdný liberalismus, který dovoloval, aby se naše půda dávala do rukou komukoli, a to nepovolanému spekulantovi Židovi spíše než povolanému odbornému pracovníkovi.“

Podle ľuďáckého deformovaného právního myšlení ztrácel Žid apriori kvalifikaci spravovat zemědělský majetek jednoduše jen proto, že byl Žid, naproti tomu árijec byl „povolaný odborník“. Zákon diskvalifikoval Židy ve věci vlastnictví či získávání majetku a postupně z nich vytvářel ožebračenou masu, jejíž osud se měl řešit jejím vyvezením ze země, aby se tak naplnil sen ľuďáků o konečném řešení židovské otázky. Sami ľuďáci ještě netušili, kam jimi podněcované zlo dospěje, jestliže se jejich iniciativ chopí jeden z největších nekrofilů lidstva – sám Adolf Hitler.

2. Arizace a Židovský kodex

Vyvrcholením etapy zbavování Židů majetku byl po přijetí zákona o pozemkové reformě zákon o arizaci židovského majetku, nazvaný též židovský či první arizační zákon. Ľuďácká oficiální politika charakterizovala smysl a cíl arizace takto:

„(…) arizace, moderní pojem, pod nímž rozumíme činnost mající za cíl omezení neúměrného počtu Židů v hospodářském životě a postupné přenesení hospodářských funkcí do křesťanských rukou.“ (Slovák, 21. 1. 1940)

Teoretik slovenského fašismu Štefan Polakovič v díle Slovenský národní socialismus (1941) určil jako cíl arizace „vytvořit silnou slovenskou střední vrstvu, která má kapitál a která je proto tak významná pro národní život. (…) Je celonárodním zájmem, aby mnozí hospodářsky podnikaví lidé zbohatli.“ Není divu, že v březnu 1940 ministr Ferdinand Ďurčanský ve shodě s Polakovičovou tezí ve své přednášce zvolal: „Je načase, aby Slováci zbohatli!“

Vidina snadného získání cizího majetku se stala hnacím motorem slovenského antisemitismu. Mít majetek, peníze znamená mít též moc – tomuto poblouznění podlehla nejedna lidská duše; jestliže se to však nabízelo ve statisících případů, v celém státě, v každé vesnici, a měl k tomu přístup kdokoli, působilo to ve slovenské společnosti jako pach krve umírajícího zvířete. Kdo ze Slováků tehdy věděl, jak se tento jed rozšiřuje v žilách slovenského národního organismu, jak hluboko se usídlí a kolik desetiletí po hrůze holocaustu bude ještě trvat jeho působení? Právě tím, že slovenský antisemitismus byl zásluhou ľuďáků materializován ve slovenském člověku formou majetku, a to majetku ukradeného, získaného zločinem, vyvolával černé svědomí, jež je nejhorší spodinou lidské duše. Jen málo jednotlivců se pokořilo, ostatní, aby obhájili loupež a vlastnictví ukradeného majetku, se stali agresivními. To poznamenalo slovenské svědomí na dlouhou dobu.

První návrh arizačního zákona se zrodil v ministerstvu vnitra v květnu 1940 jako návrh nařízení o zaměstnávání Židů. Obsahoval opatření o potřebě úředního povolení pro Židy v jakémkoli zaměstnání. Podíl Židů pro každý podnik byl stanoven na 4 % z celkového počtu zaměstnanců. Návrh Ďurčanského ministerstva však vláda po mnoha protestech představitelů ministerstva hospodářství a dalších hospodářských institucí nepřijala.

