Říjen 2005

Spříznění volbou - komparace nacionálního socialismu a bolševismu

Vladimír Nálevka

Soudobé politologické slovníky definují totalitarismus jako nedemokratickou, despotickou formu vlády s důslednou realizací oficiální ideologie, se snahou o ovládání a zasahování do všech sfér společenského a individuálního života jednotlivce. Totalitní systémy rovněž popírají základní občanská práva i svobody a politický pluralismus. Friedrich August Hayek ve své Cestě k nevolnictví uvádí následující: „Různé druhy kolektivismu, komunismu, fašismu, atd. se mezi sebou liší povahou cíle, ke kterému chtějí zaměřit úsilí společnosti. Avšak všechny se liší od liberalismu a individualismu svým přáním organizovat celou společnost a všechny její zdroje k tomuto jedinému cíli a odmítáním uznat autonomní sféru, ve které jsou cíle jedinců svrchované“.

1) Carl Friedrich vymezil šest základních znaků totalitarismu - oficiální chiliastická ideologie, jediná politická strana s masovým zázemím a násilnickou elitou, která ovládá chod státního aparátu, centrální řízení veškerého hospodářství státem, naprostá kontrola prostředků masové komunikace, dominantní role bezpečnostních orgánů ve společnosti a bezvýhradná podřízenost ozbrojených sil vládnoucí moci.

2) Francouzský filozof Raymond Aron zdůraznil mj. dva charakteristické rysy politické totality - snahu státu ovládnout a kontrolovat občanskou společnost a dále mocenský monopol jediné strany a jediné oficiální ideologie, přičemž ona vládnoucí strana postupně splývá se státem.

3) Sledujeme - li cestu k prosazení totalitní moci obou srovnávaných systémů, tj. nacismu a bolševismu, je na první pohled patrné, že oním výchozím prostředím a nástrojem zápasu byly politické strany - Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) a Komunistická strana Ruska - bolševiků. (V letech 1925 až 1952 Všesvazová komunistická strana - bolševiků, od r. 1952 Komunistická strana Sovětského svazu.) Ve svých ideologiích a proklamovaných cílech stály obě tyto strany proti sobě ve zdánlivě nesmiřitelném konfliktu; měly také odlišné historické kořeny a zázemí, ale organizační strukturou a působností měly mnoho společného. Nacisté a bolševici se výrazně odlišovali od většiny evropských demokratických stran, které důsledně respektovali otevřenou volební soutěž o politickou moc.

Cílem NSDAP a VKS(b) bylo jednou provždy zrušit toto soutěžení a zajistit si permanentní monopol moci. Odtud také vyplynul shodný důraz na vytvoření strany nového typu s pevnou disciplínou a hierarchickým principem vedení.

Leninská tradice avantgardy nikdy nepřipustila, aby činnost bolševické strany byla závislá nejen na souhlasu širší veřejnosti, ale i vlastní členské základny. V tomto ohledu byl charakteristický Leninův zákaz stranických frakcí, absolutizace rudého teroru a názorová intolerance. Deklarovaný princip tzv. kolektivního vedení zastíral skutečnost, že jedinou rozhodující autoritou ve vedení VKS(b) se postupně stal autokratický vůdce, tj. V. I. Lenin a posléze zcela jednoznačně Josef Vissarionovič Stalin. Výsadní pozice Adolfa Hitlera byla v NSDAP zajištěna již od počátku dvacátých let. Zásadní rozhodnutí byla vyhrazena pouze vůdci. Vnitrostranická opozice byla jak v bolševické, tak v nacistické straně kriminalizována a obvykle končila v koncentračních táborech či na popravištích. Praxi násilné izolace politického protivníka ve „specifických zařízeních“ převzali nacisté od V. I. Lenina. Z jeho podnětu vytvořený internační tábor v Soloveckém klášteře se stal prototypem pro pozdější systém Gulagu.

