Říjen 2005

Hledání zmizelé cesty

Jiří Peňás

Sudetská inspirace osamělého poutníka Petra Mikšíčka. Sudety tvoří citlivou svrchní vrstvu kolem vlastního těla Čech a Moravy. Tkáň je tu narušena, zasažena dlouhotrvající sepsí, vystavena mnoha poraněním, která se hojí jen velmi obtížně, pomalu - některá dokonce přibývají. Je to však také území, které člověka může obdarovat. Darem tajemství a odkrývaných souvislostí.

Vyhnání Němců, které je stále přítomno v pozadí skoro všude, kam v Sudetech vstoupíme, však není námětem tohoto článku a není ani hlavním tématem pozoruhodné knihy, na kterou je třeba více než upozornit. Práce absolventa kulturologie FF UK Petra Mikšíčka (28) pohlíží na Sudety způsobem, který v sobě spojuje vyznání se zasvěcením, osobní příběh autora s dějinami lidí, ale i pamětí přírody, lesů, domů, kamení.

Její název Sudetská pouť aneb Waldgang dobře vystihuje obsah osobního cestopisu. Je to pouť za poznáním, pouť po cestě, která vede měnící se krajinou, ale stáčí se nakonec k samému poutníkovi, do jeho srdce a mysli. Je to i "cesta lesem" čili temnotou, neznámým územím s rizikem bloudění a opuštěnosti.

Antikomplex

Mikšíčkova kniha rozvíjí a z osobního pohledu "vysvětluje" projekt Zmizelé Sudety, jehož součástí byla předloni putovní výstava a stejnojmenná česko-německá kniha. Obsahovala několik stovek dvojic fotografií, na nichž byly jednoduše porovnány stavy identických lidských sídel před vyhnáním a v současnosti. Opakoval se většinou obdobný výjev. Kdysi úpravné vesnice či městečka zasazená do intenzivně obhospodařované krajiny, samozřejmostí je malebný kostel, výstavní radnice, zájezdní hostince s pelargoniemi v oknech, častá jsou koupaliště a se zvláštní germánskou zálibou stavěné rozhledny. A pak dnešní stav: většinou značně poškozený, s domovní zástavbou značně prořídlou, architekturou často nevkusně přestavěnou a jinak zvulgarizovanou. Řada osad zmizela zcela, místa, kde stála třeba náves, jsou zarostlá hustým a vlastně milosrdným porostem.¨

Srovnání to nebylo samoúčelné a jeho cílem nebylo vyvolávat jen masochistické emoce, i když těžko se ubránit pocitům hanby. Odkrytá pravda bez vnuceného politického hodnocení má ale efekt pozitivní výzvy. Člověk, který není zatvrzelý, může uvidět "svou" zemi v jiném kontextu, jako možnost, ke které se již sice není možné beze zbytku vrátit, ale lze se jí třeba inspirovat a především lépe porozumět jejím neduhům a potřebám. Nikoli náhodou se mladí iniciátoři v čele s Petrem Mikšíčkem spojili do sdružení, jemuž dali jméno Antikomplex.

A zajásal poutník

Několik let předtím, v létě roku 2000, prošel Mikšíček sám pěšky oblouk od Jizerských hor přes Lužické hory, dále pásmem Krušných hor přes Český les a Šumavu, až došel do nejzapadlejšího kouta Čech, do hor Novohradských. Vybaven jen fotoaparátem, celtou a něco málo penězi se ubíral příhraničními cestami, zaniklými úvozy, zarostlými sady a poli, kolem sotva zřetelných náznaků toho, že tu všude kdysi existoval bohatý život vydobývaný v potu a námaze z drsné, ale krásné přírody. Ta zůstala a tvoří jedinečnou hodnotu tohoto kraje, zmizeli ale lidé a s nimi jejich dílo. "...naplno jsem si uvědomil, že Sudety jsou prostorem ,zaniklé civilizace'," píše mladý poutník, když dorazí do pustých koutů Českého lesa a obraz zaniklých vsí, po kterých zůstaly jen trsy plevele, obrůstající sotva zřetelné základy domů, se stále opakuje. Okouzlení cestou a krajinou provází sílící pocit napětí, nevyřčeného tabu, které se mění ve vědomí úkolu, nalezení tématu, možná životního poslání. Mikšíček píše, že zajásal, když si uvědomil, co v Sudetech nalezl.

Zní to možná poněkud mesianisticky. V Sudetech žijí přece již desítky let lidé, kteří tady zakotvili, založili nové domovy, cítí onu krajinu jako svou. Není nutné jim vnucovat "cizí" identitu, byť by tu měla starší domovské právo. Jenomže o to Mikšíčkovi a podobným nejde. Důležitější je pokusit se diagnostikovat, co se s krajinou stalo, co jí prospělo (vpuštění přírody, především lesa, na místa kdysi intenzivního hospodaření má i kladné stránky) a co ji naopak poškodilo. Určit, co se s krajinou s narušenou, ba vykořeněnou pamětí, a to Sudety bezpochyby jsou, může dít dále. Zda a jak navazovat na kulturní identitu starých, původních obyvatel, anebo věřit, že Češi budou schopni vytvořit plnohodnotnou identitu novou a nebudou k tomu potřebovat cizí vzpomínky.

Ta druhá možnost je z hlediska úzce chápaných "národních zájmů" možná vítanější a pohodlnější, ale zvláštní výsledky zatím nepřinesla. Naopak tam, kde se lidé zbavili starého sevření strachu a nedůvěry, začíná kulturní krajina Sudet ožívat v lidské symbióze smíření, ohleduplnosti a společného cíle.

(Týden)