Říjen 2005

Na začátku byl Kokořín

Ondřej Neff

Ústavní soud rozhodl, že restituovat se mohou i národní kulturní památky. To rozhodnutí budí uspokojení už z několika důvodů.

Především tu byla znovu připomenuta zásada, že národní neznamená automaticky státní. Tenhle předsudek byl lidem bušen do hlavy po celou dobu komunistického režimu. Komunisté systematicky vyvolávali v lidech představu, že stát se bude o národní dědictví starat lépe než soukromníci. Soukromý majetek vyhlásili za cosi škodlivého, veřejnému zájmu nepřátelského. Vzato věcně, nebyl žádný důvod, proč objekty označené za národní památku chránit před soukromníkem. Národní památku je třeba chránit před nedbalci, hlupáky, vandaly, před škůdci vědomými i nevědomými - a to se dělo, děje a dít bude. Na to máme instituce i právní normy a také prostředky, jak právní normy prosadit.

Ústavní soud zrušil pasáž v zákonu o půdě, která zakazovala restituentům vydat nemovitost spadající do kategorie národní památky "do doby přijetí zákonů upravujících správu a ochranu kulturních památek". Jelikož nikdo nenutí poslance takový zákon vydat, restituenti "postižení národní památkou" by pak měli smůlu. Jako by platila nějaká presumpce soukromnické chamtivosti a neurvalosti.

Brněnská instituce pasáž zrušila na podnět Okresního soudu v Mělníku. To je druhý významný moment, vedoucí k uspokojení. Tento soud se zabýval případem restituce pozemků, na kterých stojí zámek Kokořín.

Osm žadatelů o restituci jsou potomci rodu, který se v minulosti o hrad postaral a přivedl ho do dnešního stavu. I za minulého režimu si mohli návštěvníci Kokořína přečíst informační tabuli, kde se popisoval zápas rodiny Špačků za záchranu hradu, který byl v devatenáctém století pouhou ruinou. Že je to dnes jedna z nejvíce navštěvovaných památek, to je zásluha právě tohoto rodu.

Uspokojení budí i přístup ministerstva kultury. Ministrův první náměstek Zdeněk Novák restituční nároky rodiny Špačkovy uznává a oceňuje i zásluhy rodiny o hrad. To je dobré a zasluhuje si to ocenění.

Sporné body To vše neznamená, že krajina našich památek je zalita sluncem, bez jediného mráčku. Otevřený je například spor o hrad Zvíkov, o který se jako restituent přihlásil Karel Schwarzenberg. Ministrův náměstek zde upozorňuje na "komplikaci" v podobě nákladů, jež stát vynaložil v padesátých létech na opravu hradu. Náklady by se měly podle jeho názoru ocenit a Schwarzenberg by "se musel" se státem vyrovnat.

To je logika přinejmenším podivná. Schwarzenberg svůj majetek komunistům necpal. Komunisté mu ho sebrali. To, že nenechali Zvíkov spadnout, není jejich zásluha. To byla povinnost vůči kulturnímu dědictví. Navíc, bývalý režim přísně kategorizoval památky a z některých z nich -mimo jiné i ze Zvíkova - udělal "výkladní skříň" své památkové péče. Zatímco jiné, zvláště pak církevní, památky chátraly, až dochátraly a musely být zbořeny, Zvíkov v péči režimu byl součástí státní propagandy. Není tu žádný rozumný důvod, proč by bývalému režimu měl být Schwarzenberg vděčný a proč by následnickému státu měl platit nějaké peníze.

Logika minulosti

Do stejného okruhu logiky patří i úleva na dani z nemovitosti pro vlastníky, kteří památku zpřístupní veřejnosti. Památky typu "hrad" byly tíživým majetkovým břemenem pro vlastníky už v minulosti. To je důvod, proč tolik chátraly - i v minulosti Pražského hradu jsou epizody značně temné. Vlastnictví takového objektu je především břemeno, tím spíš, že se k vlastnictví váže povinnost se o majetek starat, a to v souladu se zákony a předpisy.

Za zmínku ale stojí i postoj veřejnosti. Předsudky jsou hluboko zakořeněné, však také obyvatelé Kokořínska se mnohdy netají obavami, že... Špačkové promění hrad na hotel? To jsou naivní představy plynoucí z předsudku, že vlastnictví se rovná chamtivosti, a navíc, že je velmi snadné přestavět středověký hrad na hotel, dostat do něho lidi a vydělávat na něm peníze.

Zajímavým postřehem k problematice přispěla i konzervativní společnost Koruna česká. V jejím volebním programu z roku 2004 čteme: "Podporujeme důsledné dovedení do úspěšného konce restitucí majetku jak církvím a šlechtickým rodům, tak potomkům českých podnikatelů i jako pokus o obnovení tradičního českého kapitálu spojeného s určitými jmény, s určitými lokalitami a tradicemi, kapitálu děděného z generace na generaci. Tento kapitál považujeme za nedílnou součást toho kterého kulturního společenství." Ano, na to by se nemělo zapomínat. I vztahy, vlastnické vztahy především, jsou součástí národního dědictví.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)