Stabilita totalitní moci byla podmíněna existencí de facto teroristického nástroje, podřízeného jedinému vůdci a bezvýhradně plnícího jeho příkazy a to i bez ohledu na formálně existující právní normy. Onu roli pretoriánské síly převzaly v Sovětském Rusku orgány NKVD a v nacistickém Německu formace SS.

Sovětská tajná politická policie byla založena již 20. prosince 1917 (ČEKA) a v mnohém navázala na praxi i tradici carské Ochranky. Lenin pokládal teror za účinný nástroj proletářské revoluce . Osobně obdivoval jakobínskou diktaturu a ČEKA se také skutečně stala obávaným instrumentem bolševického teroru. Názvy této mocné instituce se měnily - GPU, OGPU, NKVD, KGB - ale její úkoly a cíle zůstávaly stále stejné, tj. totální kontrola společnosti a okamžitá likvidace jakéhokoli náznaku odporu. V kompetenci těchto policejních složek byl systém koncentračních táborů, organizace strategického vědeckého výzkumu, etnické čistky, násilné přesuny obyvatelstva, domácí i zahraniční rozvědná a kontrarozvědná aktivita, atd. Přes rozsáhlé pravomoci byla však sovětská politická policie vždy podřízena vládnoucí bolševické elitě, tj. nejprve Leninovi, posléze Stalinovi a nakonec politickému byru ÚV KSSS. Chruščovova teze o ovládnutí strany bezpečnostními orgány v čase Stalinova „kultu osobnosti“ byla ryze účelovou konstrukcí.

Také v nacistickém Německu byla zformována stranická bezpečností složka - SS , tj. ochranné oddíly (Schutzstaffeln). Původní úderné formace SA byly příliš nedisciplinované, často sociálně radikální, navíc oslabené po zásahu vůči Röhmově velitelské špičce v noci dlouhých nožů. SS vznikly v roce 1925, původně jako součást SA, ale poté, co převzal jejich velení Heinrich Himmler, tj. v r. 1929, se ochranné oddíly začaly osamostatňovat a začal se i měnit jejich rozsah působnosti. V roce 1934 Himmlerovy a Heydrichovy SS získaly kontrolu nad politickou policií, tj. Gestapem a převzaly do své kompetence veškeré bezpečnostní záležitosti Třetí říše. V roce 1939 vznikl Hlavní úřad říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt - RSHA), který slučoval bezpečnostní policii (Gestapo, kriminální policie), pořádkovou policii a bezpečnostní službu SD (Sicherheitsdienst - politická rozvědka). Mimo dosah SS zůstala pouze vojenská rozvědka a kontrarozvědka admirála Canarise (Abwehr), ale i ta v r. 1944 ztratila svou dosavadní samostatnost. Vedle toho byly v rámci SS vytvářeny jednotky pro zvláštní použití, které se staly základem Zbraní SS (Waffen SS). Za druhé světové války vytvořily skutečnou alternativní armádu. Jejich počet dosáhl počtu 910 000 mužů. Pro strážní službu v koncentračních táborech byly zformovány Totenkopfverbände, tj. oddíly SS Smrtihlav.

Nesporné rozdíly mezi oběma totalitami 20. století byly v systému kontroly ekonomiky. Stalin odmítl jakékoli experimenty typu Leninovy Nové ekonomické politiky (NEP) a prosadil dokončení nacionalizace všech výrobních prostředků, distribuce a směny, a to jak v průmyslu , tak v zemědělství. Byl pevně přesvědčen, že jedině plánovitý a shora řízený rozvoj ekonomiky vytvoří v zaostalém Rusku novou průmyslovou základnu. Stalinovými prioritami se staly koncentrace investic do těžkého průmyslu, budování vojenského komplexu , vyškolení řídících kádru a nutného kvanta kvalifikovaných pracovníků potřebných pro prolomení dosavadní technologické a civilizačně - vzdělanostní bariéry.