Druhý návrh o židovských podnicích předložilo ministerstvo hospodářství 6. října 1939. Jádrem návrhu bylo, aby všichni židovští majitelé označili své podniky nápisem „Židovský podnik“. Oba návrhy byly přepracovány, spojeny do jednoho a předloženy Slovenskému sněmu jako návrh zákona o židovských podnicích. Na sněmu 29. února 1940 vystoupil jako zpravodaj starosta Žiliny Vojtech Tvrdý. Prezentoval názor tehdejší ľuďácké vládní garnitury na problematiku židovské otázky vůbec: obvinil židovské obyvatele, že využili liberalistických zásad v hospodářském životě Uher a Československa, čímž získali nezaslouženě velký podíl v ekonomickém životě a tím poškodili slovenské národní zájmy. Zdůraznil, že „mezi židovským marxismem a židovským kapitalismem je úzký vztah“ a že „raison d´ętre židovské otázky je v osudu slovenského národa,v nevyzpytatelnosti boží prozřetelnosti a v teologickém nazírání na Židovství“. Zastaralé maloburžoazní pozice, vycházející z předsudků 19. století, determinované silnými nacionálními a náboženskými prvky, měly ospravedlnit oficiální loupež židovského majetku nejvyšším zákonodárným sborem Slovenska! Pod rouškou těchto matoucích, vágních nábožensko-filozofických úvah se ľuďáci připravovali k totálnímu útoku proti čtyřem procentům obyvatel Slovenska.

Oficiální postoj ľuďáků k arizačnímu zákonu na sněmu prezentoval i poslanec Ján Hollý, vedoucí hospodářského oddělení Generálního sekretariátu HSĽS, v němž dohlížel na ekonomiku Slovenska. Podle Hollého jsou Židé nevyléčitelně nemocným národem, který otravuje vzduch a vědomě chce žít na úkor jiných národů. V konfrontaci s křesťanskou morálkou, řekl, to, co se děje a bude dít s Židy ve slovenském státě, není protikřesťanské, přičemž argumentoval postojem katolické církve k Židovstvu – ve středověku.

Skutečně, ľuďáci se v polovině 20. století vraceli v přístupu k Židům do středověku, který jim sloužil za vzor. Tuto souvislost je třeba si uvědomit, abychom pochopili hloubku a dosah holocaustu slovenských Židů: tady šlo o návrat do středověku, jenomže řešený moderními prostředky nové doby: proč olupovat jednotlivce či malé komunity, proč upalovat po kusech? Civilizační vzestup umožňoval celoplošné zásahy proti Židům na území celých států a jejich usmrcování v milionech.

Arizační zákon byl 29. února 1940 sněmem jednoznačně přijat. Župní úřady mohly židovským majitelům odebírat živnostenská povolení a nařídit likvidaci, respektive arizaci – nucený odprodej jejich podniků. Zákon počítal i s dobrovolnou arizací; důvěrníka či dočasného správce si mohl vybrat či získat sám majitel. Arizátor musel vlastnit nejméně 51 % podniku s perspektivou, že časem jej přebere celý, pokud mu nebyl rovnou přidělen v úplné arizaci. Pokud se arizace podniku nedotkla, musel mít výrazný nápis „Židovský podnik“. Mělo to vést k hospodářské a společenské diskriminaci a k nátlaku na majitele, aby si co nejdříve našli „svého“ arizátora. Zákon zakazoval Židům jakékoli podnikání; nesměli zřizovat či přebírat průmyslové, živnostenské a obchodní podniky anebo s nimi manipulovat. Arizační zákon limitoval zaměstnanost Židů ve všech podnicích. Ve vyšších administrativních službách (úřady, soudy apod.) nesmělo být ke konci roku 1940 více než 25 % Židů z počtu zaměstnanců, jejich počet se měl neustále snižovat a ustálit se měl na deseti procentech, v nižších zaměstnaneckých kategoriích (zřízenci, školníci apod.) nesměl počet Židů přesahovat 4 % všech zaměstnanců. Ministerstvo hospodářství mohlo udělovat výjimky, čímž byl legalizován systém korupce a dalšího okrádání Židů.

