Říjen 2005

Mnoho odstínů hnědi české kolaborace

Jan Němeček

Vedle přisluhovačů nacismu byli také lidé - včetně členů protektorátních vlád - kteří se zapojili do odboje, ač navenek kývli na spolupráci.

Okupace jednoho státu státem druhým vyvolává ve společnosti celou řadu reakcí různého charakteru. Nejinak tomu bylo i v případě okupace českých zemí nacistickým Německem v polovině března 1939, jež dala vzniknout protektorátu Čechy a Morava.

Část české společnosti okupaci odmítla s tím, že je třeba proti okupantům aktivně bojovat, a začala přípravu domácího odboje v ilegálních podmínkách. Část - zdaleka největší - vzala okupaci jako fakt, se kterým je nutno se smířit a nějak přežít. Část pak příchod nacistů pochopila jako šanci pro realizaci svých politických a jiných záměrů. V průběhu války pak existoval vývoj, který přeskupoval jednotlivé kategorie a tvořil jejich mutace.

Najdeme příklady lidí, kteří vstoupili do odboje, a později se stali těmi nejhoršími konfidenty gestapa. Najdeme příklady lidí sloužících Němcům na nejrůznějších úrovních od vlády až po úředníky gestapa, kteří zároveň aktivně podporovali ilegální odboj. Najdeme však také takové lidi, kteří před válkou působili v českém fašistickém hnutí a po příchodu okupantů se buď stáhli do ústraní, nebo i odešli do exilu.

Podle rezultátů haagské konference z roku 1907 bylo obyvatelstvo okupované země za války povinno formálně poslouchat nařízení okupující mocnosti, ale nebylo jí povinováno věrností. Výklad práva spočíval v poznání, že poslušnost vůči okupantovi byla nutná jen potud, pokud nebyla v rozporu s věrností k původnímu státu. Proto také stát po roce 1945 nestíhal podle tzv. retribučních dekretů občany protektorátu Čechy a Morava, kteří za války pracovali nebo působili ve svých profesích, dělníky v továrnách (byť tyto továrny pracovaly např. pro válečnou výrobu), zemědělce na polích (byť odváděli povinné dodávky) či úředníky v úřadech.

Haagský kodex

Trestné však bylo podle haagského kodexu vše, co občané prováděli takříkajíc nad "normální" úroveň povinností, a tak porušili svoji mravní povinnost vůči svému národu a státu. Poválečné soudy s kolaboranty musely také přihlédnout k tomu, že Německo vedlo podle mezinárodního práva v letech 1939 - 1945 zločinnou válku a že okupační režim si od občanů často vynucoval činnost, na kterou neměl podle haagských pravidel právo.

O tom, co vlastně kolaborace v protektorátu byla a kdo byli jejími představiteli, se u nás vedly diskuse až od 60. let minulého století. Do té doby byli všichni kolaboranti posuzováni jednotně a házeni takříkajíc do jednoho pytle. Nedělaly se přílišné rozdíly mezi ministerským předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem, protektorátním prezidentem Emilem Háchou, ministrem školství Emanuelem Moravcem, aktivistickými novináři Karlem Lažnovským, Emanuelem Vajtauerem a dalšími. Teprve diskuse v historické obci v druhé polovině 60. let znamenala kvalitativní přelom. Začalo se rozlišovat mezi úrovní, a zejména motivacemi jednotlivých zúčastněných.

Kolaborace nebyla rozhodně jednolitým proudem. Těžko bychom mohli slučovat dohromady loajalitu, aktivismus, programovou kolaboraci, český fašismus. Již za druhé světové války - zejména v zahraničním odboji - se začalo mluvit o tzv. háchovštině, která se stala konkrétním obrazem kolaborace a často se uváděla - podle mého názoru neprávem - synonymně se jmény francouzského předsedy vlády Pierra Lavala či proslulého norského kolaboranta Vidkuna Quislinga. Háchovština byla po dlouhou dobu synonymem národní zrady a teprve diskuse historiků v 60. letech začala s diferencovaným hodnocením.

Jan Tesař háchovštinu definoval jako "synonymum pro politiku přizpůsobení se mocnému sousedu a ,záchrany národa' za cenu rezignace na vlastní svrchovanost, a pro historickou zátěž českého národního vědomí, jak se projevovala za nacistické okupace".