Na rozdíl od Ruska, Německo bylo průmyslově vyspělým státem již v 19. století a Hitlerovým cílem bylo obnovení tohoto statutu a likvidace omezujících klauzulí versailleského mírového systému, včetně znovuvyzbrojení armády. Adolf Hitler pochopil autonomní roli ekonomiky a nemínil do této oblasti nikterak zasahovat. Proto také potlačil původní antikapitalistické prvky v programech NSDAP a ponechal průmyslníkům relativně volný prostor pro rozhodování. Ale i v nacistickém Německu rostla role státu v hospodářské sféře, zvláště po zavedení čtyřletého plánu v roce 1936 a za druhé světové války. Nicméně role trhu zde nebyla nikdy tak minimalizována jako tomu bylo v Sovětském svazu. Oba režimy však shodně usilovaly o technickou a technologickou modernizaci průmyslové základny. Pro Třetí říši i Sovětský svaz byl příznačný kult technického rozvoje.

Dalším společným rysem nacismu a bolševismu byla důsledná kontrola masmédií a všech organizací společenského života. Hitler a Stalin usilovali o vytvoření sjednoceného a manipulovatelného státního celku. Opozice nebyla tolerována. Byly zde přirozeně rozdíly. Nacisté ovládali vysoce gramotný a vzdělaný evropský národ, který byl relativně snadno dosažitelný tiskem, rozhlasem, kinem či divadlem. Stalinův režim se musel v tomto směru potýkat s celkovou negramotností a obecně nízkou civilizační úrovní. Základního vzdělání, vštípení určité pracovní disciplíny, běžných hygienických návyků, kvalifikace a minimální kulturnosti, což byly jedny z prvních úkolů sovětského systému, bylo v Německu dosaženo již v druhé polovině 19. století. Nicméně, i přes tuto civilizační rozdílnost, obě diktatury usilovaly o úplnou kontrolu společnosti a používaly v tomto směru shodné prostředky. Jak v Sovětském svazu, tak v Třetí říši hrál mohutný aparát policie a různorodých bezpečnostních složek velkou roli v praxi násilného přesvědčování všech skupin obyvatelstva. Záměrně byla vytvářena atmosféra strachu, která paralyzovala vůli k odporu.

Na druhé straně bylo však oběma vůdcům jasné, že industrializovaná societa nemůže efektivně fungovat, má-li její populace stádní a ustrašený charakter. Bylo nutné lidi přesvědčit, že když budou s režimem spolupracovat, budou se mít lépe a mohou se také podílet na nejrůznějších sociálních a kulturních aktivitách. Bohatě strukturovaný systém privilegií byl zaveden především v Sovětském svazu, ale i nad jeho nomenklaturou neustále visel Damoklův meč teroru a okamžité ztráty všeho. V nacistickém Německu tento systém nebyl tak rozvinut. Ve vztahu ke společnosti byla však pro oba celky charakteristická úzká vazba mezi terorem, propagandou a organizací. Stalin více spoléhal na první variantu, Hitler na druhou, oba však kladli stejný důraz na třetí možnost. Společná byla i sázka na snadno ovladatelnou mládež, vychovávanou v novém duchu oficiální ideologie. Mládežnické organizace v obou zemích měly nápadně shodné rysy.

Totalitní systémy rovněž oceňovaly význam literatury a umění, které ovšem měly výhradně sloužit jejich podpoře. Kulturní aktivity byly organizovány prostřednictvím různých organizací, které byly jen zdánlivě samostatné. J. Goebbels byl v květnu 1933 zcela otevřený, když divadelním ředitelům řekl, že „nový režim by měl prodchnout celý kulturní život vědomím politicko - ideologické propagandy a odstranit židovsko - liberální kurs“. Pod Říšskou kulturní komorou se za Goebbelsova předsednictví vytvořily oddělené říšské komory pro literaturu, divadlo, hudbu, výtvarné umění, film rozhlas a tisk. Každý, kdo se v těchto žánrech chtěl prezentovat, musel se právně zařadit do příslušné komory. Odmítnuté přijetí nebo vyloučení mělo za následek zákaz publikování a umělecké činnosti. Díla židovských tvůrců byla přirozeně zakázána.