Prezident Tiso arizační zákon sněmu vrátil s připomínkami, z nichž hlavní se týkala tzv. arizačního fondu, s jehož pomocí kapitálově slabí arizátoři měli získat bezúročnou půjčkou finance na vlastní podnikatelskou činnost. Tisův návrh však sněm nepřijal, jeho taktizování vůči radikálům z okruhu Tuka – Mach mu nevyšlo. Naopak, do osnovy zákona byl vsunut dodatek, jímž byla vyloučena možnost odvolání vůči arizačním rozhodnutím. Toto zpřísnění byl ústupek radikálům.

Arizační zákon přijal Slovenský sněm 25. dubna 1940 a tím považoval židovskou otázku na hospodářském poli za vyřešenou. Zákon vstoupil v platnost 1. června 1940. Židé tak byli definitivně zbaveni vlastnických práv a stali se neplnoprávnými občany. Tento proces jen prohlubovaly další zákony a předpisy, až o majetek přišli definitivně.

Vidina lehce získaného majetku vyvrhla na hladinu slovenského života nejnižší pudy. Hospodářské instituce chtěly odevzdat arizovaný majetek do alespoň trochu odborných rukou, ľuďáčtí radikálové však protežovali své členy a stoupence bez ohledu na jejich odbornou, finanční či morální způsobilost. Vydávali vlastní směrnice pro arizaci, čímž v celém procesu způsobili chaos. Úřady se snažily udělat pořádek aspoň několikahodinovými kurzy pro arizátory, jež byly současníky nazvány „univerzitami zlodějů“. Zákon citelně postihl zejména příslušníky nižších a středních židovských vrstev, zaměstnance, řemeslníky a obchodníky, kteří ztráceli jediný zdroj příjmu.

I když první arizační zákon kvůli chaosu vyvolanému ľuďáckými radikály ministerstvo hospodářství v září 1940 potichu stáhlo, rozhodující průlom do vlastnických práv Židů se stal faktem. Co arizace vyvolala ve slovenském člověku po stránce lidské i umělecké, snad nejvýrazněji podal Ladislav Grosman v novele Obchod na korze, jejíž filmový přepis režisérů Kadára a Klose získal nejvyšší mezinárodní ocenění.

Doplňkem arizačního zákona byl zákon o dočasné úpravě exekucí a konkurzů navrhovaných Židy, který schválil Slovenský sněm v červnu 1940; židovský věřitel nemohl vést proti „árijskému“ dlužníkovi, který svůj dluh včas nesplatil, soudní exekuční pokračování. Šlo sice o zákon víceméně formální, ale přesto připomínal praktiky středověku, kdy panovníci vynesli přesně stejný výrok: Židé ztratili nárok na vymáhání úroků či dluhů. Zákonodárci Slovenského sněmu jen trapně opakovali to, co již před staletími proti Židům na Slovensku vyhlásili královští násilníci.

Proces arizace stejně jako celkový postup proti Židům se podstatně zintenzivnil po salcburských jednáních na konci července 1940, na nichž slovenské delegaci vedené prezidentem Tisem vůdce Třetí říše Adolf Hitler nadiktoval podmínky, které jednoznačně preferovaly ve vedení Slovenského státu radikální křídlo Tuka – Mach před umírněným křídlem Tisovým. Ostatně Hitler Tisovi řekl jasně: „Ve vlastní zemi je nutno podporovat ty lidi, kteří mají pozitivní vztah ke spolupráci, a ne ty, kteří se ji pokoušejí podkopat.“

Slovenští představitelé byli obviněni, že neplní své závazky k Říši především v židovské otázce, postupují pomalu a vymlouvají se na důležitost hospodářského významu Židů. Ferdinanda Ďurčanského na postu ministra zahraničních věcí a předsedy vlády vystřídal Vojtech Tuka, Alexander Mach se stal ministrem vnitra a místopředsedou vlády. Salcburská jednání byla jistým kompromisem mezi soupeřícími křídly: stala se vítězstvím radikálů, ale neohrozila postavení Tisa a jiných umírněných; pokud však šlo o další postup v řešení židovské otázky, znamenala jednoznačné vítězství radikálně fašistického směru se všemi z toho vyplývajícími důsledky od hospodářských až po morální.

