Říjen 2005

Euro je měna s vrozenou vadou

Petr Robejšek

Italský ministr práce Roberto Maroni chce zpátky starou dobrou liru. Jenže krizi nezpůsobilo euro, nýbrž zanedbané reformy, říkají kritici. Jak se to vezme: italský problém = drahé výrobky + nákladný sociální systém. Dříve mohla ekonomicky oslabená země zlevnit své zboží znehodnocením vlastní měny. Tudy dnes cesta nevede.

Kterou slepou uličkou se má Itálie vydat?

Ve dvanácti hospodářsky rozdílně vyvinutých státech platí jednotná úroková sazba Evropské centrální banky. V krizové situaci si proto vlády mohou vybírat pouze mezi četnými slepými uličkami. Mohou snížit mzdy a zvýšit nezaměstnanost (zaručený tip na prohrané volby). Mohou poslat své levné pracovní síly k movitějším sousedům (naruší sousedské vztahy). Nejnověji o tom svědčí neochota Francie a Německa otevřít přístup levnějším cizincům ke svému sektoru služeb.

Ekonomicky slabší země by také mohly požadovat zvýšení finanční pomoci z Bruselu. Ale bohatší státy nechtějí platit více do společné kasy. A poslední východisko: zadlužit se na světových kapitálových trzích a přispět tak k dalšímu znehodnocování společné měny.

Itálie je (nikoliv jediným) příkladem evropské země, která je na zavedení společné měny prostě příliš chudá. Roberto Maroni jen vyslovil tajné obavy mnoha svých zahraničních kolegů. Když se v zemi, jako je Itálie, nevymění měna, zaručeně se několikrát vymění vláda a možná i politický systém.

Ale tak dramatické to přece jen nebude; na revoluce jsou Evropané příliš pohodlní. Co zbývá jako univerzální řešení různých hospodářských problémů? Ze společné měny se vypustí ještě více vzduchu. Kdosi moudrý řekl: "Když máte jen kladivo, každý problém vypadá jako hřebík."

Nesoulad mezi zájmy a fakty

Je tedy euro přece jen příčinou evropské hospodářské krize? Neférová otázka. Tak tedy jinak: splnilo euro ekonomická a politická očekávání? Jasná odpověď: ne. O zavedení společné měny rozhodli politici, o jejím úspěchu rozhodují trhy. Nesoulad mezi politickými zájmy a hospodářskými fakty je vrozenou vadou eura. Společná evropská měna příliš odvážně předjímá neexistující hospodářskou stejnorodost evropského kontinentu. Euro mělo být politickou svorkou mezi zeměmi s rozdílnou tradicí zacházení s penězi. V Itálii se na trochu té inflace nehledí, ve Francii určuje tvrdost měny stát. V Nizozemsku a Německu je stabilita měny klíčovou úlohou hospodářské politiky. Většina Němců dnes věří, že euro vedlo k trvalému zvýšení cen. To je statisticky neprokazatelné, tvrdí spolková vláda. A přesto je to politický fakt.

Zdůvodňovat euro pohodlím pro turisty, kteří teď nemusejí měnit na hranici valuty, působí spíše rozpačitě. Původně jsme přece chtěli mnohem více. Euro mělo vychovávat vlády k úspornosti, bylo koncipováno jako ekonomický ekvivalent svěrací kazajky pro rozdávačné politiky. Trochu to možná zabralo, ale zároveň neobyčejně rozkvetly schopnosti ke kreativnímu účetnictví. A jak jsme nedávno viděli: když ani to nepomůže, stabilizační pakt se prostě zruší. Politicky motivované jednání má fatální ekonomické důsledky: zvyšují se rozdíly v mírách inflace a hospodářského růstu mezi členskými zeměmi. To jsou síly, které tlačí k rozpadu eurozóny. Euro mělo zvýšit výkonnost evropského hospodářského prostoru, pomoci dohnat a předehnat USA. Teoretickou výhodou společné měny je nepochybně srovnatelnost cen na trhu zboží a práce, od toho odvozená ostřejší konkurence, následný pokles cen a celkové zvýšení produktivity. Tyto výhody se však mohou dostavit, jen budou-li politici spolupracovat. Bohaté státy by musely otevřít vlastní pracovní trhy levnější pracovní síle odjinud a přestat bránit snížení mezd svých vlastních pracujících. To se nestalo a nestane. Politici sice euro zavedli, ale kůži na trh kvůli němu neponesou.

A co bude dál? "S eurem na věčné časy a nikdy jinak," hlásá mluvčí měnového komisaře Joaquina Alunii, Amelia Torresová. Ale německá Bundesbank už má tajné právní dobrozdání, podle něhož je možné eurozónu buď po dohodě zrušit, nebo ji (jako nefunkční) prostě opustit.

Vytunelovaná měnová jednotka

Společná měna měla urychlit politické sjednocení Evropy. Ve skutečnosti se stává jednou z jeho překážek. Název euro předstírá solidaritu na kontinentu, který funguje ve znamení nesmlouvavého ekonomického nacionalismu. Vlády jednají pod silným tlakem vlastních voličů: pro získání a udržení moci jsou pro ně vlastní zájmy (snížení nezaměstnanosti) důležitější než osud eura. Euro stojí na pranýři veřejného mínění a připravuje půdu pro ty nacionalistické nálady, kterým mělo evropské sjednocení jednou provždy zabránit.

My pod Řípem zatím hovoříme o konsolidaci státních financí. To je dobře. Ale až se nám to podaří, hodlají politici zahodit bohdá solidní korunu ve prospěch (zatím již) vytunelovaného eura. Není v našem zájmu pokoušet se o rychlé začlenění do společného evropského měnového systému. Není totiž jisté, že vydrží.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)