Říjen 2005

Paměť nás umí obelstít

Jaroslav Petr

Často si vybavujeme zážitky, které se ve skutečnosti vůbec neodehrály. Přijedeme poprvé do Neapole či Paříže a najednou máme pocit, že už jsme tohle město někdy viděli. Američtí vědci nyní prozkoumali, co se během zvláštní situace označované "déjŕ vu" odehrává v lidském mozku.

Když americký romantický spisovatel Nathaniel Hawthorne navštívil v roce 1856 zchátralé panské sídlo ve vesnici Stanton Harcourt poblíž anglického Oxfordu, netušil, co ho čeká. Vstoupil do rozlehlé kuchyně v přízemí polorozpadlé věže a užasl nad jejími rozměry. "Bylo tam dost místa na rožnění celých volů," zapsal si do cestovního deníku. "Neměli by s tím větší potíže, než když dnešní kuchař peče kuře." A pak se však zděsil. "Najednou jsem měl šílený pocit, že jsem toto pozoruhodné divadlo už někdy někde viděl. Ta výška, ta čerň, ta chmurná samota, kterou jsem měl právě před očima. Vše mi připadalo důvěrně známé, jako kdybych se díval na dokonale uklizenou kuchyň své babičky," popsal Hawthorne později své pocity v cestopise Starý dům. Přitom si byl jist, že nikdy předtím neviděl ani kuchyň panského sídla ve Stanton Harcourt, ani nic, co by se jí byť jen vzdáleně podobalo.

Hawthorne nebyl zdaleka jediný, komu se něco takového přihodilo. Popisy podobných zážitků najdeme i v dílech Waltera Scotta, Charlese Dickense nebo Lva Tolstého. Pocit "tohle přece znám" však nepronásleduje jen věhlasné literáty. Alespoň jednou v životě jej zažily dvě třetiny dospělých. Zbývající o tom alespoň slyšeli.

Člověk přijede poprvé do Paříže nebo Neapole, vstoupí do hotelu či katedrály a najednou si je jistý, že tady už jednou byl, že tohle už někde viděl. Vzpomínku na schodiště s modrým kobercem nebo mramorovou dlažbu s černobílým vzorem má jasně uloženou v paměti. Jenže kde se ta "nemožná vzpomínka" vzala? Je to halucinace? Ozvěna událostí z předešlých životů?

Obvykle se tyto zvláštní situace označují termínem "déjŕ vu" (již viděné), který jako první použil francouzský učenec Emil Boirac (1851 - 1917). Nejčastěji se s nimi potýkají mladší lidé s bujnější fantazií, vyšším vzděláním, kteří často cestují. Někomu připadají tak legrační, že se neudrží smíchy. Jindy vnímáme déjŕ vu jako krajně nepříjemný zážitek, při němž běhá mráz po zádech.

Malá křeč mozku

Odborníci na lidskou psychiku dlouho považovali déjŕ vu za projev narušené, nemocné mysli. Nejnovější výzkumy ale dokazují, že je to jev běžný i u duševně naprosto zdravých lidí a vypovídá hodně zajímavého o fungování naší paměti. Už v devatenáctém století se snažili učenci přijít fenoménu déjŕ vu na kloub. Někteří jej připisovali duševnímu vyčerpání, jiní naopak předpokládali, že postihuje nezvykle odpočinutý mozek. Další viděli v déjŕ vu vzpomínku na zapomenuté sny. Výčet teorií nebral konce, ale jejich ověřování vázlo. Déjŕ vu si nedá poroučet. Dostavuje se vzácně a zcela nečekaně. Systematickému vědeckému zkoumání se úporně vzpírá.

"Vědci déjŕ vu buď ignorovali, nebo považovali za jev příliš strašidelný či bláznivý, než aby se jím zabývali," říká psychiatr Alan Brown ze Southern Methodist University v texaském Dallasu, který patří k předním badatelům v této oblasti. "Je to však naprosto reálný jev a my ho začínáme pomalu chápat. Jeho výzkum patří k riskantním podnikům - musíte vynaložit velké úsilí a výsledek bádání je stejně nejistý jako sázka v hazardu," dodává Brown.