Již v srpnu a září 1940 vyšla nařízení, jež jednoznačně ukazovala, jakým směrem se bude ubírat řešení židovské otázky. Mach jako ministr vnitra vydal několik diskriminujících vyhlášek. Židům byly odebrány všechny koncese na hostinskou a výčepnickou činnost, lovecké lístky, zbraně, motorová vozidla, psací stroje, fotografické a optické přístroje. Bylo zakázáno zaměstnávat je v domácnosti „árijské“ osoby mladší než čtyřicet let. Návrh zákona zakazujícího uzavírat smíšená manželství a umožňujícího rozvázat smíšená manželství (z podnětu nežidovského partnera) tehdy ještě kvůli odporu církevních a právnických kruhů neprošel, protože prý odporoval ústavě státu a křesťanské morálce, byl však prosazen o rok později v takzvaném Židovském kodexu.

K prvním posalcburským opatřením, jež Židy postihla nejvíce, patřilo nařízení o vyloučení židovských studentů a žáků ze škol. Na jeho základě byly vyloučeny židovské osoby ze škol všech druhů kromě obecných, kde se měly utvořit zvláštní židovské třídy, jež měly financovat příslušné židovské náboženské obce. Důvodová zpráva doprovázející nařízení uváděla potřebu urychlit vyřazení Židů z hospodářského života a přinutit je k rychlé emigraci. Po protestech církevních kruhů i ministerstva školství vedeného Jozefem Sivákem nové nařízení povolovalo udělení výjimky pokřtěným žákům; díky Sivákovi se výjimky hojně udělovaly, což se týkalo zejména učňovských škol, a to nejen v případě konvertitů.

V posalcburské politické atmosféře bylo též vydáno nařízení soupisu židovského majetku na Slovensku. O to již delší dobu usilovali radikálové v čele s A. Morávkem. Soupis byl prováděn podle stavu k 2. září 1940 a podléhali mu všichni židovští občané včetně dětí. Soupisové archy měly být odevzdány do 16. září. Kromě podnikového, zemědělského a domovního majetku se měly uvést i cenné papíry, pohledávky, peněžní hotovost, šperky a jiné cennosti, ale i osobní potřeby – šatstvo, zařízení bytů a všechno, co mělo nějakou hodnotu. Náboženské obce měly uvést hodnotu synagog, modliteben, hřbitovů a bohoslužebných předmětů. Soupisy měly uvést rovněž zadluženost a zatížení přihlášeného majetku hypotékami. Majetek přihlásilo 54 667 osob: hodnota hrubého majetku podle soupisu činila 4 322 239 000 korun, dluhy na něm činily miliardu sto tisíc korun. Hodnota čistého židovského majetku tedy činila přes tři miliardy tři sta milionů korun. Uvedené údaje je však třeba brát s rezervou: Židé nepřihlásili v době nouze a ohrožení majetek, který se nedal přímo kontrolovat (peníze, šperky, umělecká díla), podnikový kapitál byl v reprodukci, nedal se přesně vyčíslit. I samotným ľuďákům údaje o evidenci židovského majetku byly spíše na překážku, když se rozhodli pro jiné metody, jak uloupit židovský majetek. Výsledky soupisu byly zpracovány až roku 1942. Touha po židovském majetku byla však v celém projektu evidentní.

