Říjen 2005

Česko: politika coby skandál

Jiří Pehe

Česká politika má v poslední době dvě tváře. Ve svých obecných konturách se vyznačuje stabilitou, doprovázenou hospodářskými úspěchy. Ačkoliv je vládní koalice křehká, země přesto poměrně dobře funguje. Vláda vládne, parlament přijímá zákony, soudy rozhodují. Toto vše je sice doprovázeno problémy (a mnozí experti oprávněně volají po radikálních reformách v některých oblastech), ale obecně lze argumentovat, že Česká republika se stává stále normálnější, prosperující demokratickou zemí, která je dnes srovnatelná s méně vyspělými staršími členy Evropské unie, jako je třeba Portugalsko.

Druhou tváří je ovšem přetrvávající nestandardnost české politiky na stranické úrovni. Nebo, abychom byli přesnější, nestandardnost vedení politického diskursu a boje. Namísto věcné výměny argumentů, mezi vládními stranami a opozicí přetrvávají bezobsažné spory, vzájemné osočování, podpásové zásahy.

Chybějí jasné názory

Tento stav věcí lze samozřejmě přičíst do určité míry přežívání nereformované komunistické strany, která kontroluje zhruba 20 procent křesel v Poslanecké sněmovně. Coby strana nesystémová a protestní, KSČM přistupuje k demokratické politice tak trochu jako sabotér. Je velmi obtížné s ní navázat a vést věcný dialog.

Větším problémem je ovšem neschopnost nekomunistických stran chovat se k sobě navzájem slušně. Nejde o to, že by snad měly české politické strany usilovat o jakousi politickou selanku, kterou by kritici okamžitě odmítli jako nové pokusy o „nepolitickou politiku“. Politické strany nepochybně existují proto, aby vyjadřovaly rozdílné pohledy na řešení nejrůznějších společenských problémů. Musí mít tedy názory a ty musí hájit.

České politické strany ovšem jasné názory nemají. Nebo, řečeno jinak, nemají jasné ucelené koncepce řešení společenských problémů. Všechny se velmi snadno přizpůsobují „hlasu lidu“, takže se občas zdá, že činy vládních stran i opozice jsou řízeny spíše průzkumy veřejného mínění než vlastními vizemi.

Velmi zřetelně se tento problém znovu objevil v reakcích stran na tzv. CzechTek - velkou technoparty, kterou násilně rozehnala policie. Zatímco vládní sociální demokraté zásah hájili s pomocí liberálně-konzervativní rétoriky o nutnosti řádu, práva a ochrany soukromého majetku, občanští demokraté, kteří o sobě tvrdí, že jsou liberálně-konzervativní stranou, se vehementně zastávali poněkud anarchistických technařů. V konečném součtu toto neprincipiální jednání znamenalo, že bylo velmi těžké najít věcnou politickou dohodu o tom, co dělat, aby byl přístup státu k podobným akcím v budoucnosti srozumitelnější a efektivnější.

Z chování českých politických stran prostě až příliš vyčnívá snaha vydobýt z té či oné události krátkodobý politický kapitál. Chovají se tak trochu jako mnozí začínající podnikatelé, nikoliv jako firmy, které vedle krátkodobé strategie přemýšlí i o dlouhodobých investicích. Problémem je též to, že mnozí politici své strany za jakési obchodní firmy skutečně považují. Jejich hlavním cílem není veřejně prospěšná činnost, ale vlastní zisk.

To má za následek neschopnost dohodnout se na některých zásadních reformách, které by měly mít podporu napříč politickým spektrem. Ačkoliv je jasné, že rozložení politických sil v Česku je takové, že jen těžko bude mít některý ideový tábor jednoznačnou převahu (a bude tedy jen těžko schopen prosadit radikální reformy silou), politické strany nejsou ochotny ke kompromisům. Většina reformních návrhů z vládního tábora, stejně jako reformní návrhy ODS, jsou ukřičeny druhou stranou ještě před tím, než se o nich vůbec může věcně diskutovat.