V Rusku otevřela bolševická revoluce prostor pro nebývalou uměleckou aktivitu, která výrazně obohatila moderní umění 20. století. (M. Chagall, S. Ďagilev, V. Kandinskij, K. Malevič, V. Mejerchold, S. Ejzenštejn, aj.) Na sklonku 20. let však již Stalin odmítl tuto tzv. pakulturu a prosadil orientaci na socialistický realismus, což byl v lepším případě návrat ke klasickému umění 19. století. Také sovětský režim kontroloval prostřednictvím uměleckých svazů veškerou tvůrčí aktivitu, usměrňoval ji a snadno ohebné kumštýře cílevědomě preferoval. Hitler i Stalin odmítali jakékoliv moderní umění, pro nacistického vůdce bylo toto umění kulturním židobolševismem, pro Josefa Vissarionoviče ryze formalistickým výstřelkem a projevem buržoazního individualismu. Stalin osobně zasahoval do všech oblastí kulturního života, ostře např. odsoudil operu Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu, rozhodl o bojkotu malíře Falka, zasahoval do rukopisů mnoha sovětských autorů, např. I. Erenburga či A. Tolstého, atd. Hitler se spokojil s tím, že delegoval odpovědnost za kontrolu literatury, hudby, filmu a divadla na Goebbelse a jeho osobní intervence se omezovala na ty oblasti, ve kterých se pokládal za autoritu, tj. na výtvarné umění a na architekturu. Jeho vkus, stejně jako Stalinův, se neodchyloval od konvenčního vkusu přelomu 19. a 20. století.

Hanah Arendtová v této souvislosti napsala : „ Vládnoucí totalitarismus vždy nahrazuje mimořádné talenty, lhostejno s čím sympatizují, oněmi šílenci a šašky, u nichž je nedostatek inteligence a tvořivosti tou nejlepší zárukou jejich loajálnosti.“

4) Oba totalitní režimy také chápaly ideologii jako soubor neměnných dogmat a jejich přijetí všemi bylo povinné. Pochybnosti či jiné názory byly klasifikovány prakticky jako hrdelní zločin. V obou totalitních ideologiích měly pojmy jako rasa, třída, buržoazie, Židé, strana, půda více mystický, než sociologický charakter. Existovaly symboly s nimiž se masy měly pozitivně identifikovat, např. Volk či proletariát, nebo které naopak měly odmítat či nenávidět - kapitalisté, kulaci, trockisté, plutokraté, aj. Společnost byla neustále mobilizována k boji, např. o zrno, za mír, proti Židům, imperialistům, třídnímu nepříteli, židobolševikům.

Nacismus otevřeně proklamoval nacionalismus a rasismus, akcentoval autoritářské hodnoty jako vůli k moci, disciplínu, pořádek, vůdcovský princip a hierarchii. Jednou z konstant marxismu byl a nadále je internacionalismus, ale Stalin - při oficiálním akcentu na mezinárodní charakter komunistického hnutí - v praktické politice vždy prosazoval velkoruský nacionalismus a v tomto ohledu také podpořil dominantní roli Rusů ve společenství sovětských republik. Stalin také převzal marxisticko - leninské ideové dědictví, sám sebe pasoval na Leninova žáka a pokračovatele. Původní marxistickou teorii však silně zjednodušil a obohatil ji mj. o princip „socialismu v jedné zemi“ či o tezi „zostřujícího se třídního boje“.