Na prvním posalcburském zasedání Slovenského sněmu byl přijat zákon o možnosti výkupu nemovitostí, jež Židé koupili na exekuční dražbě. Původní „árijští“ majitelé nebo dědici mohli odkoupit od Židů nemovitosti zpět za původní exekuční cenu; v úvodu měli splatit jen čtvrtinu. I když se zákon do praxe nedostal, důležité byly argumenty pro jeho přijetí. Když ústavněprávní výbor sněmu ještě zpřísnil některé články vládního programu zákona, vyskytly se námitky o průlomu do struktury práva na soukromé vlastnictví. Výbor to odbyl argumentem, že údajně celý kulturní svět v čele s „velkým Německem“ radikálně řeší židovskou otázku a v této věci nesmí zaostat ani Slovensko. Zpravodaj výboru Štefan Beňák odůvodnil potřebu zákona „morální zvrhlostí a talmudistickým učením Židů“ a krok sněmu označil za „jeden z prvních, jímž se potvrzuje vládou ohlášený směr politiky – politiky národně socialistické“.

Tendenci kopírování německého nacismu na Slovensku potvrdil na sněmu i František Orlický, když řekl, že „k praktickému řešení tohoto problému“ (židovské otázky, pozn. aut.) „se přikročilo v první řadě pod vlivem vítězného nacionálního socialismu v Německu, který nám ukázal cestu“. A pokračoval: „Nastoupili jsme tuto cestu při plném vědomí toho, co v této věci podnikáme, (…) s pevným odhodláním, že se nebudeme dívat na postoj, jaký k našemu podnikání zaujímají různí pseudohumanisté (…). Nebude nás mást ani nesprávné a falešné argumentování, že naše počínání v této věci je nekřesťanské.“

Argumenty o nekřesťanském postupu vůči Židům byly tehdy časté a musel jim čelit i prezident Tiso. Orlický se tu dovolával právě výroku Tisa na zasedání tajemníků HSĽS v srpnu 1940, že na Slovensku se nic nespravedlivého neděje, jen se vykupuje; kněz Tiso si evangelium o lásce k bližnímu vysvětlil po svém: „(…) národu nedám zahynout pro židovskou pospolitost. Mně je národ víc než Židé, (…) já si křesťansky řeknu: nejdřív sobě, potom tobě.“ Podobně Tiso argumentoval i v září 1940 na veřejném vystoupení ve Višňovém u Žiliny: „Vyslovují se obavy, že to, co se dělá se Židy, není křesťanské. Já říkám: bude to nejkřesťanštější, až to s nimi bude úplně v pořádku.“ Kam vedla cesta okrádaného židovského obyvatelstva k pořádku, bylo zjevné – na konci mohla být jen nicota.

Tisovy protižidovské výroky nebyly v jeho rétorice novum, byly jen pokračováním toho, co na veřejnosti tvrdil přinejmenším od roku 1938, kdy se ujal moci. V dané situaci eskalace radikálního řešení židovské otázky radikály Tukou – Machem a gardisty byly velmi škodlivé. V době posalcburského frontálního nástupu surové antisemitské politiky ji mohly objektivně jen podporovat a dodávat nezákonným činům zdání spravedlnosti.

Tisovy názory na židovskou otázku popularizoval Slovák, ústřední orgán HSĽS. Jeho šéfredaktor Paučo se Tisa oprávněně dovolával: „Mnozí u nás byli a stále ještě jsou toho názoru, že přitáhnout Židům uzdu by bylo nelidské a protivilo by se to zásadám křesťanství. (…) Nuže, dr. Tiso znovu, a to v plné své zodpovědnosti prohlásil, že to, co slovenské zákony budou dělat, není nijak nekřesťanské ani nelidské.“

Zbavit člověka lidské důstojnosti, okrást jej o majetek, zahnat jej do stavu hladu a nouze bylo zřejmě podle kněze Tisa křesťanské a lidské, jestliže mělo platit „nejdřív sobě a potom tobě“.

