Říjen 2005

Kolaborace tehdy a poté

Luboš Palata

Přežili jsme válku. Města nebyla zničena, podstata národa zůstala zachována. Protektorát Čechy a Morava nebude nikdy důvodem k hrdosti. Jeho vznik byl ostudný, byť bojovat se šancí na úspěch se dalo v září 1938, ne v březnu 1939. Už období mezi Mnichovem a vznikem protektorátu bylo do jisté míry kolaborací, snahou přizpůsobit se požadavkům nacistů tak, aby mohlo Česko-Slovensko dál existovat. Okupace byla vysvobozením, protože kdo ví, kam bychom na cestě nacismu v ústrety došli.

Přišla okupace, protektorát. Nacisty, až na pár fašistů, nikdo nevítal. Cílem se stalo přežít, dožít se konce války a jak téměř všichni doufali, i konce hitlerovské nadvlády. České zbrojovky běžely na plný výkon, učitelé učili nacistické dějiny, herci hráli v německých filmech, noviny psaly to, co Hitler chtěl. Byla to kolaborace?

Byli jsme osvobozeni a je faktem, že české země zůstaly jedním z nejklidnějších míst nacistické říše až do její porážky.

Po válce přišly procesy, rozsudky, tresty. Pro opravdové vyhlášené kolaboranty a udavače i šibenice. Osvobození Češi se stali vítězi, bylo jim dovoleno vyhnat a odsunout "zrádcovské" sudetské Němce. Mýtus vítězného národa potlačil pachuť kolaborace.

Přišel únor 1948, srpen 1968, normalizace. Nová okupace, noví kolaboranti. V listopadu 1989 jsme znovu zvítězili. Kolaboranty už jsme však tehdy ani nesoudili. A kolaborantskou komunistickou stranu jsme dokonce ani nezakázali.

Protektorát nebude nikdy důvodem k hrdosti. Ale nebude jím ani normalizační sovětský "protektorát Československo". Stát naší další kolaborace.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)