Hitler si nalezl jediného zásadního protivníka - Žida, Stalin měl kulaka, později tzv. nepřítele lidu, případně trockistu. Všechny tyto pojmy byly personifikací sil zla, které je nutné zničit, rozdrtit, vyhladit. (Již pro Lenina byl charakteristický agresivní styl publicistické polemiky s různými oponenty. Vždy museli být rozdrceni .) Ve jménu očisty rasy či třídního boje byly realizovány skutečné genocidy „nepřátelských“ skupin obyvatelstva. Zásadním popřením marxistické teze o odumírání státu byl Stalinův důraz na vytvoření silného, vysoce centralizovaného, vojensko - průmyslového sovětského státu. Základním textem nacismu byl Hitlerův Mein Kampf, kánonem stalinské ideologie se staly Otázky leninismu a Stručný kurs dějin VKS(b).

Obě ideologie také přirozeně opovrhovaly občanskou společností a zásadně odmítaly pluralitní demokracii s její dělbou a kontrolou moci. (Nacisté se netajili ani tím, že některé mocenské mechanismy převzali od bolševiků. Leninův spisek Stát a revoluce byl jak Mussolinim, tak Hitlerem označen za klasickou učebnici státního převratu. Již jednou citovaná Hanah Arendtová oprávněně zdůraznila obdiv nacistů k praxi ruského bolševismu. Na druhé straně Stalin paradoxně důvěřoval jedinému člověku - Adolfu Hitlerovi.)

Shodný byl i důraz na vojenské zabezpečení státu a na jeho zahraniční expanzi. Zde se výrazně měnily především Stalinovy válečné cíle. Po překonání počátečního šoku z prvních neúspěchů Rudé armády sledoval především udržení a stabilizaci nové západní hraniční linie, která vznikla v čase jeho spolupráce s nacistickým Německem. Od Teheránu na sklonku roku 1943 směřovalo Stalinovo úsilí k vybudování vlastního „sanitního kordónu“ na této hranici, který byl posléze - po vzniku studené války - transformován v mocenský blok. Navíc zde byly záměry ohledně ovládnutí celého Německa a západní Evropy. Velký podíl sovětské armády na porážce mocností Osy do značné míry legitimoval tuto Stalinovu snahu o mocenskou expanzi.

5) Zajímavé je i srovnání osobnostního profilu obou totalitních vůdců. Pro J. V. Stalina byly charakteristické následující povahové rysy: silné mocenské ambice,nedůvěra i vůči nejbližšímu okolí, netolerance vůči odlišným názorům, mstivost spojená s dobrou pamětí, cynismus a hrubost vůči druhým, záliba v intrikách, absence soucitu, humanity a lidského svědomí. Evidentně trpěl paranoiou, která s postupujícím věkem gradovala. Věřil ve svou genialitu a nenáviděl všechny, kteří ho tím či oním způsobem převyšovali. Opovrhoval osobním bohatstvím. (Soupis jeho pozůstalosti ukázal, že nevlastnil nic cenného, např. kromě maršálské uniformy pouze několik běžných obleků vojenského střihu a kožich z ovčí kůže.) Jedinou skutečnou hnací silou jeho osobnosti byla touha po dosažení absolutní moci.

Obsáhlá kremelská knihovna s četnými Stalinovými rukopisnými glosami v jednotlivých svazcích dokládá jeho poměrně slušnou sečtělost, především ruské klasické literatury a ruské historie. Ze západní literatury a umění - a to v celém rozsahu od středověku po dvacáté století - neznal prakticky nic. Zásadně pracoval v noci a většinu dne prospal. Preferoval tradiční ruskou a gruzínskou kuchyni, ve stáří hodně pil a kouřil dýmku. Ženy v jeho životě nehrály osudovou roli.

Na počátku 20. století se oženil s krásnou Jekatěrinou Svanidze, se kterou měl syna Jakova. Jekatěrina však v roce 1907 zemřela a někteří autoři se domnívají, že s její smrtí v Džugašvilim odumřely i poslední zbytky lidského cítění. Jeho druhou manželkou se stala Naděžda Allilujeva, která mu dala syna Vasilije a dceru Světlanu. V roce 1932 se Naděžda zastřelila a Stalin poté žil s Rosou Kaganovičovou, sestrou člena politického byra ÚV KSSS Lazara Kaganoviče. Ve stáří měl kremelský vládce platonickou slabost pro baletky Velkého divadla.