Ostatně spojení židovské otázky se světovou válkou a účastí Německa při řešení této otázky na Slovensku potvrdil Tiso svým výrokem ve Slováku 1. října 1940: „(…) nedej bože, aby to“ (válku, pozn. aut.) „Němec prohrál. Všichni Židé by přišli zpátky. (…) Celá tato válka je válkou sociální proti židovskému kapitálu. Vyplňuje se na nich kletba, když žádali na Pilátovi Kristovu smrt.“

Kam povede cesta řešení židovské otázky, nakonec vyjádřili i jiní vysocí představitelé HSĽS a státu. Generální tajemník HSĽS Gejza Medrický na podzim 1940 po Salcburku otevřeně řekl: „V odžidovštění půjdeme tak daleko, aby tento element byl izolován nadobro a navždy.“ Alexander Mach, hlavní slovenský „židobijce“, tuto rétoriku korunoval slovy: „Všechno, co vláda dělá, je normální a křesťanské. Jde tu především o definitivní odstranění židovského živlu z našeho národního a územního těla.“

Mohl soudný člověk pochybovat, kam spěje osud slovenských Židů, jestliže z nejvyšších míst zněly takové hanebnosti a výhrůžky?

Druhým zákonem, který Slovenský sněm 3. září 1940 přijal v posalcburské atmosféře, byl ústavní zákon, jímž byla vláda zplnomocněna přijímat opatření ve věcech arizace. Vláda měla svými nařízeními učinit vše potřebné, aby Židé byli vyloučeni ze slovenského hospodářského a sociálního života a aby jejich majetek přešel do křesťanského vlastnictví. Zplnomocnění, původně navrhované na dva roky, trvalo jen jeden rok od účinnosti ústavního zákona a měli je vykonávat všichni členové vlády. Nařízení vydaná na základě zplnomocnění měla platnost zákonů a podepisoval je předseda vlády a příslušný ministr. Tímto zákonem č. 210 započal frontální útok na veškerý židovský movitý i nemovitý majetek stejně jako na finanční kapitál. Zmizela snaha teoreticky z právního hlediska odůvodňovat obsah legislativních ustanovení. Sama vláda řešení židovské otázky přesunula na Ústřední hospodářský úřad. Tato instituce vedená Augustínem Morávkem byla podřízena přímo předsedovi vlády a v její kompetenci bylo učinit podle zvláštních předpisů vše, co bylo potřebné pro vyloučení Židů ze slovenského hospodářského a sociálního života a převedení jejich majetku na „árijce“, a to již bez jakékoli finanční náhrady. Předseda vlády „Béla“ Tuka tak dostal do rukou absolutní moc nad židovským osudem na Slovensku; militantní sluha Morávek byl zárukou, že to zasáhne co nejvíc slovenských Židů. Kostky byly vrženy…

Již v polovině října 1940 vyšlo nařízení o židovských vázaných účtech a úsporách. Židé již nesměli přijímat peníze jinak než na vázaný účet. Na živobytí svých rodin si mohli týdně vybírat obnos, který byl postupně stále snižován, až roku 1942 činil 150 korun týdně.

Morávkův Ústřední hospodářský úřad se stal účinným nástrojem krádeže a zabavení židovského majetku a pauperizace Židů vůbec. Jeho rozhodnutí byla konečná, konkrétní činnost byla mimořádně rozsáhlá a obludná. Když na konci roku 1940 Morávek vydal Komentovanou sbírku nejnovějších právních předpisů, uvedl v předmluvě, že podle kritiky v říšskoněmeckých časopisech a z pohledu odborníků byly protižidovské právní předpisy upravující arizaci a právní postavení Židů na Slovensku dokonalejší a lepší než v Německu kromě předpisů určujících pojem Žida. Za rigoróznější než německá byla považována nařízení z října 1940 o dočasných správcích židovských domů a o výpovědích židovským nájemníkům a zejména z konce listopadu 1940, jímž se omezovala volnost v nakládání s majetkem Židů.