Některá déjŕ vu jsou zřejmě následkem malé elektrické "bouře" v mozku. Naznačuje to skutečnost, že déjŕ vu předchází záchvatům epilepsie u pacientů, kteří mají chorobou postižena centra ve spánkovém laloku mozku. Zvýšená aktivita této části mozku při epileptickém záchvatu zřejmě nabudí i mozková centra, která se podílejí na rozeznávání povědomých věcí a událostí. Člověk pak vnímá realitu kolem sebe, jako kdyby ji už jednou viděl.

Podle Browna ale není pro vznik déjŕ vu nezbytné, aby byly funkce mozku narušené epilepsií. Pocit "již viděného" se zrodí i ve zcela zdravé mysli. I v ní dochází k náhodnému "krátkému spojení" mezi nervovými buňkami. Pokud postihnou určitá mozková centra, můžou se projevit jako déjŕ vu. "Když nám z ničeho nic zaškube sval, nevěnujeme tomu obvykle velkou pozornost," říká Alan Brown. "Jestliže ale podobný tik postihne náš mozek, býváme silně znepokojeni," dodává vědec.

Zpoždění na mozkové výhybce

Déjŕ vu vzniká i z jiných příčin. Neurologové už delší dobu vědí, že obraz zachycený sítnicí oka putuje do zrakového centra v mozkové kůře přinejmenším dvěma různými cestami. Za normálních okolností se v mozkové kůře obrazy zase složí v jeden. Potíže nastanou ve chvíli, kdy jedna z cest pro přenos obrazu "drhne". Nervové spoje na ní nepracují tak, jak by měly a informace nabere nepatrné zpoždění. Do mozkové kůry dorazí krátce po sobě dvě "kopie" téhož obrazu a nesloží se v jediný vjem. Mozek není na takový "dvojitý" obraz zvyklý. Nedokáže rozlišit, jestli druhý obraz přišel do centra s prodlevou několika měsíců či se opozdil jen o tisíciny sekundy. Mírně opožděný signál zaregistrujeme jako druhý v řadě a máme pocit, že to, co právě sledujeme, jsme už jednou viděli.

Na zpomalení přenosu obrazové informace do zrakového centra se může podepsat velká únava, horečka a další stavy, které sice přímo nepostihují mozek, ale ovlivňují jeho práci. Ve prospěch této představy svědčí výsledky zajímavého experimentu, který provedli američtí psychologové Larry Jacoby a Kevin Whitehouse z Washington University v St. Louis. Třicet dobrovolníků z řad univerzitních studentů nechali nazpaměť naučit dlouhou řadu slov. Potom je posadili před obrazovku počítače, kde jim postupně promítali další slova. Studenti měli označit slova, která znali z naučeného seznamu.

Jacoby a Whitehouse dosáhli toho, že účastníci pokusu hodnotili jako známá i slova, která v prvním seznamu nefigurovala. Stačilo, aby toto slovo promítli na obrazovce počítače sekundu před jeho "oficiálním" objevením a to na tak krátkou dobu, že si studenti ani neuvědomili, že jej zahlédli.

Když pro oči nevidíme

Pohled na člověka hledajícího brýle, jež mu sedí na nose, je možná legrační, ale názorně demonstruje skutečnost, že věci a lidi kolem sebe nevnímáme "naplno". Často přehlédneme události, o kterých jsme přesvědčeni, že bychom si jich museli všimnout. Náš mozek přesto jejich obraz zaznamená a uloží. Taková skrytá vzpomínka pak může vyvolat pocit déjŕ vu.

