Říjen 2005

Jaruzelski a sudetští Němci

Jiří Pehe

V den 37. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa se bývalý polský prezident, generál Wojciech Jaruzelski, omluvil za polskou účast při okupaci. V roce 1968 podepsal coby tehdejší ministr obrany rozkaz, na jehož základě se okupace zúčastnily i polské jednotky.

O několik dnů později česká vláda schválila návrh premiéra Jiřího Paroubka a omluvila se německým antifašistům, kteří byli navzdory své opozici vůči Hitlerovi nuceni opustit poválečné Československo s ostatními zhruba 3 milióny vyhnanců.

I když se gesto týká jen několika set Němců, vyvolalo v Česku odmítavé reakce. Komunisté ho podpořili s tím, že si musíme dát pozor, aby nebylo povzbuzením k omluvám pro ostatní sudetské Němce. Prezident Václav Klaus gesto odsoudil. Spolu s politiky Občanské demokratické strany varoval, že by mohlo otevřít „Pandořinu skříňku“ různých požadavků. Už když Parobek iniciativu před časem navrhnul, prezident řekl, že premiér snad ztratil rozum.

Jsme tak opět svědky českého pokrytectví: vládne zde obecná spokojenost s omluvou českému národu za historickou křivdu spáchanou na nás, ale zároveň mnozí politici rozhodně odmítají omluvy za křivdy spáchané námi na jiných. I vládní gesto je opatrně české. Všechny strany rezolutně prohlašují, že omlouvání Němcům tím končí, a že vše ostatní v česko-německé minulosti se řídí Česko-německou deklarací z roku 1997. Politici se vesměs shodují, že se Václav Havel na začátku svého prezidentství dopustil velké chyby, když se za odsun sudetských Němců osobně omluvil.

Invaze v roku 1968 a odsun sudetských Němců jsou sice dvě těžko souměřitelné historické události, ale přesto: Jaruzelski se mohl z omlouvání vyvléknout způsobem podobným tomu, který používají čeští politici, když hájí odsun. Mohl tvrdit, že událost je nutné posuzovat striktně v „dobovém kontextu“. Polsko bylo v roce 1968 součástí Varšavské smlouvy, v níž se rozhodnutí dělala v Moskvě. Poláci ani on osobně tedy za nic nemohou. Mohl také použít českou taktiku a omluvit se například jen českým komunistům. Jenže Jaruzelski se po několika pokusech o vytáčky k omluvě postavil čelem a omluvil se celému národu.

Naši politici raději pokračují v alibistických výmluvách a ve strašení „Pandořinou skříňkou“. Jednou provždy „uzavřená“ historie z ní prý může vyhřeznout ven v podobě nekontrolovatelných hrozeb, když si nedáme pozor.

Je pravda, že ani Polsko zatím nijak nespěchá s omluvami Němcům za jejich odsun z polských území. Jenže mezi Polskem a Československem existují podstatné rozdíly. Polsko s Německem bojovalo, šest miliónů Poláků zahynulo. Polsko pak bylo rozhodnutím velmocí posunuto na mapě Evropy směrem na západ, přičemž byli Poláci z polských území zabraných Sovětským svazem přesídleni na bývalá německá území, která se stala součástí Polska. Značná část Němců byla odsunuta v rámci tohoto geopolitického zemětřesení.

Čeští Němci byli krajané, kteří s námi sdíleli stejné území po staletí. Jejich vina byla po válce určena kolektivně jejich etnickým původem, nikoliv individuálně. Většina vyhnaných byli staří lidé, děti a ženy, jejichž možné prvotní nadšení pro Hitlera vyprchalo podobně, jako později vyprchalo poblouznění mnoha Čechů komunismem. Dnešní čeští politici nedokážou uznat ani to. I omluva Němcům, kteří aktivně bojovali proti Hitlerovi, vyvolává paranoidní reakce. Dokonce i ve srovnání s polským komunistickým generálem tak vypadají naši politici neprincipiálně.

(www.pehe.cz)