Slovenští fašisté již tehdy měli ambici dosáhnout a překonat nacistický vzor vyhlazování a vylučování Židů ze společenství. Nacistické rasové právo se jim stalo příkladem. Sám Augustín Morávek, Tukův sluha, zdůraznil, že „co se týká problému právní jistoty (…), mezi právem a právem je též rozdíl. Je samozřejmé, že národně socialistické zákonodárství se podstatně liší od práva demokraticko-liberalistického.“ Morávek upozornil na to, že se bude řešit otázka pracovní povinnosti slovenských Židů. Připomněl již nevyhnutelnost plánovitého řešení vystěhování Židů ze Slovenska. Konkrétní přípravou na ně bylo nařízení z poloviny srpna 1941, jímž byla omezena volnost v nakládání s majetkem Židů a zřízení Fondu pro podporu vystěhování Židů.

Dva dny před ukončením platnosti zmocňovacího zákona 9. září 1941 vláda přijala nařízení č. 198/1941 Sbírky O právním postavení Židů, jež se stalo smutně známým pod jménem Židovský kodex. Jen devět dnů stačilo k vypracování zákona, který se stal jedním z nejkrutějších protižidovských zákonů v novodobých dějinách Evropy. Zákon měl 270 paragrafů a patřil k nejrozsáhlejším, jaké v zákonodárné praxi slovenského státu vyšly; byl rozsáhlejší než základní zákon státu – ústava, a byl víceméně věrnou kopií norimberských rasových zákonů, jež co do počtu paragrafů převyšoval. Jeho důkladnosti si povšimli ideologové Třetí říše. Völkischer Beobachter v prosinci 1941 označil Židovský kodex za „předběžně poslední tečku za uspořádáním židovské otázky, pokud je to za nynějších předpokladů v malém evropském státě vůbec možné. Pro ostatní jihovýchodní Evropu je však tento Židovský kodex příkladem pro svou důslednost a důkladnost.“ Slovenští rasisté a fašisté se tak stali při pronásledování Židů příkladem pro celou jednu část Evropy!

Oproti definici židovského občana z roku 1939, jež vycházela z konfesionálního základu, kvalitativní novum v Židovském kodexu představoval fakt, že řešení židovského problému bylo postaveno na rasový základ, což potvrdila nová definice židovského obyvatele. Již první ustanovení obsahovalo podstatné změny oproti předcházejícímu stavu: vymezovalo pojem Žid, který byl ústřední otázkou celého zákona. Za Žida byla všeobecně pokládána osoba, která měla nejméně tři (podle rasy) židovské prarodiče; za židovského prarodiče byl pokládán ten, kdo patřil k izraelitskému vyznání. Uplatněním rasového principu se dostal do kodexu pojem židovského míšence; za Žida byl pokládán míšenec, pokud po dubnu 1939 náležel k izraelitskému vyznání, pokud po tomto datu uzavřel manželství s osobou platící za Žida, pokud pocházel z manželství uzavřeného s židovským partnerem, anebo pokud se narodil jako nemanželské dítě ze spojení s židovskou osobou po únoru 1940.

Rasový základ Židovského kodexu odůvodňoval jeden z jeho hlavních tvůrců J. Martinka, člen legislativního sboru při předsednictvu vlády, tím, že roku 1939 se při definici pojmu Žid nevycházelo z poznatků říšskoněmeckého zákonodárství o právním postavení Židů a nepostihlo se, že „nebezpečí zvrácenosti světonázoru Židů nevyplývá z jejich příslušnosti k určitému vyznání, ale spíše z příslušnosti k určité rase, která ve snaze ovládnout svět se neostýchá využít žádných prostředků, zejména skrýt se pod pláštěm křesťanského vyznání. Tato teorie vychází zřejmě z názoru, že čím víc je v některém jedinci židovské krve, tím je rasově Židovstvu a jeho mentalitě bližší, a tím i pro společenský řád nebezpečnější.“ Toto Martinka uveřejnil v časopise Veřejné právo.

