Říjen 2005

Také města potřebují své dirigenty

Luděk Navara

Zdeněk Lukeš úspěšně popularizuje architekturu. Zachránil řadu staveb a usiluje o lepší tvář českých měst.

Když se v temných sedmdesátých letech měla bourat synagoga na pražském Smíchově, pokusil se ji zachránit. Poslal o tom zprávu do Izraele a jeden tamní rabín skutečně nelenil a napsal stížnost přímo komunistickému prezidentu Husákovi. Režim se zalekl a synagoga se nezbourala. Dnes je v ní antikvariát a opravená synagoga zdobí nově se rozvíjející část hlavního města.

Historik a teoretik architektury Zdeněk Lukeš dělá podobnou práci nyní stejně jako před rokem 1989. Sleduje architekturu, studuje archiválie o nejrůznějších stavbách, píše, připravuje výstavy, a když je třeba, dává své názory jasně najevo. "Někdy je to obtížné, ale je lepší názor jasně říct než strčit hlavu do písku," říká Lukeš. "Pokud ovšem mám dost informací," dodává.

Ačkoli sám neprojektuje, dokáže ovlivnit nově vznikající výstavbu. Jednou za ním přijeli pro radu z městečka, kde se lidé přeli o novou zástavbu na náměstí. Lukeš dospěl k názoru, že navržená stavba by ho znehodnotila. Řekl to i starostovi, který k němu přišel s tím, že architektuře sice nerozumí, ale nechá si poradit. Lukeš tehdy navrhl, aby vypsali architektonickou soutěž a její výsledky respektovali. Což se nakonec stalo. "Po čase jsem tu vítěznou stavbu viděl a mohu říci, že výsledek je velmi dobrý," říká Lukeš.

Málokdo by dokázal takto "jednoduše" bez lobbování, kontaktů a přesvědčování ovlivnit podobu míst kolem sebe. V tom dobrém slova smyslu - v tom opačném to jde snadněji a samo od sebe.

Nadhled a noblesa

"Lukeš je pro mne symbolem jakési noblesy, posuzování věcí s nadhledem," říká brněnský architekt Antonín Novák. Svého času se s Lukešem sám setkal. "Byli jsme mladí architekti a požádali ho o posudek na jeden náš návrh na stavbu v centru Brna. A on, aniž nás znal, ho za patnáct minut napsal. To mluví samo za sebe," říká Novák. "Později, když jsme vyhráli cenu Grand Prix s bazénem v Brně na Kraví hoře, jsem se s ním znovu setkal, když byl v porotě soutěže a gratuloval nám k ceně. Vím, že když je členem poroty, bude ta porota nestranná," říká Novák. Oceňuje i další Lukešovo působení: "Je úspěšný popularizátor, což je pro architekturu dobře. A také nezabředne do žádných osobních sporů."

Lukeš sám připouští, že občas dostává různé ohlasy a reakce. Například svého času psal o pražské (architektonicky zajímavé) kolonii Na Buďánkách, které hrozí zánik. "Nyní mi volala nějaká paní, že by se těch Buďánek ujala, byť už je to pět minut po dvanácté," říká.

Zdeněk Lukeš pochází z umělecké rodiny, jeho otec byl sochařem, ale on sám nechtěl sochařinu dělat, zdála se mu obtížná. Ale nějaké umělecké zaměření ho lákalo. Dějiny umění se za komunistické éry otevíraly zřídka, a když ano, byl výběr velmi přísný. Šel tedy studovat architekturu na pražskou techniku. "Pochopil jsem záhy, že to bude spíš stavbařina, která nemá s uměním nic společného, rád jsem tedy posléze využil možnost věnovat se teorii," vzpomínal později.

Badatelem v archivu

Už v osmdesátých letech začal pracovat v Národním technickém muzeu, kde se badatelsky věnoval práci v archivu a terénu. Tehdy zjistil, že existuje nepřeberné množství krásných staveb z devatenáctého a dvacátého století, které nejsou zmapované a jejichž dokumentace je neutříděná. "Není pochyb, že jeho publikační činnost je důležitá. Ale i ta archivační. Má informace o každém druhém domě v Praze. Když něco nevím, jdu se zeptat jeho," říká přední český architekt Ladislav Lábus.

