Říjen 2005

Muž bez tváře

Petr Podaný

Byl šedou eminencí rodící se SRN. Vzestup Reinharda Gehlena začal v tajných službách třetí říše. Po válce řídil spolkovou špionáž. Když Stasi vypsala odměnu na špionovu hlavu, neměla ani jeho použitelnou fotografii.

Vicekancléř Franz Blücher byl mírně v šoku, když mu šéf a předseda první poválečné spolkové vlády Konrad Adenauer mezi řečí naznačil, že ví o jeho „tajné“ návštěvě jistého podniku na služební cestě do Paříže. „A musela to být zrovna mulatka?“ zeptal se rozšafně Adenauer. Důvěrné a choulostivé detaily nejen o blízkých spolupracovnících dodával kancléři zakladatel spolkové špionáže Reinhard Gehlen. Do doby, než se oba muži rozkmotřili, ho Adenauer s gustem nazýval „můj milý generál“. „Služba (míněno tajná) musí vědět vše. Je jedno, jak,“ bylo Gehlenovým heslem. A zákulisní informace pomáhaly kancléři držet opratě moci pevně v rukou.

Gehlenova postava a vliv nabyly v počátcích Spolkové republiky až legendárních rysů. Noviny jej častovaly různými přezdívkami: muž tisíce uší, muž ve stínu či muž bez tváře. Britský Daily Telegraph ho nazval „špionem století“ a jiná média jej pasovala na „skutečného německého kancléře“. Oč méně se o něm vědělo, neboť Gehlen si pečlivě chránil soukromí, tím více se otevíral prostor pro nejrůznější fámy. Šéfovi špionů se třeba úspěšně dařilo mařit snahy historiků zmapovat jeho činnost na východní frontě. Když východoněmecká tajná policie Stasi údajně vypsala roku 1956 za zavraždění Gehlena odměnu sto tisíc dolarů, měla k dispozici jen jeden použitelný snímek z války.

Hitler: Je to pomatenec

Gehlenův vzestup začal v Hitlerových službách. Důstojník z pruské rodiny, který vynikal analytickým myšlením, začal vojenskou kariéru ve výmarské republice. Později se podílel na přípravách přepadení Sovětského svazu a roku 1941 se poprvé setkal s vůdcem. Rok nato v dubnu se stal šéfem Oddělení cizí vojska na východě (FHO) při generálním štábu, jehož úkolem bylo obstarávat veškeré důležité informace zpoza sovětských linií. Tehdy čtyřicetiletému plukovníkovi se rychle podařilo vybudovat výborně fungující špionážní útvar. Jeho informace o síle protivníka či trefné prognózy však vůdce nedoceňoval; hlavně proto, že o faktech nepříznivých pro říši nechtěl nic slyšet.

V zimě na konci války označil Hitler v jenom z návalů zuřivosti informace FHO za „největší bluf od Čingischána“ a požadoval, aby jejich autory zavřeli do blázince. Devátého dubna 1945 dostal Gehlen vyhazov. Generál v nemilosti ale už tehdy plánoval budoucnost a v jihovýchodním Německu dal zakopat desítky beden tajných materiálů. Jako topšpion věděl, že tam vznikne americká okupační zóna a že ukrytá data mohou mít cenu zlata.

Z lágru na vrchol

Gehlen se vzdal Američanům 20. května 1945 a situace pro něho nevypadala zprvu nikterak růžově. Když kapitánovi americké tajné služby CIC sdělil, že má veledůležité informace pro jeho vládu, dostal suchou odpověď: „To z vás má každý.“ Až po měsících, které Gehlen strávil při výsleších v USA v táboře pro válečné zajatce, si Američané plně uvědomili, že v bývalém generálovi wehrmachtu mají vrcholně kvalifikovaného partnera. V červenci roku 1946 byla založena Organizace Gehlen a koncem příštího roku umístěna do někdejšího areálu NSDAP v Pullachu jižně od Mnichova (dnešní sídlo Spolkové zpravodajské služby, BND). Vznikla německá tajná služba financovaná Američany a de facto pod jejich vedením. Schopný Gehlen vybudoval na troskách FHO (agenti na východě byli odhaleni nebo se nehlásili) novou špionážní organizaci. Využil jak stovek bývalých spolupracovníků, tak veteránů SS, ačkoli Američanům slíbil, že Himmlerovy černé oddíly vynechá. K prvním Gehlenovým trumfům patřilo pečlivé vyhodnocování zpráv od statisíců německých zajatců, kteří se do roku 1956 vraceli ze země sovětů. Američané byli Gehlenovými informacemi nadšeni, ale současně zděšeni z mohutného růstu rudé vojenské mašinérie, který jim západoněmecký superšpion předestíral. Hustou síť agentů a informátorů vybudoval Gehlen i v sovětské okupační zóně. „Východní“ Němci pracovali raději pro „německou firmu“ než pro cizince. Nejednou riskovali život kvůli několika kartonům cigaret a pocitu vlastenectví.