Přibližme ale podmínky, za nichž háchovština vznikala. Mnichov a druhá republika přinesla hlubokou vnitropolitickou krizi a pocity rozhořčení, deprese a apatie. Ani zvolení nového prezidenta Háchy 30. listopadu 1938 nepřineslo žádný obrat. Naopak parlamentní demokracie první republiky byla nahrazena autoritativním režimem, jenž usiloval o potlačení těch krajně levicových i pravicových stran ve veřejné politice, které se nehodlaly podrobit novému politickému vývoji a zákonodárství. Tento vývoj byl motivován snahou o záchranu Česko-Slovenska.

Zrada, nebo odboj?

Hácha chápal svůj úřad jako svou osobní oběť národu. Již v dopise Edvardu Benešovi po své volbě prezidentem konstatoval, že nový úkol přijal zdráhavě a s velkým sebezapřením: "Jsem si vědom, že brzy budu přísně souzen, ale současnost není snad nikdy schopna spravedlivého soudu." Je ovšem otázka, jakou roli vlastně sehrál v zápase českého národa proti okupantům v podmínkách německé okupace. Ani křižovatka, na které se ocitl poté, co byl v září 1941 zatčen premiér Eliáš, nezměnila jeho politiku. Neodhodlal se podat demisi ze své funkce (ačkoliv byla již napsána). Jeho rozhodnutí dozajista ovlivnilo i postup zbytku protektorátní vlády, která se nerozhodla podat jako celek demisi, když hlasování o tomto kroku skončilo patem. Je to definitivní zlom nejen u vlády, ale i u protektorátního prezidenta.

Hácha se po heydrichiádě vzdal svého - do značné míry již jen formálního - podílu na správě protektorátu. Opustil téměř trvale Prahu a mimo několika příležitostí přestal i veřejně vystupovat. Jeho pravomoci převzali členové protektorátní vlády, zejména premiér Jaroslav Krejčí a ministr Emanuel Moravec.

Často se v minulosti uváděl v řadách kolaborantů i protektorátní premiér generál Eliáš. V 90. letech minulého století se ale objevil protinázor a Eliáš byl charakterizován jako jeden z rozhodujících představitelů domácího odboje. Ani toto tvrzení však nelze absolutizovat.

Eliáš skutečně udržoval s domácím ilegálním odbojem kontakty, což ho dovedlo ve svých důsledcích 19. června 1942 až na popraviště. Také on - stejně jako Hácha - chápal svůj úřad jako oběť národu. Již před svým nástupem do funkce upozornil v dopise 30. března 1939 Háchu na své vazby na Francii, včetně legionářské minulosti, a také na své členství u svobodných zednářů. Protektorátní vláda ale neměla šanci prosadit jakékoliv zásadní změny. Po útoku Německa na Sovětský svaz v létě 1941 začal zahraniční odboj v čele s Benešem otevřeně naléhat na odstoupení protektorátní vlády. K tomu ovšem nedošlo.

Eliáš argumentoval ve své odpovědi přes doc. Vladimíra Krajinu obtížnou situací, ohroženým hospodářstvím a obavami z nepokojů (ty byly důvodné, v létě 1941 vznikaly v protektorátu stávky motivované tíživou hospodářskou situací). Zatčení Eliáše po příchodu Reinharda Heydricha a trest smrti znamenaly konec hry, u které věděl předem, že riskuje život. Vděku se však nedočkal. Jeho vláda totiž ustupovala německým požadavkům, a i když některé odmítala (slib věrnosti říši, německé řešení židovské otázky apod.), nemohla zavádění nacistických pořádků zastavit.

Pro nacisty se postupem času stala klíčovou skupina kolaborantských novinářů, z nichž někteří pocházeli z předmnichovských fašizujících a fašistických směrů. Byli to hlavně představitelé pražských listů Karel Lažnovský, Vladimír Krychtálek, Emanuel Vajtauer, Vladimír Ryba, Jaroslav Křemen, Václav Crha a Karel Werner. Tato skupina aktivistických novinářů, která svázala svoji činnost s bezvýhradnou spoluprací s nacisty, vznikla s podporou státního tajemníka Karla Hermana Franka a německé bezpečnostní policie. Jejich úloha se zvýraznila po nástupu zastupujícího říšského protektora Heydricha. Poprvé se zviditelnili tzv. "chlebíčkovou aférou". Ta následovala po návštěvě novinářů u premiéra Eliáše krátce před jeho zatčením 25. září 1941. Premiér se snažil zmírnit ostrý tón jejich psaní a obviňování českých úřadů po úspěšném bojkotu protektorátního tisku v polovině září 1941.