Avšak v Gardistovi, určeném řadovým ľuďákům, napsal naplno: „(…) tak jako nemohou platit stejné zákony pro lidožrouty a civilizované lidi, nemohou platit ani pro Židy a ostatní. (…) Židé nejsou vázáni pátým přikázáním Nezabiješ; Židé chtějí získat všechen majetek, a to i v tzv. osvobozeném Československu; Židé i dnes, kdy na Slovensku není maso, jedí každý den kuřata…“ Erudovaný právník Martinka odmítl uznat platnost základních demokratických svobod a práv, neboť prý vždy a všude sloužily jen Židům v zápasu o světovládu; argumenty na podporu svých zvrácených tezí čerpal z nejprimitivnější a nejvulgárnější antisemitské teorie a demagogie. Ukázalo se, že slovenští fašisté neměli vyhraněnou rasovou teorii, ale vycházeli z převzatých nacistických rasových principů a zejména z těch nejnižších projevů a forem antisemitismu. Ovšem nejnebezpečnější bylo, že Martinka a ľuďáčtí zákonodárci považovali Židovský kodex za účinný prostředek konečného řešení otázky slovenských Židů, spočívající v jejich definitivním vystěhování z území Slovenska.

Rasový princip se v Židovském kodexu uplatnil v zákazu uzavření smíšených manželství, jakož i v zákazu nemanželského pohlavního styku mezi Židy a „árijci“, který se trestal (tzv. Rassenschande). Majetkoprávní ustanovení kodexu se týkala i nežidovských partnerů ve smíšených manželstvích.

Židovský kodex měl v podstatně tři části. První se týkala detailního omezení všech práv židovských osob – „každý paragraf znamenal jiný zákaz“ (L. Lipscher). Kodex nařizoval evidenci a veřejné označení Židů, jejich osobní a domovní prohlídky, zrušení jejich listovního tajemství, zákaz volného stěhování a bydlení, vyloučení ze škol, uzákonění jejich nucené pracovní činnosti, omezení ve věcech náboženských – byli vyhnáni ze synagog, jež od července 1942 přešly do vlastnictví státu. Sem patřily i zákazy týkající se zaměstnávání Židů v soukromých a státních službách a svobodných povoláních. Ke kontrole této části kodexu na ministerstvu vnitra vzniklo čtrnácté, tzv. židovské oddělení. To se stalo místem nesmírné korupce a zneužívání židovského osudu.

Druhá část kodexu převzala posalcburská nařízení: Židům byly odebrány předměty, patřící k jejich osobnímu vlastnictví – vyznamenání, státní vlajky a symboly, obrazy, sochy a busty představitelů státu.

Nejobsáhlejší třetí část se týkala převodu židovského majetku do „árijských“ rukou. Kodex potvrdil dosavadní arizační proces od podzimu 1940, jak jej uskutečňoval Morávkův Ústřední hospodářský úřad, jehož diktátorská pozice se ještě více upevnila. Proti příkazům, vyplývajícím ze Židovského kodexu, nebylo odvolání.

Slovenští političtí vůdci se velmi hlasitě chválili, že „Slovensko je po Velkoněmecké říši první evropský stát, který se rozhodl řešit židovskou otázku důkladně, (…) a státy evropského jihovýchodu si budou v mnoha věcech brát Slovensko za příklad.“

Ľuďácký tisk s pýchou citoval Streicherův Stürmer, kde se vyzvedávala radikální politika slovenského státu proti Židům. V době vydání Židovského kodexu kulminovaly vojenské úspěchy Třetí říše na světových frontách a slovenští fašisté byli přesvědčeni, že stojí na správné straně barikády a budou brát úroky z vítězství ve světovém konfliktu. Bylo to omámení mocí, omámení pramenící z masového vraždění, násilí a všestranného udupávání lidské důstojnosti. Dále již bylo sotva možné dospět…

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha

Nenaleznete-li knihu v obvyklých knihkupectvích, navštivte specializované pobočky knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 224 223 511, Národní 7, Praha 1, tel. 224 240 547, Na Florenci 3, Praha 1, tel. 224 814 621, nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954, Zámecká 2, Ostrava, tel. 596 114 580. Je možné si knížku objednat e-mailem i na dobírku: expedice@academia.cz