Představme si, že projíždíme městem, kde jsme ještě nikdy nebyli, a zároveň zuřivě telefonujeme mobilem. Okolí vnímáme jen zčásti. Když nás bludná pouť městem zavede podruhé do té samé ulice, tentokrát už ovšem plně soustředěné na jízdu, zaskočí nás pocit, že tady jsme už jednou byli - jen si zaboha nedokážeme vzpomenout kdy.

Dnes a denně jsme vystaveni záplavě informací, zvuků, obrazů. Skladujeme je v paměti jako v komoře plné harampádí a rychle ztrácíme přehled o tom, co všechno jsme si tam odložili. Tak jako nám může v komoře z ničeho nic padnout do oka věc, kterou jsme tu předtím marně snad stokrát hledali, může se nám při nevinném podnětu vynořit z paměti dávno zasunutá vzpomínka.

Informace zázračně oživená po měsících nebo dokonce letech v nás vzbudí pocit, že tuhle situaci už důvěrně známe. Slovní obrat, který právě použil v hovoru kamarád, jsme četli před rokem v nějakém románu. Lampa stojící v rohu restaurace se podobá lampě, jakou měl v ložnici dědeček. Posunek člověka, s kterým se právě bavíme, připomíná gestikulaci, s jakou provázel výklad učitel na základní škole.

Paměť nám spolehlivě signalizuje, že tohle už tu jednou bylo, ale nenabízí nám bližší vodítko v podobě konkrétní vzpomínky na kamaráda, dědečka nebo učitele. To je také vysvětlení Hawthornova déjŕ vu z kuchyně ve Stanton Harcourt. Spisovatel anglickou ves nikdy předtím nenavštívil. Přesto tato místa znal. Onu rozlehlou kuchyni popsal ve své básni anglický spisovatel Alexander Pope, který si v letech 1717 až 1718 pronajal věžní místnosti nad ní a pracoval tu na překladu Iliady. Hawthorne si na sklonku života uvědomil, že Popeovu báseň jako kluk četl, ale při návštěvě Stanton Harcourt si na to nevzpomněl.

Hledání křížků na fotografiích

Alan Brown by rád dostal déjŕ vu pod kontrolu, aby je mohl systematicky zkoumat. Zdá se, že se mu to daří. Společně s psycholožkou Elizabeth Marshovou z Duke University nechává dobrovolníky z řad studentů hledat malý křížek na pozadí fotografií univerzitních městeček z celých Spojených států. Předpokládá, že se studenti soustředí především na hledání křížku a fotografiím nebudou věnovat velkou pozornost.

Po týdnu si pozve studenty znovu. Tentokrát jim ukáže fotografie bez křížku, ale zato zamíchané do spousty jiných fotek, jež studentům předtím neukazoval. Všechny fotografie jsou vybírány tak, aby pocházely jen z univerzit, které daný student nikdy nenavštívil.

Při druhém sezení musí dobrovolník u každé fotky odpovědět na dvě otázky: Viděl jsi to už někdy? a Byl jsi tam už někdy? První výsledky naznačují, že předchozí byť jen sekundy trvající nevědomý pohled činí fotografii "silně povědomou". Někteří studenti tvrdí, že na místě zachyceném na snímku už někdy museli být, i když ho prokazatelně nikdy nenavštívili. U některých se při pohledu na fotky dostaví i cosi jako déjŕ vu.

"S největší pravděpodobností zjistíme, že vznik déjŕ vu má mnoho různých důvodů," říká Alan Brown. "Záleží na osobě i na situaci, v jaké se ocitla. Někoho déjŕ vu netrápí vůbec, jiný je k němu silně náchylný." Brown uvádí jako příklad šestadvacetiletého absolventa University of Utah Suketu Naika, který prožívá tento pocit i několikrát do roka. Vědec věří, že vyšetření Naikova mozku odhalí další z tajemství déjŕ vu. Stejné naděje upírá i k vzácným případům pacientů, u kterých se déjŕ vu dostavuje při užívání některých léků.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)