Chlebíčková aféra

Po návštěvě u Eliáše ale někteří z pozvaných vážně onemocněli a Lažnovský dokonce 11. října zemřel na následky otravy. Jeho pohřeb se stal příležitostí ke zveřejnění programu české kolaborace, reprezentované Moravcem. Tento bývalý důstojník československé armády a ostrý kritik mnichovské kapitulace zcela změnil za okupace názory a stal se typickým představitelem kolaborace. Jeho lze postavit vedle zmíněného Quislinga. Moravec byl kolaborantem nejhrubšího ražení, protože nebyl kolaborantem placeným, nýbrž ideovým. Považoval za svou povinnost dovést český národ k bezvýhradné a oddané spolupráci s německou říší.

K vyvrcholení Moravcovy politické dráhy došlo počátkem ledna 1942, po reorganizaci protektorátní vlády. Nový kabinet měl lépe pracovat pro zájmy říše. Vedle Němce Waltera Bertsche v něm nově zasedl jako ministr školství a vedoucí Úřadu lidové osvěty Moravec. Ačkoliv se proti němu postavil i Hácha, Němci jeho jmenování prosadili. A Moravec se jim za důvěru odvděčil více než hojně: Heydrich jej označil za důsledného zastánce úplného připojení protektorátu k říši. Moravcova aktivita se obrátila k české mládeži, kde po dohodě se zastupujícím říšským protektorem inicioval vznik Kuratoria pro výchovu mládeže. To mělo sloužit k její převýchově v proněmeckém duchu.

Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 se Moravec stal také inspirátorem prohlášení protektorátní vlády, která vypsala odměnu deset milionů korun za dopadení atentátníků, a osobně připravil celou řadu akcí, které měly demonstrovat nesouhlas protektorátu s útokem proti německému protektorovi. Šlo o celou sérii veřejných demonstrací, které vyvrcholily 3. července 1942 na Václavském náměstí v Praze, kde se sešlo na 200 000 lidí.

Moravcovo postavení vrchního kolaboranta neohrozily ani útoky fašistické organizace Vlajka proti jeho osobě. Vlajkaři sice měli mimořádnou podporu u gestapa a NSDAP, ale Moravec si našel podporu u státního tajemníka K. H. Franka. Ten si proto pozval v dubnu 1942 Jana Rysa-Rozsévače a sdělil mu, že v důsledku neustálých štvanic proti Moravcovi a následného neklidu mezi obyvatelstvem zastavuje činnost Vlajky na dobu tří měsíců. Když útoky neustaly, byli na Frankův rozkaz hlavní vedoucí této organizace v prosinci 1942 posláni do koncentračního tábora Dachau. Nacisté - stejně jako tomu bylo i v jiných zemích - nestrpěli rozpory ani mezi svými stoupenci a Moravcova práce byla pro ně mnohem důležitější, než tomu bylo v případě Vlajky (vzdor tomu, že někteří členové této organizace byli konfidenty gestapa a SD). Moravec se stal vlastně hlavním představitelem protektorátní vlády, revidoval i všechny projevy prezidenta Háchy, který se v důsledku rapidně zhoršujícího zdravotního stavu dostával do úplné politické izolace. Moravcova vstřícnost vůči Němcům vyvrcholila počátkem roku 1943 nabídkou vládního vojska k nasazení na frontu. Němci však odmítli. Moravec zůstal po jejich boku až do posledních dnů války a svůj život zakončil přímo symbolicky: spáchal sebevraždu 5. května 1945, v den, kdy vypuklo Pražského povstání.

Po osvobození stanula protektorátní vláda před Národním soudem. Rovněž tak čeští občané, kteří spolupracovali s okupanty. Rovněž byli stíháni ti, kteří propagovali nebo podporovali fašistické nebo nacistické hnutí anebo ho veřejně schvalovali. Podle výkladu retribučního dekretu bylo v českých zemích celkem 39 fašistických organizací. Prokuratura žalovala celkem 83 osob, z nichž bylo 18 odsouzeno k trestu smrti. Po únorových událostech 1948 byl retribuční dekret obnoven a někteří činitelé, zejména protektorátních úřadů, byli před soud postaveni znovu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)