Říjen 2005

Praha musí přidat

Jaroslav Pašmik

Zpráva o krásném městě, ve kterém je těžké žít.

Představte si tu pohodu: bydlíte v činžovním domě a na dvorku jsou stromy a trávník. O víkendu se na něm scházejí sousedé a na stěnu domu si promítají filmy. Máte v domě hodně přátel, s kterými se občas procházíte po klidných ulicích, tu a tam zajdete zahrát si nějakou tu hru do parku nebo bloumáte kolem řeky, v níž teče průzračná voda. Cítíte se bezpečně a nebojíte se ani o děti chodící si hrát do centra za rohem. Střih. Bydlíte v činžáku, který má krásný prostorný dvorek, ale místo stromů a laviček je na něm parkoviště. Před domem sviští pěkně rychle jedno auto za druhým, kolem řeky vede dálnice, park je dost daleko a navíc nemá žádné společenské místnosti na nějaké hraní. Bojíte se, že vám vykradou byt. Přátel v domě moc nemáte, možná neznáte ani jméno svého souseda. Který příklad se víc podobá životu ve vašem městě?

S hmyzem OK, s byty hůř

Kvalita života není nic abstraktního. Dá se sledovat a měřit. Americká firma Mercer Human Resource Consulting již deset let zveřejňuje žebříček metropolí seřazených právě podle této kvality. Praha je na třiasedmdesáté příčce. Proč? Z mnoha důvodů.

Podle Mercerových výsledků se nejlépe žije v Curychu a Ženevě. Na třetím místě je Vídeň, daleko lépe než Praha si vedou Mnichov (5), Kodaň (8), Amsterodam (12) nebo Berlín (14). Hodnotících kritérií je devětatřicet, patří k nim geopolitická stabilita, vynutitelnost práva, klima, osobní svoboda, kriminalita, dostupnost bydlení, kvalita životního prostředí a veřejná doprava, ale také kulturní nabídka, výskyt obtížného hmyzu nebo nabídka co nejrůznorodějšího jídla a alkoholu.

Zatímco s hmyzem a alkoholem nemáme v Praze problém, kamenem úrazu je naopak bydlení, kriminalita, doprava a s ní spojená kvalita životního prostředí. Při pohledu na pražské ulice, nábřeží, náměstí a dvorky je jasné, že spíš než lidem patří automobilům. Z toho vyplývá nejen stoupající množství rakovinotvorných látek v ovzduší, ale hlavně nechuť lidí jít ven, bavit se mezi sebou a města si užít. Můžete namítnout, že ještě před patnácti lety byla Praha temné bolševické město, které si o nějaké třiasedmdesáté příčce mohlo nechat zdát. To je pravda. Praha se od té doby posunula k lepšímu, ovšem ne o tolik, co by mohla.

Památková továrna na peníze

Všichni vědí, že sehnat v Praze dobré bydlení a ještě k tomu ho dokázat zaplatit je velký problém. Jestliže průměrná mzda v Curychu je čtyřikrát vyšší než v Praze, průměrný nájem je tam vyšší pouze dvaapůlkrát. Nájmy v naší metropoli jsou přehnaně vysoké a může za to regulace, kterou zbabělí politikové ne a ne odstranit. Dokud nezmizí a nájmy nebudou skutečně tržní, nebude se tady mladým lidem po studiích, kteří hledají nové bydlení a nemají bohaté rodiče, dobře žít. S nájmy přímo souvisí situace v centru, které se pomalu, ale jistě vylidňuje. V osmdesátých letech tam žilo 70 tisíc lidí, dnes pouhých 46 tisíc. Podle primátora Pavla Béma je to „prostě trend“, ale to asi ne, když nic takového neznají v Paříži, Kodani nebo Curychu. Vysvětlení je docela jednoduché. U nás proměna památkové rezervace v Disneyland pro turisty politikům prostě vyhovuje. Centrum má být továrnou na peníze, proto je dobré podporovat tam jen stavbu hotelů, restaurací a kancelářských ploch. Skutečně není náhoda, že radnice loni zrušila závazný minimální podíl bydlení v centru Prahy. Je ale pravda, že na vylidňování centra nese radnice jen díl odpovědnosti. Další díl má na svědomí již zmíněná regulace nájemného, která brání restituentům nebo novým majitelům zvýšit nájmy. Za takové situace je pak nejjednodušší zbavit se bytů a udělat v domě třeba kanceláře nebo hotel.

Samostatnou kapitolou jsou pražské parky, řeka a potoky. Jak již bylo řečeno, vltavská nábřeží jsou až na výjimky nepřístupná a plní spíš funkci dálnic než míst vhodných k rekreaci. Parky sice slouží lidem o něco lépe, ale ke skutečné živosti mají daleko. Lidé by se tam mohli scházet ke hrám, cvičení, koncertům nebo třeba jen ke společnému vaření. Když však přijdeme na Letnou, zjistíme, že k dispozici nejsou ani veřejné záchodky, natož nějaké komunitní centrum.