Zlatý věk, pomalý pád

Největší slávu zažívala Organizace Gehlen začátkem padesátých let, a to přesto, že se jí nepodařilo předpovědět lidové povstání v NDR v létě roku 1953. Tehdy začala pro Pullašské pracovat jako špionka i sekretářka východoněmeckého premiéra Otty Grotewohla. Elli Barczatisová se dala naverbovat z lásky a dostala krycí jméno Sedmikráska. Na Západ od ní přicházely i takové informace, jako že se ministr spravedlnosti NDR Max Fechner po dvou lahvích vodky svlékl donaha a zabalil do koberce. Sedmikrásku později odhalili a sťali jí hlavu.

Zákonem z roku 1956 se z Organizace Gehlen stala Spolková zpravodajská služba (BND) podřízená kancléřství v Bonnu. Dějiny mívají sklon k ironii, poznamenává historik Guido Knopp, podle něhož začal okamžikem ukotvení BND ve státní struktuře i Gehlenův postupný pád.

Od roku 1955 se ve východním Berlíně začalo obranou proti Pullachu intenzivně zabývat nově zřízené ministerstvo státní bezpečnosti; z tajné policie Stasi později vyrostla jedna z nejlepších organizací svého druhu na světě. Stasi se pro BND stala nebezpečným protivníkem a už brzy oznámila odhalení více než půl tisícovky západních špehů. V Pullachu nastala panika. Gehlenovi se dařilo získávat pro službu stále nové finance, avšak hodnota zpráv klesala. Vedoucí jednoho z referátů BND se nechal slyšet, že jeho šéf dokonce necouvl před tím, aby si některé zprávy vymyslel. Gehlenovi neprospěly ani zprávy v médiích, že si potrpí na strýčkování a že zaměstnal šestnáct svých příbuzných.

Nejtěžší se stal rok 1961, kdy BND čelila ostré kritice, že nevěděla o plánech na stavbu berlínské zdi. To nebyla pravda. Gehlen a jiné západní tajné služby před něčím podobným varovali, ale úzký okruh zasvěcených politiků na Západě to veřejnosti zatajoval. Stavbě zdi totiž v podstatě nešlo zabránit. Další těžkou ranou bylo pro Pullach roku 1961 odhalení, že Gehlenův blízký spolupracovník a bývalý příslušník SS Heinz Felfe pracoval pro Moskvu. Felfe skončil za mřížemi, avšak později ho vyměnili za osmnáct politických vězňů z NDR.

Dobrý vztah Gehlena s Adenauerem rozbila proslulá aféra kolem magazínu Spiegel, po níž musel odstoupit spolkový ministr obrany Franz Josef Strauss. Kvůli kontaktům BND ve Spiegelu se kancléř domníval, že šlo o intriku proti vládě, a dokonce žádal Gehlenovo zatčení. Starý generál se ale udržel v čele spolkové špionáže až do roku 1968. Pro kdysi příkladnou organizaci to byla léta úpadku a afér (ilegální vývozy zbraní diktaturám v Latinské Americe, spolupráce s francouzskou tajnou službou při vraždách alžírských aktivistů v Německu...). Kdysi nadmíru pracovitý Gehlen se v té době stále více věnoval své zálibě, jachtingu.

V Pullachu si velmi potrpěli na utajení. Dokonce ani spolupracovníci se neměli znát civilními jmény a oslovovali se jmény krycími. Hra na schovávanou šla tak daleko, píše historik Knopp, že při vzájemných návštěvách doma si přelepovali zvonky. Nemělo to ale příliš velký efekt. Po pádu berlínské zdi se v centrále Stasi našly seznamy všech pracovníků BND; se skutečnými i krycími jmény. Této blamáže se už Gehlen nedožil. Zemřel roku 1979.

(Týden)