Sám Lukeš na toto období vzpomínal jednou v rozhlase takto: "Tehdy ještě žili pamětníci meziválečné architektury, takže mě navštěvovali staří páni architekti, dokonce dva Kotěrovi žáci, a vyprávěli mi nejrůznější historky z mládí. Chodilo tam také hodně badatelů, architektů a kunsthistoriků, protože jsme měli plány desítek významných budov, které se rekonstruovaly. Mnoho fondů bylo naprosto nezpracovaných, takže jsem mohl ve volném čase bádat, nacházet doslova poklady a psát o nich články či připravovat vzdělávací pořady. S kolegou Janem Svobodou jsme začali dělat systematický průzkum pražské architektury od konce 19. století: chodili jsme po archivech tehdejších národních výborů a zkoumali jsme, kdo postavil který dům. Byla to práce, kterou do té doby nikdo systematicky neprováděl, vznikla z ní velká kartotéka a ta mi slouží dodnes."

Na Hrad!

Ale pak se doba změnila. Komunismus padl a Zdeněk Lukeš se usazuje na Pražském hradě, který chtěl nový prezident Havel v maximální míře zpřístupnit veřejnosti a odstranit škody. "Hrad působil velmi nepřívětivě a myslím, že i v myslích lidí byl spojen s minulým politickým režimem," vzpomínal později Lukeš. Dohlížel na to, jak se jednotlivé části obnovovaly, měnily a zpřístupňovaly veřejnosti. Hrad svým rukopisem po roce 1989 dotvářeli nejlepší architekti: Eva Jiřičná, Josef Pleskot, Bořek Šípek... A Lukeš se podílel na výstavách, které zaujaly tisíce lidí: například na velké výstavě o Josipu Plečnikovi, která už dávno vešla do historie. A mimochodem dodnes po ní zůstala malá památka: špice na historickém obelisku na nádvoří Pražského hradu.

Na Hradě, v památkovém odboru, působí Lukeš dodnes. A stále píše, popularizuje, přemýšlí o nových stavbách a trendech. Někdy se dostává i do složitých situací.

Názorně to ukazuje následující spor: "Nyní se mluví o zbourání obchodního domu v Liberci. Má se zbourat? Dělali to významní architekti, kterých si sám vážím, v době největší krize české architektury v sedmdesátých letech a tehdy ten dům dokázali udělat zajímavý. Na druhé straně je ta stavba svým umístěním v centru necitlivá. A co s tím nyní? Má se zachovat, i když je nešťastně umístěná? Nebo zbourat a zaměřit pozornost spíše na to, aby nová architektura, která tam vznikne, byla kvalitní? Kloním se spíše k té druhé variantě," říká.

Současnou dobu považuje za nadějnou. Doufá, že přijdou lidé s rozhledem i úctou k historickému dědictví (jako byli Baťové ve Zlíně, či dr. Ulrich v Hradci Králové), kteří budou mít schopnost doplnit města o nadčasové stavby. Připomíná Felliniho film Zkouška orchestru: i vynikající hráči sami o sobě neznamenají nic bez dirigenta.

A stejné je to s výstavbou měst.

Lukešův života běh

Narodil se 2. března 1954 v Praze Vladimíru Kýnovi a Jaroslavě Lukešové. Oba rodiče byli sochaři. Do roku 1980 studoval architekturu na pražském ČVUT. V letech 1980 až 1990 působil v Archivu architektury Národního technického muzea v Praze. Zabýval se stavbami devatenáctého a dvacátého století. Po pádu komunismu nastoupil v kanceláři prezidenta republiky a působí tam dodnes. Podílí se na výstavách, například o Josipu Plečnikovi, či na expozici Deset století architektury. V letech 2000 až 2003 byl děkanem fakulty architektury v Liberci. Publikuje o architektuře a historii. Spolupracuje s řadou nakladatelství i s Českou televizí. Za knihu Pražský hrad s TGM (spolu s J. Kovtunem) získal ocenění Nejkrásnější kniha roku. S kolektivem spoluautorů získal cenu Akademie věd za knihu Dějiny českého výtvarného umění XX. století. Je ženatý, manželka je akademická malířka. Má tři děti, dva syny a dceru.

(MFDNES)