Odlož kolo a mlč

Jak si už koncem šedesátých let všiml americký urbanista Donald Appleyard ve své knize Obyvatelné ulice, silná doprava a přítomnost aut v ulicích je jeden z rozhodujících faktorů kvality života ve městech. Appleyard například objevil, že lidé žijící v ulicích s mírnou dopravou mají dvakrát až třikrát víc přátel a známých než ti, co žijí okolo rušných křižovatek. Od té doby se – především evropská – města dávají na cestu útlumu osobní dopravy. Není náhoda, že metropole, kterým se to nejvíc daří, najdeme v první desítce Mercerovy tabulky. Curych, Vídeň, Mnichov nebo Kodaň více než dvacet let nadřazují veřejnou dopravu té osobní, omezují parkovací místa na ulicích, budují pěší zóny, podporují cyklisty. V Praze se na odboru ochrany prostředí od jeho šéfa Jan Winklera dozvíte, že s útlumem dopravy se může začít tak nejdřív za 20 – 30 let, když budou dokončeny vnější a vnitřní dopravní okruhy. Primátor Pavel Bém sice slibuje, že vnitřní okruh bude dokončen daleko dříve, možná už za šest let, pokud to dobře půjde. Pak prý začne skutečný útlum prostřednictvím zpoplatnění vjezdu do centra.

Mýtné ale není samospasitelné. Zkušenost z Londýna (podle Mercera na 39. místě), kde poplatek zavedli před dvěma lety, říká, že řidiči si na něj zvyknou a po nějaké době jako by nebyl. Jistě, je to určitě nástroj, kterého starosta Ken Livingston využívá. Letos v květnu například poplatek zvýšil o šedesát procent, protože přestal fungovat. Zdá se však, že mýtné prostě nestačí. Je potřeba dostat auta z ulic, omezit možnost parkování, snížit rychlost v centru a tak povzbudit chodce a cyklisty. Po Praze se ale auta prohánějí docela rychle a o snížení rychlosti nikdo neuvažuje. Přibývá podzemních parkovišť, ale ta povrchová se neruší. Praha svůj boj s auty zatím prohrává. A budoucnost nevypadá růžově. Pokud se realizují plány na obrovská podzemní parkoviště pod Náměstím republiky, Václavským náměstím a na Vinohradech, přičemž stání na povrchu se o stejný počet míst nesníží, přitáhne se do centra ještě větší počet aut, což znamená další snížení jeho obyvatelnosti, neboli pád životní kvality. Samotný městský okruh, kterým se politici a úředníci zaklínají, to nevyřeší. Londýn je toho důkazem. A Curych žádný okruh nemá (občané tam mají navrch nad betonářskou lobby).

Možná i proto si v Londýně na radnici sypou popel na hlavu, protože například ekologická přeprava pomocí jízdního kola tam činí pouze dvě procenta z celku. Angličané se nyní snaží kola všelijak zvýhodnit, ale na výsledek svého snažení zatím jen čekají. V Praze stejná situace nechává úředníky naprosto klidnými. „Kolo do města mezi provoz nepatří,“ říká šéfka útvaru rozvoje města Světlana Kubíková. Jezdit na něm je údajně nebezpečné, nejen pro samotné cyklisty, ale i pro chodce. Praha prý navíc není na kola stavěná, protože má kopcovitý terén. To se podívejme. Curych je skoro stejně kopcovitý a kola jsou v centru naprosto běžným dopravním prostředkem. Problém není v kopcích, ale ve vysoké cestovní rychlosti aut (v centru Curychu je již léta 30 km/h), jejich velkém počtu, celkově malé ohleduplnosti řidičů a neexistenci stojanů, kde by šlo kolo zamknout. Proto tady nejekologičtější dopravní prostředek není populární.

Není to jinak?

Ale není všechno ztraceno. Praha postupně zavádí nástroje, které by měly situaci zlepšit. Již pět let existuje strategický plán rozvoje města, který pojmenovává hlavní problémy. Díky němu víme, že správa města je nepřehledná a dělba práce a odpovědnosti mezi politiky a úředníky nevyhovující. Tohle se stratégové snaží zlepšit. To samo o sobě ovšem nestačí. Mezi slabé stránky v kvalitě života Pražanů podle strategického výhledu patří „malá spoluúčast občanů na rozhodování o veřejných záležitostech a nízká identifikace s místním společenstvím i Prahou jako celkem“. Není to ale jinak? Vždyť v Praze existuje mnoho občanských sdružení, která se angažují ažaž. Pražští úředníci a politici spíše neumějí (nebo nechtějí) s veřejností komunikovat. V Curychu je například obvyklé, že radnice dělá každý druhý rok sociologický výzkum ve všech čtvrtích, aby se dozvěděla, jak se občanům žije a co je nejvíc trápí. V Praze nic takového neexistuje. Není divu, že úředníci nemají dostatečnou zpětnou vazbu. A to je potřeba změnit. První vlaštovky už tady ostatně jsou. Koncem srpna například otevřel útvar rozvoje města informační středisko u Staroměstského náměstí a v září se chystá další. Snad to tedy nakonec půjde a i my ještě zažijeme Prahu příjemnější. Vždyť jestliže Curych dokázal za deset let postoupit z nudného hnízda plného narkomanů na světovou špici, proč by se Praha za stejnou dobu nemohla posunout alespoň do první třicítky?

(Respekt, www.respekt.cz)