Říjen 2005

Metanové bubliny mohou potopit loď

Karel Smrček

Vysvětlit mizení lodí v takzvaném Bermudském trojúhelníku se již řadu let pokouší mnoho badatelských týmů. Nyní se ukazuje, že klíč k této záhadě leží patrně na dně oceánu, odkud uniká bahenní plyn metan. Plavidla se mohla dostat do jeho ohromných bublin, přestala mít kolem sebe podmínky nezbytné k plavbě nebo chodu motorů a katastrofa se odvratně přiblížila. A to bez účasti vesmírných ufonů a vyzvědačů z cizích planet.

Jak vlastně vědci metan na mořském dně objevili? Už ve třicátých letech minulého století si všimli, že ledové krystaly obsahující plyn ucpávají plynová a naftová potrubí vedená arktickou krajinou americké Aljašky. Při bližším zkoumání odhalili strukturu i složení nových látek - hydrátů plynů. Šlo o soustavu krystalů vody, tedy ledu, která uzavírala nepatrné či větší dutinky, jež obsahovaly molekuly plynů, uhlovodíků, oxidu uhličitého nebo třeba sirovodíku.

Roku 1960 badatelé zjistili, že se hydráty mohou vytvářet také v přírodním prostředí. Nalezli totiž jejich vrstvy v místech s trvale zmrzlou půdou v arktické oblasti. Jejich složkou byl vedle ledu i bahenní plyn, metan.

Seizmické studie provedené v roce 1970 na asi kilometr dlouhém podmořském hřbetu Black Ridge u břehů Severní Karoliny v USA odhalily další zajímavou skutečnost. Ukázalo se, že hydráty metanu lze najít i na mořském dnu.

Při průzkumu pobřežního pásma zaznamenali seizmologové v hloubce kolem 600 metrů pod dnem oceánu nezvyklý odraz zvukových vln. Jejich závěr zněl: odrazová plocha je rozhraním mezi vrstvou hydrátů a plynného metanu pod nimi. Následně se ukázalo, že podobná rozhraní najdeme na mnoha dalších místech oceánů.

Hořící led

Metan vzniká v přírodě rozkladem odumřelých organismů za nepřítomnosti kyslíku. Každý patrně někdy viděl bublinky unikající z bahna při okrajích našich rybníků. K obdobným procesům dochází i na mořském dnu. Tam navíc v dostatečné hloubce, kde je voda značně chladná a její tlak vysoký, existují podmínky pro vznik ledu. V něm se může vytvořený metan zachytit.

V červenci 1996 spatřily podmořské kamery výzkumného plavidla poprvé výrazně bílé shluky v bahně v hloubce 785 metrů nedaleko břehů amerického státu Oregon. Popsané útvary jsou stabilní jen za teploty blízké nule a při vysokém tlaku, který odpovídá sloupci vody nejméně 600 metrů. Jinak se rychle rozpadají. Ze vzorků, které vědci vynesli na hladinu, unikal sílící proud metanových bublin, a to v závislosti na stoupající teplotě a klesajícím tlaku kapaliny. Aby badatelé zachovali zbytky bílých shluků pro další zkoumání, rychle je zchladili. Úlomky odpadlé na palubu ihned tály a zůstávaly po nich jen kaluže vody. Některé se podařilo i zapálit.

Zásoby na dně moří

Na mořském dnu dochází k narušování usazenin hydrátů, a to zejména v místech, kde se navzájem stýkají, překrývají a deformují okraje oceánských tektonických desek. Další neklidnou lokalitu představují bortící se okraje pevnin a oblasti, v nichž dochází k sopečným erupcím. Měkké a křehké hydráty se pak spolu s bahnem mnohdy hromadí do vysokých vrstev. Současně mohou k povrchu pronikat proudy teplých látek ( pevných, tekutých i plynných) a uvolňovat uvězněný plyn, který se projeví jako mohutné výrony na hladině.

Náhlé uvolnění velkého množství metanu může mít krom katastrofálního dopadu na lodi nebo letadla i závažné ekologické důsledky. Zvýší se totiž koncentrace jednoho z významných skleníkových plynů. Někteří klimatologové dokonce soudí, že výrony metanu zapříčinily proměnlivé oteplování klimatu v průběhu minulých 90 milionů let.

Mořské hydráty ukrývají velkou zásobu energie, a to ve formě plynu, spalitelného podobným způsobem jako zemní plyn. Jeho množství musí být ohromné, neboť vznikal v údobí stamilionů roků. Odborníci soudí, že podmořské hydráty obsahují v porovnání se zásobami známých fosilních paliv dvojnásobné množství uhlíku.

Světové ropné koncerny se již připravují na těžbu hydrátů. Japonsko v říjnu 1999 oznámilo, že spouští pokusný projekt u břehů ostrova Hokkaidó. Hydráty se však zpravidla vytvářejí v místech, kde poměrně ploché pobřežní šelfy o hloubce 150 až 200 metrů klesají prudce do hlubin. Těžbu tedy budou provázet značné technické problémy. Jak dolovat hydrát na dně a co nejobezřetněji ho vynášet na povrch? Jak překonat potrubím zlomy dna moře? Se zmenšující se zásobou paliv na souších vzrůstá snaha o využívání zásob ukrytých v oceánech. Ropa se ostatně z mořského dna také těží.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)