V tomto poněkud iracionálním, hysterickém prostředí se pak také často stává hlavní metodou politického boje snaha politické soupeře vyřídit s pomocí nějaké té „podpásovky“. Česká republika je tak opakovaně zmítána nejrůznějšími skandály. Skandál se stal jednou z hlavních metod politického boje.

Nastupuje politické donašečství

Neznamená to samozřejmě, že různé skandály, které otřásají českou politikou, nemají žádné jádro, že nebyly vyprovokovány chybami nebo třeba i kriminálním počínáním některých politiků. Problémem spíše je, že při absenci politického boje založeného na vážné diskusi nad tématy, skandály jsou nakonec hlavní náplní politiky. Odhalení médií jsou často politiky používána k nafukování obrovitých bublin, které jsou o to prázdnější, oč jsou větší.

Z různých politických a mediálních kampaní, které různé skandály buď doprovázejí, nebo je přímo spouštějí, se přitom profesionálnímu pozorovateli politiky nabízí nelichotivý závěr: mnohé kampaně, a skandály s nimi spojené, nejsou zcela náhodné. Znamená to, že politické a ekonomické síly, které stojí v pozadí, pracují způsobem, který patří normálně spíše do arzenálu tajných služeb.

Připomeňme si například skandál okolo financování bytu bývalého premiéra Stanislava Grosse. Ačkoliv Grossova pochybení v celé kauze byla zřejmá, a je dobře, že nakonec odstoupil (už proto, že celou aféru politicky naprosto nezvládl), přece jenom zůstávají otázky, proč celá kauza nabyla takových rozměrů v daném okamžiku. O vážných otázkách obklopujících financování Grossova bytu se vědělo několik let. Politickým a mediálním problémem se staly teprve v okamžiku, kdy populární Gross nahradil nevýrazného Vladimíra Špidlu a hrozilo evidentní nebezpečí, že ČSSD se začne politicky vzpamatovávat z předešlých proher. Otázkou také je, do jaké míry souvisela celá aféra s některými připravovanými privatizacemi.

Je samozřejmě možné přijmout vysvětlení, že vše byla jen souhra náhod. Zvědavý novinář z předního deníku si z vlastní iniciativy prostudoval katastrální svazky, napsal o nesrovnalostech ve financování bytu, které ze svazků vyplývaly.

Gross nedokázal jasně odpovědět a skandál byl na světě. Problémem je, že ti, kdo alespoň trochu znají povahu české investigativní žurnalistiky, vědí, že mnoho senzačních odhalení je učiněno tak, že novinářům dá někdo potřebný tip, nebo jim přímo předá všechny potřebné informace. Neexistují důkazy, že tomu tak bylo i v Grossově aféře, ale v prostředí, v němž je politické donašečství jednou z hlavních metod politického boje, se nelze ubránit otázkám.

Hledá se režisér

Podobná pachuť obklopuje i nejposlednější skandál, obklopující privatizaci chemické firmy Unipetrol. Opět nejde tolik o to, že by nebylo zřejmé, že někteří lidé z okolí sociální demokracie mohli vzít úplatky, ale o načasování skandálu.

O kauze Unipetrol se totiž také leccos proslýchalo už několik měsíců, ale skandál skutečně naplno vypukl přesně na konci politických prázdnin. Ať už se v celé věci vyjeví nakonec cokoliv, a budou snad po zásluze padat hlavy, jedno podstatné zjištění je možné učinit už teď: české politické skandály téměř pokaždé vypuknou přesně ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí, že by se politika mohla vrátit k věcným řešením, nebo že by té které straně mohly například začít růst výrazně preference.

I pozorovatelé s minimálními sklony ke konspiračním teoriím si tak nutně musí klást otázku, zda politiku v Česku dělají jen politici, nebo zda jsou naopak různé politické události občas režírovány (ať už za asistence stran nebo bez jejich vědomí) někým jiným. Vezmeme-li v úvahu, že například kvůli tzv. lustračnímu zákonu odešla řada bývalých agentů a nomenklaturních kádrů do hospodářské sféry a dalších oblastí, na které se lustrace nevztahovaly, přímo se nabízí otázka, zda někteří z těchto lidí dnes nedělají „politiku“ z politického zákulisí.

(www.pehe.cz)