Také pro Adolfa Hitlera byla vůle k moci hybnou silou jeho jednání. Byl přesvědčen o osudové roli prozřetelnosti, která si ho vybrala pro splnění neobyčejného úkolu - vyvést německý národ a stát z versailleského ponížení. Na rozdíl od Stalina se jeho paranoia snoubila s nesporným charismatem, darem působení na veřejnost i jednotlivce. Byla to i schopnost řečníka - dovedl obratně zacházet s vášněmi, temnými hrozbami či s výbuchy nenávisti. Své projevy dramaticky prožíval. Tento dar Stalin neměl. Dosah a vliv Hitlerova mýtu pramenily zejména z faktu, že se jednalo o kombinaci nefalšované lidové víry a politické manipulace. Byl mužem z lidu, vojákem, který v zákopech světové války získal Železný kříž první třídy za statečnost, obráncem německých práv proti všem vnějším i vnitřním nepřátelům. On sám věřil, že je víc než obyčejný člověk : „Jdu cestou, kterou mi diktuje prozřetelnost, s jistotou náměsíčníka“.

Přitahoval ženy, zejména na počátku politické kariéry, kdy se obklopoval vdanými a vlivnými ženami. Měl rád ženskou společnost a k něžnému pohlaví se bez výjimky choval ve stylu zdvořilého kavalíra měšťanského 19. století. O sexuálním vztahu lze hovořit pouze ve dvou případech - neteř Geli Raubalová, která v r. 1931 spáchala sebevraždu a Eva Braunová. Tato hezká, tichá blondýnka s prázdnou hlavou byla vždy v Hitlerově stínu. Od roku 1935 ji ukrýval v Berghofu a do Berlína mohla oficiálně přijet až v závěru války. Stejně jako Stalin byl i Hitler noční ptáče. Zřídkakdy se objevoval před polednem a spát chodil až v časných ranních hodinách.

Většinou obědval v širším kruhu . Jídlo bylo mizerné. Hitler, agresivní vegetarián a nezřízený konzument různých bylinkových čajů, zakazoval u svého stolu kouřit. Nebyl člověkem, se kterým by kdokoli mohl vést normální konverzaci. Buď mluvil sám a všichni přítomní museli naslouchat, nebo ostatní hovořili a on seděl ponořen do svých vlastních myšlenek, aniž věnoval pozornost tomu, co bylo řečeno. V hudbě byl vášnivým ctitelem Richarda Wagnera, ve výtvarném umění a v architektuře se pokládal za znalce prvního řádu a nikomu nedovolil zpochybňovat jím pronesené kategorické soudy. Obdivoval italskou renesanci a především německé romantické malířství 19. století. Byl skeptický vůči náboženství.

Přes oboustranně deklarované protivenství měly oba zločinné systémy 20. století - nacismus a bolševismus - k sobě velmi blízko, aniž si to ovšem jejich protagonisté mnohdy uvědomovali.

Literatura:

1) Friedrich A. Hayek: Cesta k nevolnictví. Praha, 1991, str. 30 ;

2) Carl J. Friedrich - Zbigniew Brzezinski: Totalitarian Dictatorship and Autocracy. New York, 1956. Též : Carl J. Friedrich : Totalitarianism. New York, 1954 ;

3) Raymond Aron: Historie dvacátého století. Praha, 199, str. 212 ;

4) Hanah Arendtová: Původ totalitarismu. Praha, 1996, str. 471 ;

5) Vladimír Nálevka: Světová politika ve 20. století, I, II, Praha, 2000; Též Vojtěch Mastný: Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947 - 1953. Stalinova léta. Praha, 2001;

(Archa)