Říjen 2005

Válka skončila, stát nezačal

Zbyněk Petráček

Zlaté časy v březnu a dubnu 2003. To si teď může leckdo říkat na adresu Iráku, sleduje-li tamní zápas s ústavou. Je to věru paradox: předloni na jaře panovaly velké obavy o úspěch spojenecké invaze. Její krach by ovšem byl jen neúspěchem Ameriky. Pokud by teď zkrachoval projekt irácké ústavy, byl by to neúspěch samotných Iráčanů a riziko pro existenci celého státu. Proto ve čtvrtek do Iráku telefonoval sám George Bush a snažil se přimět šíitského vůdce Abdala Azíze Hakíma ke „konsensu“. Proto se Hakímovi stoupenci střetávají s fanoušky jiného radikálního šíity, Muktady Sadra. Proto se na ústavě neshodnou šíité se sunnity.

O návrhu ústavy se hlasovalo v neděli (28. 08. 2005 - pozn. red. CS-magazínu) v parlamentu, kde mají šíité pohodlnou většinu, ale těžko prorokovat, zda tuto verzi podpoří sunnité. Na lámání chleba dojde 15. října, až budou ústavu schvalovat voliči v referendu. Při jejím odmítnutí alespoň ve třech z osmnácti provincií bude ústava pohřbena. Sunnité mají většinu právě ve třech provinciích a jejich vyjednávač Sálih Mutlak veřejně doporučil voličům, aby hlasovali proti.

Najít společný zájem

Na pohled to vše působí velmi složitě, ale v jádru se problém točí kolem jednoho slova – federalizace. Za normálních podmínek má ústava zajišťovat, aby se ve státě žilo příjemně co největšímu počtu lidí. To ovšem také vyžaduje společný zájem co největšího počtu lidí. V Iráku dva roky po Saddámovi je to ale trochu jinak a na místě jsou spíše otázky. O co vlastně komu, té či oné skupině jde? Shodnou se vůbec na nějakém společném zájmu? Co mohli spojenci udělat, aby jako okupační mocnost tento společný zájem generovali a kultivovali? Hlavní problém Iráku, jeho ústavy a jeho federalizace spočívá v tom, že prosazením společného zájmu mohou až příliš velké skupiny spíše tratit než získat.

Šíitů je v zemi na 60 % a od pádu Saddáma požívají takovou svobodu jako ještě nikdy v historii státu. Uvědomují si, že když v unitárním státě mohou demokraticky získat skoro vše, federaci vlastně k ničemu nepotřebují: ve federálních pravidlech by se museli dělit o moc. Navíc Muktada Sadr odmítá podpořit ústavu vzniklou pod americkou okupací.

Kurdové, zhruba 20 % populace, získali skoro vše, co chtěli, už před patnácti lety, po první válce v Perském zálivu. Po celou dobu žili chráněni bezletovou zónou de facto v podmínkách nezávislosti, takže federace by jim nic dalšího nepřinesla. Kdyby ovšem místo jejího přijetí vyhlásili formální nezávislost, popudili by proti sobě zejména Turecko, které by neslo existenci prvního kurdského státu velmi nelibě.

Nejvíce se ovšem federace obávají sunnité. Dvacetiprocentní menšina v zemi do jara 2003 vládla. Nyní by se měla smířit s vládou pouze ve třech provinciích. A navíc: pokud by se dělily zisky z ropy podle federálního principu, tedy by většinově zůstávaly v regionech těžby, sunnité by hodně ostrouhali.

Především sunnité považují federaci za maskovaný rozpad státu, jak to vyslovil i jejich ústavní vyjednávač Sálih Mutlak: Federalizace je „prvopočátkem budoucího rozdělení země a nepokojů v ní“. Takový názor není v tak vyhrocené bezpečnostní situaci vůbec extrémní. Stačí si vzpomenout, že podobné argumenty padaly i na adresu Československa a federace přežila svobodu o pouhé tři roky.¨

První arabská federace

Výraz federalizace mívá v arabském světě zlověstný zvuk. Je to uvažování kořenící možná až někde v chalífátu, kdy existovala jednotná islámská říše od Španělska až po Afghánistán. Koneckonců zkrachovaly též integrační projekty, které by fungovaly na principu federace – stačí připomenout Sjednocenou arabskou republiku z roku 1958. Výjimkami jsou Spojené arabské emiráty a sjednocený Jemen. Takže přes veškeré výhrady vůči éře kolonialismu zůstávají na mapě hranice zhusta uměle narýsované po první světové válce, po porážce a rozpadu osmanské říše. A pokud by se rozpadl Irák, toto dění by rezonovalo v širším okolí. Vždyť Jordánsko či Saúdská Arábie nejsou státy o nic méně umělé. „Saúdie“ je jediným státem planety přímo nazvaným podle vládnoucí dynastie. Kdyby tato dynastie odešla ze scény, ztratil by opodstatnění nejenom název státu, ale dost možná i celý stát.

Všechny tyto důvody si uvědomují lidé na místě děje i spojenci. George Bush přerušil dovolenou a v proslovech obhajoval svou politiku v Iráku: „Musíme dokončit naše poslání, za něž naši vojáci položili životy. Musíme uctít jejich oběť úspěšným dokončením této mise.“ Přes někdejší úvahy o stažení vojáků již v roce 2006 se nyní připravuje spíše prodloužená přítomnost. Pentagon již chystá scénář, který předpokládá podržet v Iráku sto tisíc vojáků (nyní jich je tam 140 tisíc) po čtyři roky. Sami vojáci ale zápas o budoucí Irák nevyhrají, proto je důležitá účast Iráčanů, proto je důležitá ústava a od ní se odvíjející státoprávní zřízení.

Jakýsi typ federalismu existuje v arabském světě pouze v Libanonu. Rozděluje moc podle nábožensko-etnického klíče, každá skupina má zajištěno své zastoupení, své volební kandidátky, ale není to územní autonomie ani federace. V Iráku se spojenci rozhodli jinak: občané hlasují podle zásady „jeden volič, jeden hlas“, ale s tím, že vznikne územní federace zdola. V arabském světě je to nevídaný experiment. Teprve jeho výsledek dá vysvědčení vývozu demokracie. Řečeno s Fareedem Zakariou, svobodné volby nestačí.

(Respekt, www.respekt.cz)